Portrét odvahy: Olena Zelenská, první dáma Ukrajiny

Pro první dámy v době války neexistuje žádný scénář, a tak Olena Zelenská píše svůj vlastní. Manželka ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského vždy raději zůstávala v ústraní, zatímco její manžel, komik, který se stal politikem a nyní v roli prezidenta možná rozhodne o osudu svobodného světa, budoval svoji kariéru v záři reflektorů. Dne 24. února, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, se ale vše změnilo.

Když jsem se s ní setkala během nedávného deštivého odpoledne v Kyjevě, v době, kde bylo v kavárnách a na ulicích rušno i za častého houkání sirén, její zářivá tvář a zelenohnědé oči jakoby vystihovaly celou škálu emocí, které dnes Ukrajinou zmítají: hluboký smutek, záblesky černého humoru, vzpomínky na bezpečnější a šťastnější minulost i nezlomnou národní hrdost.

„Byly to nejstrašnější měsíce mého života a života každého Ukrajince,“ řekla a za přítomnosti překladatele začala mluvit svým rodným jazykem. Co ji inspiruje, jsou její ukrajinští spoluobčané. „Nepochybujeme o tom, že zvítězíme. To je to, co nás drží při životě.“

Se Zelenskou jsem se setkala v areálu prezidentské kanceláře, na přísně střeženém místě, kam jsem se dostala po dlouhých hodinách cesty. Vzhledem k tomu, že ukrajinský vzdušný prostor je pro civilní lety uzavřen, jela jsem z Polska nočním vlakem krajinou, která zažila některé z nejhorších hrůz 20. století. Jakmile jsem vstoupila do areálu, prošla jsem několika kontrolními stanovišti a labyrintem zatemněných chodeb lemovaných pytli s pískem a vojáky. Tak vypadá život v době války.

Od počátku se tato válka vedla jak na zemi, tak v informačním prostoru, kde Zelenskyj – ve svém proslulém olivově zeleném tričku – vynikal. Nyní, v klíčové fázi, kdy Ukrajina bojuje o mezinárodní podporu a novou vojenskou pomoc, už role první dámy není podružná ani okrasná. Poté, co strávila první měsíce války v úkrytu, se Zelenská, které je stejně jako jejímu manželovi 44 let, vynořila na veřejnosti a stala se tváří svého národa, empatickým obrazem ženy, matky, jež vede národ civilistů, kteří se přes noc proměnili v bojovníky.

Na Ukrajině se desítky tisíc žen ocitly v první linii, včetně samotných bojů, a Zelenská se stále více věnuje diplomacii. Nedávno odcestovala do Washingtonu, i když na neoficiální, neohlášenou návštěvu, kde se setkala s prezidentem Bidenem a ministrem zahraničí Antonym Blinkenem. Také promluvila v Kongresu a skupině zákonodárců řekla, že mluví nejen jako první dáma, ale také jako matka a dcera. Než pronesla svůj projev, ukázala fotografie ukrajinských dětí včetně čtyřletého s Downovým syndromem, které zabily ruské rakety. „Žádám o něco, o co bych nikdy nevěřila, že budu žádat: Žádám o zbraně – zbraně, které by nebyly použity k vedení války na cizí půdě, ale k ochraně vlastního domova a práva probudit se v něm živý.“

To byla procítěnější verze poselství, které její manžel celou dobu pronáší: ve válce na Ukrajině jde o víc než jen o Ukrajinu – pokud Vladimir Putin může napadnout suverénní zemi, aby naplnil své ambice znovu sjednotit bývalé ruské impérium, kde se zastaví příště?

