Může být umění generované umělou inteligencí kreativní?

Asi není těžké pochopit, proč se umělci tolik obávají využití umělé inteligence (AI) ve svém oboru. Jedním z názorných příkladů je skandál, který provázel tradiční soutěž Colorado State Fair v roce 2022. Právě zde došlo k udělení ceny dílu, které bylo, aniž by to porotci věděli, vytvořeno umělou inteligencí. Letos byla navíc podána hromadná žaloba na trojici generátorů AI obrázků (text-to-image). Všichni jsou podezřelí z toho, že bez souhlasu využívali k testování algoritmů platforem obrázky podléhajícím autorským právům (a jednalo se o miliony snímků).

Vidět počítačem napodobené či upravené dílo může být pro umělce, kteří do své tvorby vkládají nejen energii,  vlastní duši, ale i identitu, skutečně zničující. Někteří se navíc strachují, zda jejich pozice nezačnou časem obsazovat stroje. Singapurská umělkyně Jo Ho se však na věc dívá optimističtěji: sama totiž ve své umělecké praxi experimentuje s novými technologiemi, včetně využití umělé inteligence. Zároveň poukazuje na fakt, že  využití umělé inteligence je v umění mnohem zavedenější, než si většina lidí dokáže představit. „Pravdou je, že umělá inteligence již v softwaru, kteří designéři a umělci dávno používají, převlád; jde například o Content-Aware Fill v Adobe Photoshopu. Momentálně je tedy AI jen dalším nástrojem, který patří do širší sféry generativního umění. A i když generativní umění (to, které je vytvářeno prostřednictvím člověka a stroje, poznámka redakce) existuje již více než 100 let (vzpomeňme na Tři standardní zastavení Marcela Duchampa z roku 1914), myšlenka generativních přístupů v umění s využitím počítačových algoritmů se její jako relativně nová.“ Spíše než vyhýbat se technologiím je však podle Jo Ho mnohem důležitější zpochybňovat způsob, jakým se některé nástroje vyvíjejí; typy lidí, kteří je vyvíjejí; a také konkrétní způsoby využití daných nástrojů.

Kualalumpurský umělec Chong Yan Chuah, který osobně umělou inteligenci využívá jako doplňkový zdroj a inspiraci pro svoji práci, říká: „Jde o přirozený vývoj. S tím, jak se vyvíjíme, zkrátka přebíráme nové nástroje, přičemž staré zavrhujeme. Tak jsme se posunuli tam, kde jsme dnes — a to jak v životě, tak v umění.“

Co se týče již existujících obrázků, které jsou ilegálně využívány k testování platforem, Jo Ho chápe sílící obavy. „Určitě by se mi nelíbilo, kdyby něčí soubor dat byl výrazně ovlivněn mým dílem, a to aniž by mě kdokoliv požádal o svolení, případně nabídl kompenzaci. Obzvlášťě pokud pak ostatní mohou z aplikace profitovat,“ říká moderní umělkyně. Zároveň se však domnívá, že velká část současné kritiky není na místě. „Vlna nenávisti se snáší na AI umělce, kteří vzešli z veřejně přístupných softwarů, ale já bych kritiku směřovala spíše na tvůrce samotného nástroje plus ty, co z něj těží.”

Chong Yan Chuah navíc zdůrazňuje, že ani používání děl jiných umělců coby reference či inspirace neznamená nic nového. „Jako umělci se inspirujeme všichni, a to celou řadou nejrůznějších vjemů, které kurátorujeme, podobně jako se umělá inteligence učí z již existujícícho souboru dat. Ale to, co dělá naše umění originálním, je optika, kterou se díváme na svět. Když pozorujete díla umělců, stáváte se zároveň svědky jejich vnímání umění a světa. V tomto smyslu nemůže umělá inteligence nabídnout nic originálního. Díla skutečných umělců budou mít vždy větší hodnotu.”

Dává tedy smysl, že někteří umělci mohou tento nástroj vnímat spíše jako přínos než jako hrozbu. „Pro mě, jako designérku, je nejefektivnější způsob využití AI zrychlení pracovního procesu — v tom smyslu, že za mě dělá opakující se, nudné úkoly,” tvrdí Jo Ho, která se ale při používání umělé inteligence snaží být vždy opatrná. „Není snadné určit, kde leží hranice,” přiznává a dodává: „Snažím se být při sběru dat v rámci poskytnutých prostředků co nejetičtější. Protože nekóduji vlastní algoritmy AI, věnuji čas zkoumání programů, které používám. Zajímá mě, jakou mám nad souborem dat kontrolu. A pokud soubor dat shromažďuji, ptám se: odkud tyto snímky získávám? Jsou určeny pro širokou veřejnost, nebo jde o snímky chráněné autorskými právy? Můžu požádat o povolení k jejich použití?” Zároveň zpochybňuje rozhodnutí využívat tuto technologii. „Po počátečních experimentech s touto technologií si navíc kladu otázku, proč ji stále používám. Má tvorba pomocí umělé inteligence ještě nějaký smysl? A pokud ne, existují jiné nástroje, které bych mohla používat místo ní?”

Dalším faktorem, který je třeba důkladně zvážit, je míra, do jaké je dokončené umělecké dílo s umělou inteligencí originálním vyjádřením umělce. „Umělec se musí snažit, aby jeho dílo bylo co nejlépe zpracováno. I když ve svém umění používám AI, používám ji jako nástroj, který mě vede, doplňuje či inspiruje. Poslední kliknutí myší, závěrečný dotek mé ruky, to vše je moje,” tvrdí Chong Yan Chuah. „Otázka tedy zní, jak zlepšit využití tohoto návrhu,” navrhuje. A přitom doufá, že zákony obklopující tuto technologii doženou její rychlý pokrok. „Většina těchto programů nemá žádné precedenty a byla vytvořena bez jakýchkoli zákonů a legislativy. Stejně jako u každé nové technologie se zákony týkající se umění a duševního vlastnictví generovaného umělou inteligencí teprve začínají vytvářet a budou se dále zdokonalovat,” doplňuje druhá umělkyně.

Je zcela pochopitelné, proč se umělci mají před novou technologií na pozoru, avšak Jo Ho přidává ještě poslední vizi: „Svět by měl na základě těchto diskuzí zároveň pochopit, že existuje celá komunita umělců, kteří tvoří umění právě pomocí generativních, autonomních systémů a počítačových algoritmů. Věřím zároveň, že určitá míra skepse je zdravá, vytváří důležitý dialog. Dveře ke generativnímu umění se ale pro většinu tvůrců teprve začínají otevírat.”