Les jako místo rozšiřování vědomí. Poznejte hypnotický svět Lenky Falušiové

Kateřina Špičáková6. 2. 2025

Věří, že sympatie mezi člověkem, zvířetem a rostlinou jsou klíčem ke všemu. Výtvarnice Lenka Falušiová tvoří díla, ve kterých se ztratíte, abyste se zase našli. O kreativním procesu i symbolice svých obrazů mluví v rozhovoru k výstavě Potkala jsem sama sebe v lese, která je až do 28. února 2025 k vidění v prostoru Artium by KKCG na Bořislavce.

Foto: Lenka Falušiová

Foto z výstavy Potkala jsem sebe v lese

Ústředním tématem výstavy Potkala jsem sama sebe v lese i vaší tvorby obecně je lesní krajina, inspirovaná vašimi pocity a vzpomínkami. Jaký je váš osobní vztah k lesům?

Stromy jsem vždy vnímala jako živé bytosti zakořeněné v prostoru. Jejich propletené větve a kořeny mi připomínají komplikovaný lidský mozek. Dokáží spolu skrz ně komunikovat, předat si například vláhu a potřebné živiny. Líbí se mi teorie německého mystika Jacoba Böhma, který tvrdil, že dokáže splynout s rostlinou při soustředěném pohledu na ni. V té chvíli se dokáže stát její částí a pociťovat její život. Podobné pocity zažívám při pohledu na stromy nebo na stádo srnek, které jsem v průběhu práce na obrazech chodila často pozorovat. Z počátku přede mnou srnky utíkaly, ale přišla jsem na způsob, jak se jim přiblížit. Vysledovala jsem určitý čas, kdy místem procházejí. Nyní na pozorování přicházím o hodinu dříve a čekám na jednom místě, snažím se moc nehýbat, aby mě vnímaly jen jako součást krajiny. Občas mě zahlédnou, ale už si mě nevšímají tolik jako dřív. V té chvíli mám pocit, jako bych se na okamžik stala součástí stáda.

Dočetla jsem se, že grafickou práci vnímáte jako intimní záležitost a v kontextu velkoformátových děl má pro vás grafika hodnotu osobního deníku. Můžete to čtenářům přiblížit?

Grafika je precizní médium, které je časově náročné. Sama nejvíce pracuji s technikou čárového leptu, který vytvářím nejtenčí jehlou. Tou se dají vytvořit mikroskopické detaily, které už jen na pár centimetrech fungují jako samostatný obraz. Vytvářela jsem i sérii deníkových záznamů přímo z lesa, byly to miniaturní grafiky ve formátu 4 x 6 cm, které jsem na procházkách nosila různě po kapsách. Matrice jsem vytáhla ve chvíli, kdy jsem si chtěla zaznamenat některý z pro mě zajímavých lesních momentů. A tím bych definovala grafickou část své tvorby. Časem jsem měla potřebu větších formátů a hlavním výrazovým prostředkem se pro mě stala samotná kresba. Vždy byla základem celé mé tvorby, postupně jako samostatné médium přerostla v její podstatnější část. Ve velkých obrazech se necítím tolik limitovaná jako v grafice. Obrazy také vyžadují větší trpělivost a soustředění, přičemž vzniká daleko širší vývoj v tvůrčím myšlení. Je tam daleko větší svoboda a širší spektrum projevu. Divák se pak může do mých obrazů více nořit a objevovat subtilní svět plný struktur. Kresba se pro mě stala univerzálním jazykem, kterým se snažím sdělit příběh.

Foto: Tomáš Dittrich

Foto z výstavy Potkala jsem sebe v lese, Lenka Falušiová

Jak se cítíte, když dílo, které pro vás má osobní hodnotu, vidíte viset ve velké galerii nebo například ve specifickém prostoru Artia na Bořislavce?

Při každé výstavě mám pocit, jako by diváci nahlíželi do mé hlavy a zkoumali každý záhyb uvnitř. Je to emočně náročné, ale odměnou je vidět obrazy spolu v prostoru, pro který výstava vznikla. Nedokážu si představit, že bych lidem své obrazy neukazovala. Jsou takhle naživu. Budova, ve které se Artium nachází, mě fascinovala svým velkým prostorem. Byla pro mě výzva vymyslet, jakým způsobem prostor pojmout. Lákalo mě vnést do městského života kus lesní krajiny. Pracovala jsem s myšlenkou, jak často si ve velkém prostoru lesa nevšimneme zvířat v něm ukrytých.

Artium se nachází v prosklené moderní budově, ve které jsou také kanceláře a obchody. Proč jste se rozhodla vystavovat právě tady?