Není jasné, zda Zelenská nebo její manžel přesvědčí západní spojence Ukrajiny, aby se ještě více angažovali v konfliktu, který nevykazuje žádné známky jasného řešení a který navíc zatěžuje světovou ekonomiku. Ve stejný den, kdy vystoupila v Kongresu, ruský ministr zahraničí prohlásil, že Rusko zváží expanzi na další území, pokud západní země poskytnou Ukrajině více zbraní dlouhého doletu. Zelenskyj mezitím chce zatlačit Rusy zpět k hranicím před 24. únorem, ne-li dále, než vůbec začne uvažovat o jednání s Ruskem. Celá Ukrajina trvá na tom, že vítězství je možné, a zdá se, že Rusko se pravděpodobně nevzdá žádného území, které si dosud nárokovalo. Kongres a Bidenův Bílý dům se při tom všem pohybují na tenkém ledě: poskytují Ukrajině miliardovou vojenskou pomoc, ale nechtějí si trvale znepřátelit Rusko, zaplést se do věčných válek nebo poslat příliš mnoho zbraní ukrajinské armádě, která nemusí být vycvičena k jejich použití či k tomu, aby se věci nedostaly do ruských rukou. Zároveň zůstávají velké evropské země, zejména Německo, silně závislé na ruském plynu, čímž fakticky financují ruské válečné úsilí, i když nabízejí Ukrajině vojenskou a technickou podporu.

Začátkem června Zelenská při jednom ze svých prvních veřejných vystoupeních po invazi uctila památku asi 200 ukrajinských dětí zabitých ve válce a pronesla projev před kyjevskou Katedrálou svaté Sofie, jejíž zlaté kopule sahaly až k letní obloze. (O měsíc později se počet dětí zvýšil na 300, jak mi pak první dáma sama řekla.) „Celá země zná vaše příběhy a vy nejste sami,“ pronesla tehdy. „Měli byste vědět, že jste důležití. Byli jste pro své děti těmi nejdůležitějšími lidmi. Tak se o sebe kvůli nim starejte. Tak by to chtěly.“ Zelenská a rodiče zavěsily na stromy zvonky, pro každé dítě jeden. „Představují hlasy nevinných dětí, aby zvonily a byly slyšet navždy,“ svěřila se mi. „Celou hodinu, co jsem tam trávila, jsem měla oči zalité slzami.“ Vzhledem k tomu, že ruské rakety dopadají na civilní cíle, zahájila Zelenská také iniciativu, která pomáhá ošetřovat Ukrajince trpící traumatem. Vede snahu vyškolit odborníky na duševní zdraví a naučit pracovníky první linie, včetně učitelů, lékárníků, sociálních pracovníků a policistů, aby působili jako poradci. „Obecněji tato iniciativa usiluje o zlepšení duševního zdraví v zemi,“ řekla Zelenská. Jde o moderní reakci na agresivní válku ze staré školy, reakci, která se zaměřuje nejen na prosté přežití, ale i na dlouhodobé dopady.

Být první dámou není role, kterou by tato silná žena chtěla kdy hrát. „Ráda jsem v zákulisí, vyhovuje mi to,“ netají se. „Přesunout se do záře reflektorů pro mě bylo dost obtížné.“ S Volodomyrem Zelenským se seznámila na střední škole, začali spolu chodit na univerzitě, a než on v roce 2019 s přehledem vyhrál prezidentské volby, žili naplno. Chránila jejich rodinný život a nechtěla, aby kandidoval. Ale stejně jako mnoho jejích ukrajinských spoluobčanů začala této válce čelit s grácií a odvahou. „Snažím se jen dělat, co je v mých silách.“

Během našich rozhovorů v Kyjevě byla Zelenská přímá, důstojná, ale také elegantní a svým stylem nenápadně upozorňovala na úlohu ukrajinských designérů. Jeden den vynesla hedvábnou halenku s černou sametovou mašlí uvázanou kolem krku, černou sukni do půli lýtek, zatímco své popelavě blond vlasy měla vyčesané do volného drdolu. Druhý den spolu s rozpuštěnými vlasy na ramena oblékla džíny, bílé tenisky se žlutými a modrými detaily (poklonu ukrajinské vlajce a projektu značky The Coat) a rezavou košili na knoflíky. Nemohla jsem si pomoct, ale ta košile podle mě měla stejný odstín jako vyhořelé ruské tanky, které jsem viděla lemovat silnice v Irpiňu a Buči, předměstích Kyjeva, kde Ukrajina zatlačila Rusy. V Buči, místě dnes nechvalně proslulého masového hrobu, probíhá vyšetřování ruských válečných zločinů. „První týdny po vypuknutí války jsme byli prostě v šoku, po Buči jsme pochopili, že je to válka, jejímž cílem je nás všechny vyhladit.“

