Umění
Zaposlouchejte se do Dechu tichých myšlenek v Národní galerii Praha
Jana Patočková30. 4. 2024
Ve Veletržním paláci Národní galerie Praha se vystavují díla české umělkyně Filomeny Borecké. Výstava Dech tichých myšlenek se zabývá tématem dechu, které zpracovává už více než deset let. Proč a jak umělecky mapovat dech? Rozhovor s autorkou vám otevře nový pohled na tuto životní funkci, o které téměř neuvažujeme.
Foto: NGP/Kremplová
Filomena Borecká, Lapáni po dechu, 2014, kresba tuší a barevnými tužkami, akvarel a zavěšené plastiky. Hledání místa, polyesterová sádra, 2020 – 2024
Filomena Borecká žije dlouhodobě v Paříži a pro její dílo je typická snaha zachytit témata nesnadno vizuálně postižitelná. Už více než deset let stojí ve středobodu její práce dech. Dýchání je esenciální životní funkce, ale také zajímavý fenomén, který s sebou nese své kulturně společenské i intimní souvislosti. Pro Národní galerii Praha vytvořila Borecká velkoformátovou abstraktní in site kresbu zachycující vnitřní krajinu nesenou dechem. Do 23. 6. 2024 je ve Veletržním paláci k navštívení také její časosběrný projekt Phrenos – Banka dechu (2011 – současnost). Do něj můžeme vstoupit a nechat na sebe působit nahrávky lidského dechu v různých stavech bytí. A právě o dechu a umění jej zachytit a přemýšlet o něm jsem si s Filomenou Boreckou povídala.
Pracujete s tématem dechu, v konkrétním případě projektu Phrenos s lidským dechem. Jak vás napadlo vzít si právě dech jako umělecké téma a zhmotnit jej?
Obyčejně slyšíme dech jen málokdy. Dech se dá zaznamenat, jen když se zpomalí a je ticho. Ve zvukové participativní soše Phrenos můžete uslyšet různé rytmy dechu – od dechu malého chlapečka přes sportem ovlivněný dech sportovce a spoustu dalších. Zvukové záznamy jsem nahrávala většinou v noci ve spánku, kdy jsou lidé uvolnění a dýchají spontánně. Dech se stal tématem několika mých prací, ale jde také o nástroj k tvůrčímu vyjádření. Koncentrovat svůj dech pomáhá v soustředění a k dosažení psychické negantropie, která se zpopularizovala pod termínem stavu flow. Dech je také předmětem mé dizertace, kterou jsem loni obhájila na univerzitě Paris 1 Panthéon – Sorbonne a fragment této práce aktuálně vychází ve francouzském nakladatelství Jacques André.
Co vás na dechu zajímá a fascinuje?
Dech mne poprvé začal fascinovat, když jsem se ocitla úplně sama v cizině. Bylo to v momentech úzkosti při panických atakách, kdy mi najednou dech scházel. Uvědomila jsem si, že lidi spojuje to, co dýchají, přestože se nacházejí ve velmi odlišných životních situacích – v různém sociálním postavení, zdravotním stavu, věku, jsou různé národnosti či pohlaví. Dech mne zajímá výtvarně, protože je velmi těžce uchopitelný. Dech a nádech nemá individuální hranice a je neustále sdílen s okolím. Výstižně to vyjádřil filosof Elias Canetti, laureát Nobelovy ceny z roku 1981: „Vzduch je posledním sdíleným kolektivním majetkem. Všichni na něj mají společně právo. Není předem rozdělován, i ten nejchudší jej užívá.“ A dnes můžeme dodat, že i ten nejmajetnější nemá před znečistěným vzduchem úniku. Zvuková participativní socha Phrenos, do které se dá vstoupit, nabízí i formou ankety o dechu možnost pozastavení a zamyšlení nad tím, jak se nám dýchá.
Foto: NGP/Kremplová
Filomena Borecká, Androgyni, 2019 – 2024, trojrozměrné kresby z polyesterové sádry, inspirované legendou o sférických bytostech. Vzadu cyklus kreseb Okamžiky
Vaše tvorba působí lehce, étericky a organicky, snažíte se zachytit i jiný dech než lidský. Komunikuje s námi prostřednictvím dechu příroda nebo třeba město? Mapujete i tyto typy dechu?
