Božská Ema Destinnová: nejproduktivnější česká umělkyně všech dob

Narodila se 28. února 1878 jako Emilie Paulína (Věnceslava) Kittlová coby nejstarší z pěti dětí. Se svými třemi bratry měla dobrý vztah, avšak nejsilnější pouto ji svazovalo se sestrou Jindřiškou. Právě ta se stala Eminou celoživotní přítelkyní, jíž hlavně v korespondenci umělkyně svěřovala své pocity a starosti. Otec, Emanuel Kittl, platil za mecenáše umění. Přátelil se s umělci, finančně podporoval například malíře Václava Brožíka nebo mladého spisovatele Jana Nerudu. Emina matka, Jindřiška Šrutová, v mládí studovala zpěv, takže oba rodiče aktivně podporovali v dětech lásku k hudbě.

Hudební vlohy se u Emy projevily v pěti letech, kdy začala hrát na housle a později i na klavír. Pěveckou výuku dcery svěřil otec manželům Loewovým. Marie Loewová působila jako mezzosopranistka na německých a italských scénách pod pseudonymem Destinn. Ema Kittlová si u ní v letech 1892 až 1897 osvojovala techniku bel canta, kterou byla vedena především k italskému a francouzskému opernímu repertoáru. S herectvím se zase seznamovala v dramatické škole Národního divadla v Praze pod vedením Otilie Sklenářové-Malé, jedné z nejvýraznějších českých hereček.

Když ji roku 1897 odmítl ředitel pražského Národního divadla, rozhodla se Ema prorazit mimo Prahu. V berlínském Theater des Westens zpívala 19. července 1898 roli Santuzzy v Mascagniho opeře Sedlák kavalír a ihned sklidila velký úspěch. Tisk jí předpovídal skvělou kariéru. Mladá zpěvačka rok uvažovala o pseudonymu, neboť jméno Kittl nepovažovala za příliš zvučné. Na počest své učitelky zpěvu nakonec přijala mezinárodní umělecký pseudonym Emmy Destinn. Přestože dosáhla velkolepého úspěchu, nebyla sama vnitřně spokojena, trpěla steskem po domově a toužila po pražských přátelích. Ve stejné době se Ema poprvé zamilovala. Její vztah k cyklistickému závodníkovi Jindřichu Vodílkovi byl hluboký, avšak nebyl pravděpodobně opětován. Na jaře 1899 se proto umělkyně pokusila ukončit svůj život skokem z balkonu. Naštěstí neúspěšně.

V létě roku 1906 v Praze poznala malíře Roberta Schlossera, kterému napsala: „Jsem ubohé, uštvané stvoření, které se celý den jen honí za povoláním.“ Bylo toho skutečně dost, co musela mladá sopranistka zvládnout. Během berlínského angažmá nastudovala 43 rolí a zpívala 706 představení. Největší ohlas ovšem zaznamenala v berlínské premiéře Straussovy Salome, která se konala 5. prosince 1906. Ema Destinová bez problémů ovládala různé druhy tónového nasazení. Naprosto čistě intonovala a téměř neslyšná pianissima přeměňovala v kovová fortissima. Operní diva ale často trpěla nachlazením. Trápily ji katary průdušek, záněty mandlí a podobné zdravotní problémy. Velká popularita se přitom odrážela nejen ve vyprodaných koncertních a divadelních sálech, ale i v touze pojmenovávat podle ní některé výrobky. Jméno Destinn bylo zárukou kvality, a tak ho nesly jemné cigarety, květinové bonbony, módní závod s klobouky nebo destinnky, tehdy oblíbené oplatky.

Ema nejenže reprodukovala umění jiných, ale umělecká díla i sama tvořit. Sepsala například Nastolení Libušino, které zhudebnil Rudolf Zamrzla. Představení, na které se dorazilo podívat 140 000 lidí, se uskutečnilo přímo na vyšehradské skále v létě 1923. Hlavní role se chopila samozřejmě Ema Destinnová.  Napsala několik divadelních her, romány, povídky, sbírku básní a písně. Odreagovávala se půvabnými karikaturami a vtipnými kolážemi. První divadelní hru napsala již v šestnácti letech, přičemž o dva roky později měly premiéru hry U cíle, Pod praporem umění a Dvojí hřích. V románu Pan doktor Casanova autobiograficky popisovala začátek své kariéry. Literární díla psala česky i německy, hovořila pěti jazyky, ale nejraději měla italštinu. Každé léto jezdila odpočívat domů do Čech. Nejvíce si oblíbila venkovský zámeček v jihočeské Stráži nad Nežárkou, který zakoupil její přítel, francouzský zpěvák Dinh Gilly, a Ema jej později získala. Zámek zrekonstruovala, nechala vystavět slavnostní schodiště a interiéry vybavila bohatými sbírkami nábytku a obrazů, starožitnostmi a rozsáhlou knihovnou. Ve Stráži nad Nežárkou se ve chvílích volna věnovala rybolovu nebo vyráběla destiláty. Rovněž se tu mohla bez omezení věnovat kočkám, které velmi milovala. Na zahraniční výpravy si sebou často vozila některou z nich, a to i přesto, že jí převoz živého zvířete cestování značně komplikoval. Své malé šelmy zároveň ráda fotografovala, psala za ně vtipná psaní, která byla plná chyb a vypadala jako „naškrábaná“ kočkami. Jednou dokonce zpívala se živými lvy v kleci. Bylo to roku 1913, kdy hrála jednu z titulních úloh ve filmu Moc zpěvu, kde ztvárnila samu sebe. 

Ema Destinnová nedala dopustit na svou vlast. V osobním životě odmítala jakékoli návrhy k sňatku s cizinci. Ačkoli se jí dvořili mnozí významní umělci, zůstávala stále svobodná. Své přesvědčení změnila až ve chvíli, kdy se setkala s leteckým důstojníkem Josefem Halsbachem. Ten jí na zámek přinesl ukázat letecké snímky Stráže nad Nežárkou a ona se za něj po krátké známosti provdala 19. září 1923. Jejich manželství se ale později začalo bortit, Josef dokonce prohýřil velkou část zpěvaččina jmění. Primadona světových operních scén žila v posledních letech svého života ve finanční nejistotě a zemřela osamocena 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích. Ačkoli si přála být pochována v jihočeské přírodě, na vysokých státních místech rozhodli, že ji pochovají jako první ženu mezi českými velikány na vyšehradském Slavíně. Na důkaz úcty se Emin portrét dostal na poštovní známku a zdobí dodnes českou dvoutisícovou bankovku.