Možná působí zvláštně mluvit o vyhlazení Ukrajiny a ukrajinské módě během jediného rozhovoru, přesto jde o vypovídající a reálný obraz dnešní Ukrajiny, kde se návrháři a profesionálové všeho druhu mobilizují (doma i v zahraničí), aby podpořili svou zemi.

Přes veškerý půvab Zelenské pod tlakem je jasné, že se na ní válka podepsala. Chvílemi byla úzkostná a nervózní, oči se jí plnily smutkem, zejména když mluvila o dětech, občas se dívala z okna a zkřížila ruce, což bylo gesto sebeobrany. Není divu. Když Rusko napadlo Ukrajinu, prezident se stal cílem číslo jedna a ona a jejich děti cílem číslem dvě. „Nemůžu na to příliš myslet, jinak bych začala být paranoidní,“ říká.

Když onoho únorového rána začala válka, byla Zelenská doma v prezidentské rezidenci v Kyjevě, s manželem a jejich dvěma dětmi: Oleksandrou,18, a Kyrylem, 9. Bidenova administrativa po celé měsíce sdílela s Ukrajinou a Evropou informace varující před blížící se ruskou invazí. Avšak nikdo, dokonce ani Zelenskyj, neočekával, že k tomu skutečně dojde. Jakmile se tak stalo, vzal si oblek, šel do kanceláře a vyhlásil stanné právo. Když se ruské tanky řítily na Kyjev, převlékl se do vojenského a okamžitě si získal nehynoucí podporu Ukrajinců a obdiv světa za to, že neutekl ze země (tak, jak to udělal jeden z jeho předchůdců, proruský Viktor Janukovyč, když čelil lidovému povstání na náměstí Majdan v roce 2014). „Potřebuji munici, ne odvoz,“ stál si za svým Zelenskyj.

Druhý den války natočil Zelenskyj se svým týmem před prezidentským sídlem dnes již proslulé video. Jeho vzkaz – „Jsme tady. Jsme v Kyjevě. Chráníme Ukrajinu“ – inspiroval Ukrajince k tomu, aby udělali totéž. Než se ale stal prezidentem, byl nejen populárním komikem, filmovou a televizní hvězdou, ukrajinským hlasem medvídka Paddingtona a vítězem národní verze soutěže Dancing With the Stars, ale také spoluzakladatelem jedné z největších televizních a filmových produkčních společností v postsovětské sféře, Studia Kvartal 95. Zelenská přitom pracovala jako scenáristka a redaktorka na jeho hlavním satirickém komediálním pořadu a na jeho spin-offu zaměřeném na ženy. Po nástupu do funkce si Zelenskyj přivedl do administrativy mnoho televizních kolegů a přátel. To vedlo k problémům – především k obviněním z „institucionální nekompetentnosti“ (nedávno například propustil přítele z dětství, kterého jmenoval šéfem ukrajinských bezpečnostních služeb). Ať už si o tom můžeme myslet cokoliv, jedno je jisté — že Zelenskyj a jeho tým vytvořili brilantně efektivní komunikaci. Prezident je připraven na hlavní vysílací čas, i když instituce země možná ne. Pokud bude Ukrajina usilovat o vstup do Evropské unie, čeká ji tvrdá práce na reformách, což je zdlouhavý proces.

