Zaho de Sagazan je velká romantička, která si plní sny

Francouzské zpěvačce Zaho de Sagazan se podařil neuvěřitelný raketový vzestup. Její kombinace šansonů s elektronikou, dream popem a cold wave uhranula posluchačstvo i odbornou veřejnost do takové míry, že je v rodné Francii považována za jednu z největších superstar současnosti. Její cesta k hudbě začala ve třinácti letech, kdy propadla hudbě Toma Odella, která ji dle vlastních slov vytáhla z úzkostí a deprese. Po necelé dekádě, kdy hrála jeho skladby doma v pokojíčku na klavír, se spolu potkali na jednom pódiu a zazpívali svoji společnou skladbu Old Friend. Zaho si žije svůj sen. 

Doufám, že Zaho je hodně věcí. Jsem sestra, jsem dvojče, jsem kamarádka, mám spoustu přátel, protože přátelství je ta nejlepší věc na světě. Kromě zpěvačky jsem i manažerka, která vede svůj tým. Na jedné straně jsem snílek, ale zároveň i trochu úzkostlivá, ve všech případech ale milující osoba. Mám v sobě tolik lásky, kterou chci dávat i přijímat. Jsem velká romantička.

Upřímně se vůbec necítím jako nějaká superstar, možná si ještě vše pořádně neuvědomuji. Mám ale obrovskou výhodu v tom, že šéfuji sama sobě. S kamarádkou jsme si založily vlastní nezávislý label a díky tomu si samy nastavujeme svá očekávání i limity. Ona je dobrá v byznyse, já jsem dobrá umělkyně. Label jsme nezaložily kvůli penězům. Založily jsme ho kvůli vlastní svobodě a pohodě a abychom za zády neměly šéfa, který by nás nutil do věcí, které tak úplně nechceme. Naším hlavním cílem je vytvářet hezké věci srdcem a s lidmi, které máme rády. Jediný opravdový tlak, který cítím, je, abych dobře vedla svůj tým. Samozřejmě občas bojuji se svým perfekcionismem. Nejtěžší období přichází během práce ve studiu, protože chci složit skvělé písničky. A pravděpodobně toto náročné a stresující období, kdy musím být kreativní, zase přijde při tvorbě druhé desky. Během turné je to ale jiné, cítím se skvěle a svobodná, na koncertech můžu vyjádřit svoji hudbu a živá představení mi opravdu jdou! Současně mám kolem sebe skvělý tým lidí, který o mě pečuje. 

Nevím, jestli je to strach z přijetí, ale když píšu písničky, tak se obávám, jestli lidé uslyší sdělení, které chci předat. Bojím se, že k nim nedoputuje. Chci, aby lidé moje písničky opravdu procítili uvnitř sebe. Moje mise je vytvořit z mojí intimity univerzální prožitek, se kterým se mohou ztotožnit všichni. Mé šansony jsou plné lásky a vášně. Za svou tvorbou si stojím, ale pokud se někomu nelíbí, tak to naprosto respektuji.

Chci předat živost a chuť do života, protože jsem strávila spoustu času tím, že jsem se sama sebe ptala: Co chci předat publiku během svých koncertů? A čím chci, aby se lidé stali po mém koncertě? Chci, aby viděli malou obyčejnou, ale vášnivou holku, která přijala samu sebe a která využila naplno šanci, kterou dostala. Za nejdůležitější věci považuji svobodu, lásku, dobrotu a něžnost. A chci, aby lidé po mém koncertě také cítili více lásky. Nerada bych, aby měli pocit, že jenom já jsem ta cool a svobodná. I oni se tak musejí cítit!

Nejdříve mě pozvánka trochu vyděsila, popravdě tato píseň nepatří mezi mé nejoblíbenější od Davida Bowieho. Ale rozhodla jsem se využít tuto skvělou příležitost, i když na zkoušky jsem měla jen měsíc. Vycházela jsem z toho, že v Gretiných filmech vidím dvě věci – radost a svobodu. A řekla jsem si, že moje mise je přinést na festival v Cannes trochu svobody a možná lehce narušit jeho specifickou, velmi formální a vznešenou atmosféru. I proto jsem se rozhodla tancovat v publiku. A myslím, že se mi moje předsevzetí podařilo splnit a do nóbl nálady jsem vnesla kontrast a divokost.