Příroda mi je velkou inspirací, u moře pravidelně zaznamenávám vlny. Jedna z Porta a jedna z Normandie jsou vystavené v cyklu Okamžiků v Národní galerii. Během rezidenčního pobytu v Dordogne na jihu Francie jsem vytvořila projekt Méristèmy inspirovaný prociťováním a postupným probouzením přírody ze zimy do jara. Kurátorka Adriana Šmejkalová o něm v katalogu píše. A co se týče města, zaujal mne dynamický New York, kde jsem vytvořila velkoformátové kresby s názvem Transmigrace. Ty se vypořádávají s intenzitou života tohoto města, kde je údajně všechno možné podle hesla Everything is possible, a ukotvením v nové destinaci, když se naše mysl nachází ještě jinde. Velkoformátové Mapy duše mi dovolily se plně vyjádřit a zmapovat mentální a fyzický přesun v prostoru a čase.
Dech je něco velmi konkrétního, a přesto do jisté míry abstraktního, především vizuálně. Jaká byla vaše cesta a různé podoby, které jste dechu vtiskla?
Přes veškeré mé snahy pro mne dech stále zůstává abstraktní a velmi těžce uchopitelný. Ve své dizertaci mapuji také různé tvůrce a způsob, jakým se snažili dech zachytit. Touhu vdechnout dílu sílu chová člověk už od dob, kdy vytvářel první kresby na stěnách jeskyní. Ty byly zpracovávány i doslovně za pomocí tvůrčího dechu, když pračlověk dotvářel siluety svých maleb a svým dechem barvu i chrlil z úst. Na začátku jsem dech zachytila ve zvukových sochách z odlišných materiálů, které se jmenují Chrliči. Každá socha Chrliče má svůj osobitý tvar, zvuk dechu uvnitř je od jednoho určitého člověka a je takovou jeho esencí. Jedná se o organické tvary, během vernisáže jsem je pohlazením a vdechnutím dechu jednu po druhé probudila a ony se postupně nadechly. V bance dechu Phrenos se tyto dechy spojily a vytvořily jeden společný sdílený dech.
Mě osobně představa zhmotněného dechu nebo dýchání zvláštním způsobem znervózňuje. Jak vlastně dech působí na vás: Jde vždy jen o příjemné pocity? Paradox zmiňuji proto, že dech je životní funkce, bez které bychom nemohli fungovat.
Rozumím nervozitě, kterou zmiňujete, a respondenti v mé anketě o tom také mluví. Jak jsem zmínila, dech mne začal zajímat, když mi scházel. Při úzkostných panických atakách se člověk častokrát nemůže nadechnout. Pak, když dýchá normálně, si uvědomí, že dýchání opravdu není samozřejmost a život na něm závisí. Spousta respondentů konstatuje, že si svůj dech uvědomuje při fyzické námaze či stresu. Jsou ale i tací, kteří si jej uvědomí, až když vnímají nějaké silné umělecké dílo.
Foto: NGP
Filomena Borecká, Okamžik – Kontinuum (Carcavelos, Lisabon) 2014, barevná kresba
Jak pokračuje vaše sbírání reakcí na Phrenos? Kolik jste jich už sesbírala a co se s reakcemi bude dít dál? Stanou se součástí další instalace?