Ale zatímco na začátku války byl Zelenskyj vidět na obrazovkách po celé Ukrajině i po celém světě a prosil Spojené státy americké a Evropu, aby poslaly zbraně a pomoc, Zelenská a děti zmizely z dohledu. V těžkých dnech však zůstávala coby skutečná první dáma nohama na zemi, věnovala se oficiálním povinnostem, vedla rozhovory a snažila se přetvořit některé své iniciativy na válečné. „Můj denní rozvrh neměl volnou chvíli, kdy bych si mohla jen tak sednout a začít přemýšlet o špatných věcech,“ řekla. Pomáhala synovi s online výukou, což bylo náročné, protože nemohli být online v reálném čase. Hráli deskové hry a četli si. Znovu si přečetla knihu 1984 od George Orwella. „Je to až neuvěřitelné, je to obraz toho, co se v těchto dnech děje v Rusku.“

Nějakou dobu nebyla schopna komunikovat s manželem ani s rodiči, přitom před válkou si se svojí matkou telefonovala denně. „Ani nevím, jak bych ty měsíce přežila, kdybychom byli od sebe,“ řekla o synovi a dceři. Prezident dosud děti z bezpečnostních důvodů vidět nemohl. „Má to v tomto ohledu mnohem těžší. Trpí tím. A pak i moje děti, protože se nemohou vídat.“ Stejně jako mnoho jiných ukrajinských rodin byla i „první rodina“ rozdělena. Od začátku války uprchlo ze země asi 9 milionů Ukrajinců, většinou žen a dětí. Muži ve věku od 18 do 60 let musejí zůstat. Odhaduje se, že zemřelo 5 000 ukrajinských civilistů, pravděpodobně jich je ale mnohem více, a v době vrcholících bojů administrativa odhadovala, že ztrácí 200 vojáků denně.

Když se Zelenská konečně objevila na veřejnosti a 8. května, na Den matek, vystoupila s první dámou USA Jill Biden na návštěvě v uprchlickém táboře na západní Ukrajině. Tím všem vyslala jasný signál: Byla v zemi a pracovala pro obecné blaho. To předznamenalo novou fázi války a novou roli pro první dámu.

Již před válkou ale platila za obhájkyni těch nejzranitelnějších, zejména dětí se zvláštními potřebami, věnovala se osvětě a boji proti domácímu násilí. Přivedla renomovaného ukrajinského šéfkuchaře, aby změnil stravování ve veřejných školních jídelnách a zavedl více ovoce a zeleniny do jídelníčku čítajícího převážně maso a brambory, a pomohla vyjednat zavedení audio průvodců v ukrajinštině ve velkých mezinárodních muzeích. Zelenská v této práci pokračuje i z toho důvodu, že miliony Ukrajinců momentálně žijí v zahraničí. Iniciativa v oblasti školství se posunula, protože nyní jde o to, zda děti vůbec mohou chodit do školy – Rusko bombarduje školy, a ne všechny mají odpovídající protiatomové kryty – a zda budou mít dostatek jídla. Ve svém projevu v Kongresu Zelenská přirovnala ruskou strategii na Ukrajině k The Hunger Games.

Tento projev ukázal styl Zelenské: tvrdé poselství s jemným vyzněním. Její rodina dlouho promítala zbytku světa mladistvý, na budoucnost orientovaný obraz nezávislé Ukrajiny. Už to nebyla země oligarchů postsovětských let. „Zachovává si modernost a opravdovost,“ říká Julie Pelipas, ukrajinská návrhářka žijící v Londýně, která se podílela na stylizaci nejnovějších fotografií první dámy pro americkou Vogue. „Je velmi precizní v tom, co nosí, ale dává prostor k experimentování,“ doplňuje designérka o Zelenské. „Když má na sobě kalhotový kostým, nebojí se, že by vedle prezidenta vypadala příliš mužně. To je také znakem moderní ženy na Ukrajině – nebojíme se ukázat, že jsme silnější, že jsme rovnocenné s muži.“