Artium vnímám v rámci Bořislavky spíše jako takové jiné území. Není součástí nákupního centra a prostor je také oddělen od místních kanceláří. Je to spíše taková oáza klidu, kam si mají lidé přijít odpočinout. Místo věnované kultuře, ať už výtvarné, nebo třeba i hudební. Právě ten prosklený prostor mě lákal. Vnímám ho jako otevřené nebe nad lesem. V budově se neustále mění světlo a spolu s ním také výstava. Je jiná, když se člověk přijde podívat v dopoledních hodinách a když ve večerních. Já preferuji večerní čas, kdy prosklený prostor prostřednictvím zrcadlení kreseb vytváří iluze, která jej zdánlivě zvětšuje. Sama pak mám pocit, jako bych se ocitla v noční krajině, i když je venku záře města. Člověk si ale dění venku nevšímá, a může se tak na chvíli ocitnout ve snu o lese. To byl záměr, se kterým jsem již od počátku příprav výstavy pracovala.

Foto: Lenka Falušiová

Foto z výstavy Potkala jsem sebe v lese

Jak probíhá váš tvůrčí proces?

Tuto otázku už jsem slyšela z více stran, takže jsem zrovna nedávno přemýšlela nad tím, jak nejlépe formulovat odpověď. Pro mě je tvůrčí proces o rozšiřování vědomí, o pohledu dovnitř sebe. O nalézání toho, co se ukrývá v mých snech a tmě mého těla, když zavřu oči. Do obrazů se snažím vkládat příběhy, které jsem sama prožila, nebo o kterých se mi zdálo. Kdybych měla popsat práci na obrazech vystavených v Artiu, mnohdy byla o překročení limitu sebe samé. Jen jeden obraz se protáhl na spoustu pracovních dní i probdělých nocí. Skrze tuto práci ke mně přicházely naprosto nové vize, myšlenky, sny a spoustu věcí se uvnitř mě vyčistilo. Bylo to o formování mé osobnosti a částečně o odbourávání určitého strachu z neznáma. Tvorba se tím stala nedílnou součástí mého života a splynula s ním. Nyní si více uvědomuji, že ke spoustě věcem se musíme trpělivě propracovat a nechat jim přirozený vývoj. A právě ten je pro tvorbu nejdůležitější, sjednocuje tvůrčí život s životem osobním.

Funguje les ve vašich dílech také jako metafora?

Stromy jsou pro mě metaforou velkých strážců, kteří dohlíží na dění v lese. Jejich rozechvělé detaily v mých obrazech mají člověka vtáhnout do děje, do napětí mezi přítomným a nepřítomným. Mají evokovat otázky, zda se dá od světa dozvědět něco nadsmyslového, a zároveň probouzet v lidech touhu snít. V našich snech se probouzí část mozku, která v bdělém stavu spí. Kresebné struktury lesa mají člověku umožnit ponor do snu o vnitřní krajině, kdy se viditelné stává obrazem neviditelného. Kdy vyplouvá na povrch podprahové vnímání, které se v lidech probouzí i při dlouhých procházkách lesem.

Foto: Lenka Falušiová

Foto z výstavy Potkala jsem sebe v lese

Proč je pro vás důležitým motivem ticho?

Ticho pro mě symbolizuje vnitřní klid, který dokáže navodit atmosféra hlubokého lesa. Absolutní ticho neexistuje. To, které pociťujeme, má nějaký rytmus a pro jeho dotek je důležitá samota v krajině. Ticho v krajině pro mě představuje mystérium, které rozšiřuje vnímání, a proto dokáže i zneklidnit. Může mít kontemplativní rovinu, ale může způsobit i úzkost. Záleží na situacích a na naladění člověka i zvířat. Les není jen svět uhlazené poetiky, je to také místo různých strastí, které jeho obyvatelé prožívají denně. Proto ve svých obrazech pracuji také se symbolikou světla a tmy. Obrazy mohou vyvolat napětí, nebo právě naopak uklidňovat. Světlo by bez tmy neexistovalo – a naopak. Jako den a noc. Jako stromy, které rostou ze tmy svých kořenů a usilovně hledají cestu ke světlu.

Na vaší tvorbě mě osobně fascinuje především textura děl. Člověk má pocit, že se do obrazu nejen noří, ale že ho obraz přímo aktivně vtahuje. Jak jste toho efektu dosáhla?