Sbírka reakcí už čítá přes 2500 svědectví z různých míst a dále se nemateriální banka dechu Phrenos rozšiřuje. Stala se také součásti třetí kapitoly mé dizertace, kde se zabývám tím, jak zprostředkovat divákům a divačkám zkušenost s dechem. Přístupných diváků, kteří se opravdu otevřou a jsou schopni se do dechu zaposlouchat a zpomalit, je ale málo. Dnešní diváci dychtí po senzaci a vše si fotí ještě před tím, než si trochu zažijí a prohlédnou, co si vlastně fotí. Pro vnímání určitých děl musí být člověk přístupný. Udělat si čas a být přítomen i svou myslí. První svědectví z Národní galerie budou přeložena do francouzštiny a zazní 28. května v Paříži na mezinárodním kolokviu s názvem Dýchání, mezioborové pohledy na vzduch. Dále mám v plánu sochu obohatit o další zvukové záznamy dechu a vystavit na dalších – i neobvyklých – místech. Během Bílé noci byl Phrenos vystaven v oddací síni pařížského jedenáctého okrsku, kde poprvé nezazněla jen opakující se „ano“ novomanželů, ale i svědectví o každodenní autoregulované činnosti, kterou je dýchání. Phrenos byl také vystaven na velkém parkovišti města Arras na severu Francie v rámci ekologického projektu Appel d'air.
Myslíte, že dech může mít národní povahu? Dýchají jinak Francouzi, Češi či Japonci? Dá se i z dechu extrahovat takovýto typ informace?
To je velmi zajímavá otázka, kterou si má anketa klade. Jsem přesvědčená, že jinak dýchají lidé žijící v totalitním režimu. Z odpovědí je zřetelné, že kvalitněji dýchají lidé, kteří praktikují meditaci, jógu, taj-či, ale i různé jiné sporty než ti, kteří se v kapitalistickém modelu jen honí vstříc materiálnímu zabezpečení či blahobytu. V úplně první prezentaci Phrenosu a participaci lidí ve městě Valenciennes se dala extrahovat empirická zkušenost. Je zajímavé, jak zde lidé v odpovědích zmiňují své předky a to, jak se v minulosti lidem v této hornické pánvi těžce dýchalo. Dnes už se zde v uhelných dolech netěží a z některých se stala muzea. Národní povahu z odpovědi vyčíst nelze, ale zajímavá je podobnost výrazů spojených s vnímáním dechu v jiných jazycích. V češtině je velmi propojený dech s duší, což například ve francouzštině není. Ve francouzštině je ale slovo dech provázáno s aktivitou přírodního živlu vzduchu a větru.
Foto: NGP/Kremplová
Filomena Borecká, Mysterium Coniunctionis, 2010, trojrozměrné kresby, recyklovaný polystyren, sádra, hedvábný papír, dva motory připevněné u stropu. Objekt je inspirovaný záhadou spojení v alchymii. V pozadí kresby z cyklu Vital Forces, 2015, barevná tužka Koh-I-Noor.
Budete pokračovat i dál s dechem, nebo cítíte, že jde o téma, které se vyčerpává a je třeba se posunout?
Téma dechu se většinou samo vyjevuje, teď například pracuji na cyklu plastik zachycující vlnu s názvem The Wave To Go, francouzsky je to La vague à emporter, česky něco jako Vlna s sebou, ale zároveň Vlna, po které se dá jet. Podobně jako surfař, který čeká na svou vlnu, tak i mě zajímá její uchopení, ovšem mým způsobem, tedy výtvarně. I ve vlnách je cítit nádech a výdech, pulzující život, moře a jeho dýchání – příliv a odliv. Většinou se věnuji paralelně více věcem. Při své pedagogické činnosti i ve své tvorbě pracuji s různými technikami, médii a také píšu. Projekt s dechem si žije svým rytmem, a i když vznikl už v roce 2011, jde o dílo, které se po pandemii covidu-19 dostává do nových souvislostí.
Na čem aktuálně pracujete?
Na nových kresbách, na již zmíněných Vlnách s sebou a také na knížce věnované analýze odpovědí zúčastněných. Vnímání dechu reflektuje, jak se lidem žije. Než zkoumat ekonomický blahobyt pod termínem hrubý domácí produkt, je podstatnější zkoumat „hrubé domácí štěstí“. Co činí lidi spokojenými, většinou to, když se mohou v přírodě svobodně nadechnout
Máte nějaké doporučení, jak si vaši instalaci co nejlépe prožít?
Slow down, zpomalit.
Foto: NGP
Filomena Borecká ve spolupráci s Brunem Duboisem, Phrenos – Banka dechu, realizovaná od roku 2011 až dodnes, plátno Spinnaker, zvukový systém DVD 5.1., nosné tyče.