Nedlouho před návštěvou Zelenské ve Washingtonu jsem se ukrajinského prezidenta rozhodla zeptat na jeho ženu. Když jsem dorazila do jeho kanceláře v prezidentském areálu v Kyjevě, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem. Zato stůl, lemovaný ukrajinskou vlajkou, jsem již dokonale znala z jeho videí. Prezident měl na sobě olivově zelený svetr a kalhoty a seděl v čele obrovského dlouhého stolu. S několikadenním plnovousem působil unaveně a drobně. Podali jsme si ruce. Řekl mi, že chápe, proč miliony Ukrajinců prchly ze země, ale že ti, kteří zůstali, musejí být vzorem, počínaje jeho rodinou. „Mohu to udělat pro jednu část našeho národa, pro významnou část,“ řekl svým vážným barytonem anglicky, načež přešel do ukrajinštiny. „Ale pro ženy a děti je příkladem to, že je tu moje žena. Věřím, že hraje velmi silnou roli pro Ukrajinu, pro naše rodiny a pro naše ženy.“

Válka nyní vstoupila do své klíčové fáze. Rozsáhlé oblasti na východě a jihu Ukrajiny se ocitly pod ruskou okupací. Zelenskyj žádá větší vojenskou podporu na obranu a návrat území, které Rusko obsadilo od února, ne-li od roku 2014, kdy poprvé napadlo Krym a části východní Ukrajiny. Pozornost celého světa výrazně klesá, zatímco inflace a ceny plynu všeobecně rostou. Když jsem se ho na to zeptala, odpověděl mi: „Budu velmi upřímný, a možná ne příliš diplomatický: Plyn neznamená nic. Dokonce ani COVID neznamená nic, když to srovnáte s tím, co se děje na Ukrajině,“ řekl. „Jen si zkuste představit, že to, o čem mluvím, se děje u vás doma, ve vaší zemi. Přemýšlela byste ještě o cenách plynu nebo elektřiny?“ Bitva podle něj přesahuje hranice Ukrajiny. „Bojujeme za věci, které by se mohly stát v kterékoli zemi na světě,“ dodal. „Proto Ukrajina potřebuje podporu – významnou podporu.“

Zelenského jsem se také zeptala, jak válka ovlivnila jeho vlastní rodinu. „Jako každý obyčejný člověk jsem se o ně strašně bál, o jejich bezpečí. Nejde o žádnou romantiku. Je to o hrůzách, které se děly tady na kyjevském předměstí, o všech těch hrůzách, které se teď dějí v naší zemi, na okupovaných územích,“ uvedl a pokračoval: „Ale samozřejmě mi děti a žena chyběly. Tolik jsem je chtěl obejmout. Alespoň se jich dotknout.“ Na svou ženu je obzvláště hrdý. „V první řadě je to silná osobnost.  Pravděpodobně je silnější, než si ona sama myslela. A tahle válka – no, každá válka v člověku nejspíš musí probudit vlastnosti, které by nikdy nečekal.“

Jestli se mohl Zelenskyj zdát ze začátku trochu strnulý, jeho slova ihned zněžněla, když jsem se ho ptala na partnerskou minulost, na to, co by o jeho ženě lidé měli vědět. „Samozřejmě, že je to moje láska. Ale je to i moje největší přítelkyně,“ řekl. „Olena je opravdu mojí nejlepší přítelkyní. Je také vlastenka a hluboce miluje Ukrajinu. Tak to opravdu je. A je úžasná matka.“

Pár se poprvé setkal na střední škole v rodném městě Kryvyj Rih, průmyslové oblasti na jihovýchodě Ukrajiny. Když spolu začali chodit, nebyla to láska na první pohled. Nejprve ho zaujal její vzhled: „Člověk se dívá na něčí oči a rty, teprve pak se s ním dáte do řeči. Až tehdy překročíte vzdálenost od sympatií k lásce. Přesně to se mi stalo,“ řekl. („Asi to byl hlavně humor, ta vzájemná chemie mezi námi,“ uvedla Olena, když jsem se zeptala na její verzi). Zkoušel na ní Zelenskyj své vtipy? Usmál se. „Ano, samozřejmě. Ale ne vždycky na ni zapůsobí. Ona je velmi dobrá editorka.“