Les zobrazuji formou kreslených struktur, které částečně rozmlžuji malbou. Vyjadřuji tím symboliku světa viditelného a světa tušeného. Obrazy mohou působit konkrétně, ale při bližším pohledu může divák najít i jiný rozměr. Jasné struktury se stávají abstraktními a vybízejí k ponoření a objevování. Hluboký les se tak stává imaginací nepropustného světa našeho vědomí, který se snažím odhalovat.

Foto: Lenka Falušiová

Foto z výstavy Potkala jsem sebe v lese

Vaše velkoformátová díla mi připomínají mou oblíbenou knihu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých od Olgy Tokarczuk. Les a především koexistence člověka s přírodou jsou v ní důležitým tématem. Je zajímavé i pro vás?

Viděla jsem jen filmové zpracování v režii Agnieszky Holland, kniha bude určitě bohatší. To propojení s přírodou mi bylo ve filmu blízké: jakým způsobem dokázala hlavní hrdinka vnímat krajinu, soucítit se zvířaty a vlastně i jak dokázala zvířata slovně bránit. Snímek byl nicméně celkově hodně tvrdý a pro mě bolestivý; bohužel vykreslil pravdivý obraz našeho světa, kde část populace stále vnímá zvířata jako pouhé věci.

A je pro vás, ať už v osobním, či tvůrčím životě, tématem ekologie?

Ekologii považuji za důležitou. Moje dílo nenese aktivistický podtext, ale v životě se snažím chovat ekologicky. Zbytečně neplýtvám a dbám na udržitelné a trvalé principy. Vnímám citlivost vztahů všech živých bytostí a samozřejmě je mým snem zdravá Země. V obrazech se soustředím především na zobrazení ryzí přírody nepoznamenané člověkem. Jsou to tedy spíše snové vize, protože kam na planetě už nevstoupila lidská noha? Těch míst je naprosté minimum. Zvířatům neustále zmenšujeme jejich přirozené území, staly se kořistí nebo jen produktem. Chci, aby lidé vnímali zvířata jako živé bytosti a uvědomili si, jak moc přírodu potřebujeme. A jak moc je potřeba uchovat si k ní úctu, protože jen díky ní jsme naživu. Věřím, že sympatie mezi člověkem, zvířetem a rostlinou jsou klíčem ke všemu.

Máte nějaké tvůrčí inspirace nebo vzory v podobě jiných umělců, živých či mrtvých?

Již při studiu na AVU jsem hodně obdivovala grafiky Gustava Dorého a Rodolpha Bresdina. Inspirovaly mě svým hlubším vhledem do námětu a pojetím. Doré uměl kresebnou strukturou vytvořit jakoukoliv atmosféru, hrát si s iluzivním dramatem světla a tmy. U Bresdina se mi líbilo, jak dokázal v krajinných motivech ukrývat různé symboly. Miluji také perokresby od Toyen. Na její retrospektivní výstavě v Praze jsem v textech objevila, že čerpala ze spisovatelského díla mystika Nicolase Flamela, což mě potěšilo, protože mám také jednu jeho knihu. Ze současných tvůrců mám ráda snová díla umělkyně Muriel Moreau. Její jemné pojetí přírodních motivů s filozofickým podtextem je mi blízké.

Foto: Barbora Heřmanová

Lenka Falušiová

Lenka Falušiová je kreslířka a grafička, absolventka Ateliéru grafiky I. na Akademii výtvarných umění v Praze. Během studia obdržela hlavní cenu ve studentské kategorii na výstavě Grafika roku, po studiu získala cenu za techniku tisku z hloubky tamtéž. V letech 2022, 2023 a 2024 byla nominována na cenu Vladimíra Boudníka. V roce 2023 získala cenu za grafiku na mezinárodní výstavě Mini print v Cadaqués a cenu za grafiku na výstavě Alma grafika v Oviedu. Účastní se zahraničních výstav a bienále, vystavuje samostatně i skupinově. Její díla najdeme ve sbírkách National museum of Fine Arts R.O.C. na Taiwanu, National Library of Catalonia v Barceloně, Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře (GASK), Muzea umění v Olomouci, Gočárovy galerie v Pardubicích, Galerie Felixe Jeneweina, Městské knihovny v Praze a dalších.

Vogue

Doporučuje

Vogue Daily

Záporák v Jamesi Bondovi i tvář divadelní avantgardy: Co jste možná nevěděli o Janu Werichovi

Natálie Debnárová5. 2. 2025

Trendy

Království přichází: Středověká nostalgie je jeden z trendů roku

Jana Patočková5. 2. 2025

Filmy

Giulia Piersanti: kostymérka čarodějnic, kanibalů i Timothée Chalameta

Kateřina Špičáková4. 2. 2025