Jak vznikají kostýmy ke 100 let staré opeře

Opera o hypochondrickém princi, který miluje pomeranče, vás bude bavit, i když o opeře víte asi tolik jako Julia Roberts v Pretty Woman. („Skvělý, skoro jsem se počurala!“) Za předlohu vděčíme hraběti Carlu Gozzimu, který zvolil styl commedia dell’arte. Svým současníkům se vysmíval za to, že hledají hlubší významy a razí spíš realistické divadlo. On naopak do tohoto lehce surrealistického díla zapojil vtip, ironii a satiru.

Autorem opery je Sergej Prokofjev. Napsal ji po své emigraci z Ruska do USA roku 1918, a to ve francouzštině – pro americké publikum ruština pochopitelně nepřipadala v úvahu a angličtinu ještě neovládal. Láska ke třem pomerančům byla uvedena v Chicagu v roce 1921. Do Československa se dostala o deset let později, a to do Bratislavy. V Praze se hrála poprvé a naposledy teprve roku 1963.

Novodobá premiéra u nás proběhne v Národním divadle 16. května. Než se tak stane, popovídal jsem si s návrhářkou Nataliou Kitamikado o jejích fantaskních kostýmech.

U opery všechno začíná hudbou, takže jsem si nespočetněkrát poslechla nahrávku díla. Věřím, že právě tam se dají najít veškeré potřebné informace. Pak jsem se sešla s režisérem Radimem Vizváry a autorem scény Borisem Kudličkou a o díle jsme debatovali. Po několika takových brainstorminzích jsme si určili, jak bude vypadat náš scénický svět, a mohla jsem začít přemýšlet, jak by mohli vypadat jeho obyvatelé. Musela jsem zohlednit nejen jejich osobnosti, ale i vztahy, které mezi sebou mají, anebo důvody k tomu, jak se chovají. Vzniklo mnoho, mnoho náčrtů a verzí kostýmů. Byla to velmi intenzivní spolupráce, která se musela stihnout za relativně krátký čas.

Už během prvního setkání s Radimem jsem zjistila třeba to, že v království krále Trefy se lidé navzájem nedotýkají, a to by mohl být důvod, proč je princ tak deprimovaný. To mi okamžitě vnuklo nápad vytvořit kostýmy tak, aby bylo pro zpěváky těžké být ve fyzické interakci. Anebo jsem viděla, že se Borisova scéna vyvíjí od realistické k abstraktní, a rozhodla jsem se udělat to s kostýmy stejně. Velmi pozorné oko si také může všimnout, že některé části kostýmů pro sólisty „rostou“: vlasy krále, nehty princezny Clarice a Leandera nebo rukávy Pantalona. I způsob, jakým postavy sledujeme, se vyvíjí. Je to jako sedět na módní přehlídce, která začíná s ready-to-wear a v jedné chvíli se mění na kosmickou haute couture.

Tahle opera se původně odehrává v pohádkovém světě, což nám – současným designérům – vždy dává docela dost svobody, protože nejsme limitovaní určitou dobou. Udělala jsem rešerši v archivech a sledovala jsem nahrávky dřívějších inscenací. Většina jich byla zpracována velmi doslovně podle libreta, takže v nich byla spousta odkazů k hraní karet apod. Myslím, že současní diváci opery už nejspíš viděli jiné verze tohoto díla, takže si hrajeme s novými vizuálními referencemi, které reflektují naši dobu, přirozeně stále v rámci libreta.

Nedržela jsem se vůbec zkrátka. Naštěstí jsme byli s režisérem, scénografem a Národním divadlem zajedno. Spíš jsem se obávala, jestli kostýmy nebudou odvážné málo! Uvidíme, co se ještě stane při výrobním procesu, ale věřím, že dílny a švadleny jsou tady talentované a pracovité a výsledek bude velice efektní.

Nejspíš hlavní postava, tedy princ, a pak jeho kamarád Truffaldino, protože oblečení muselo odrážet jejich silné přátelství a skutečnost, že spoluvytvářejí tandem dobrodruhů, přestože jsou každý naprosto jiný. Zároveň bylo třeba, aby byli trochu víc při zemi než ostatní. Překvapivě ty nejbláznivější kostýmy pro mě byly nejsnazší.

Je to velkolepé dílo jak po hudební, tak příběhové stránce. A jako každá dobrá pohádka má spoustu vrstev. Přicházíme k tomu z různých úhlů a mažeme hranici mezi realitou a fantazií. Na každém rohu čeká překvapení, je to jako operní kaleidoskop smíchu, vtipu, glamouru, triků, tajemnosti a divnosti. Naše inscenace se to pokusí podtrhnout.