Zelenská se narodila jako Olena Kijaško. Její matka byla inženýrka a manažerka ve stavební firmě a otec profesorem na technické škole. Ona i Zelenskyj jsou jedináčci. Oba vyrůstali v rusky mluvících domácnostech a ukrajinsky se naučili až později. Když padla Berlínská zeď, bylo jim jedenáct, a když Ukrajina získala v roce 1991 nezávislost, byli na střední škole a jí se líbily soundtracky od Aerosmith a The Beatles. „Byli jsme teenageři v posledních dnech Sovětského svazu. Svět se nám začal otevírat.“ I proto je ruská invaze na Ukrajinu takovým šokem. „Když nám někdo začne říkat, že žádní Ukrajinci neexistují a Ukrajinec je jen špatný Rus, tak to nebereme,“ ohrazuje se. „Lidem, kteří se narodili na nezávislé Ukrajině, je dnes třicet let. Je to nová generace. Proto nikdo na Ukrajině nemůže pochopit záminku nebo důvody, proč nás Rusové napadli.“

Na univerzitě Zelenská vystudoval architekturu a Zelenskyj práva, ale oba brzy změnili obor a začali se věnovat satirické komedii. Zpočátku měla Olena pochybnosti o tom, zda se komedií uživí. Ale komediální soubor, v němž Zelenskyj zakotvil, už vyhrál populární soutěž. „Byl tu dobrý základ.“ Soubor pak ještě několikrát zvítězil a v roce 2003 Zelenskyj s přáteli, včetně Zelenské, založil produkční společnost Kvartal 95, která se stala jednou z největších v ruskojazyčném a ukrajinskojazyčném světě. Pojmenovali ji podle okresu Kryvyj Rih, kde vyrůstali.

Kvartal 95 produkoval populární satirický pořad Večerní Kvartal, kde Zelenskyj po mnoho let vystupoval jako hlavní hvězda a Zelenská v něm působila coby autorka. Často byla jedinou ženou v zákulisí, což jí vyhovovalo „Pro mě je jednodušší jednat s muži než se ženami,“ prohlásila. Pak ale svoji odpověď upřesnila: „Dveře do světa humoru jsou pro ženy otevřené stejně široce jako pro muže. Ale méně žen si do něj troufne vstoupit. Chce to trochu odvahy, aby se člověk vydal na tuto riskantní cestu.“ Pořad zesměšňoval politiky a mravy v regionu, byl mainstreamovější a méně ostrou verzí Saturday Night Live. Díky němu se Zelenskyj stal na Ukrajině známou osobností. Večerní Kvartal byl „unikátní záležitostí: jediným divadlem politické satiry v bývalém Sovětském svazu,“ říká Alexander Rodňanskij, filmový a televizní producent, který se se Zelenským léta zná (a jehož syn působí coby ve vládě jako ekonomický poradce). Rodňanskij pracoval jako šéf ukrajinské televizní sítě, která pořad uvedla v hlavním vysílacím čase. „Dělal pro společenský a politický progres země velmi důležitou věc,“ říká.

V roce 2015 se Zelenskyj ještě více zviditelnil v televizním seriálu Služebník lidu, kde ztvárnil středoškolského učitele, jenž kritizuje vládnoucí třídu za korupci a který byl zvolen prezidentem Ukrajiny. O několik let později se – trochu nečekaně – prezidentem opravdu stal, když porazil Petra Porošenka, podnikatele, který byl u moci od prvních voleb po povstání na Majdanu v roce 2014, jež posunulo Ukrajinu blíže k Evropě. Rodňanskij vzpomíná, jak se Zelenským mluvil těsně před jeho vítězstvím. „Říkal: 'Bude to jen jedno volební období, pokusíme se změnit zemi k lepšímu, a pak odejdu, budu znovu producentem a natočím film o svých zkušenostech a získám Oscara.' To mi řekl. Smál jsem se.“

Když se Zelenskyj rozhodl kandidovat, Zelenskou to rozrušilo. „Respektovala jsem jeho rozhodnutí a chápala, že je to pro něj důležitý krok. Zároveň jsem ale cítila, že se můj život a život mé rodiny dost radikálně změní. Ta změna by byla dlouhodobá a poměrně složitá,“ svěřila se mi. „Věděla jsem, že mě čeká spousta práce, a měla jsem pravdu.“

Nejklidnější chvíle v našich rozhovorech Zelenská zažívala, když vzpomínala na předválečná léta a na dobu před prezidentstvím. Zmínila tyto okamžiky: Koncert Adele v Lisabonu. Cestu s přáteli do Krakova na koncert skupiny Maroon 5. Víkend v Barceloně. Sledování filmů v rodinném kruhu. (Forresta Gumpa viděli „milionkrát“ a nejvíc miluje Legendu o vášni a Madisonské mosty). Je to člověk, který — stejně jako všichni na Ukrajině — chce hlavně zase normálně žít.

Zajímalo mě, jestli ji něco na válku připravilo. „Nic,“ řekla. „Žili jsme šťastný život, a nikdy nás nenapadlo, že se to stane. Ale stále máme naději.“ Čím víc jsem se Zelenskou mluvila, tím víc jsem chápala a vnímala její izolaci, její strach. „Je to pravda, cítím se izolovaná,“ přiznala. „Nemůžu svobodně navštěvovat, koho a co bych chtěla. Jít na nákupy je dnes sen, který se nedá uskutečnit.“ Drží se také proto, aby splnila všechna očekávání. „Je to těžký úkol, protože neustále cítíte tu tíhu odpovědnosti.“

Její úsilí se vyplácí. Poslední ráno v Kyjevě, před další dlouhou cestou vlakem zpět do Polska, přestalo pršet a já se prošla po náměstí Majdan. Zastavila jsem se, abych se zeptala lidí, co si myslí o Zelenské. Všechny odpovědi byly pozitivní. „Je skromná a je současnější a modernější,“ řekla Antonina Siryk, která mi hrdě sdělila, že pracuje ve státní kanceláři, která navrhuje poštovní známky, včetně slavné nové známky vydané Ukrajinou s nápisem „Ruská válečná lodi, jdi do p*dele“. Povídala jsem si s manželi Světlanou a Sergejem Karpovovými, kteří žijí v Kyjevě, ale doufají, že se vrátí do svého domova v oblasti Donbasu, která je nyní pod ruskou okupací. Oba říkali, že Zelenskou obdivují. „Především je hezká,“ tvrdí Sergej, který pracuje jako bagrista. „Líbí se nám jejich rodina,“ dodává jeho žena, která pracuje v pojišťovnictví. „Vypadají, že se mají opravdu rádi. Sálá to z nich.“

Než jsem se se Zelenskou rozloučila, dala mi knihu o Charkově, který Rusko ostřelovalo. Toho dne také Rusové vypálili rakety na Vinnycji, město jihozápadně od Kyjeva, daleko od frontové linie, a dalo najevo, že nikde není bezpečno. Zelenská byla zjevně otřesena. Pomocí telefonu svého asistenta mi ukázala snímek mrtvého dítěte. Bylo toho na ni moc. Válečná mašinérie, mediální mašinérie. Dělala práci, ke které se nikdy neupsala, ale dělala ji dobře. Když jsem odcházela, podaly jsme si ruce a pak jsem se odvážila ji krátce obejmout. Doprovodila mě ke dveřím. Řekla jsem jí, že doufám, že její rodina bude moci brzy znovu společně povečeřet u jednoho stolu. Je tolik dalších rozdělených rodin. Tolik ztracených životů. „O tom sním,“ odpověděla.