Umění
Invaze Poesiomatů
tým VOGUE7. 6. 2021
Ocelové roury, ze kterých po zatočení klikou proudí slova. Převážně básně, ale i krátké úvahy, próza či specifické zvuky. Poesiomaty jsou nyní nejvýznamnějším projektem bývalého kavárníka Ondřeje Kobzy. Pandemie uštědřila kavárnám velkou ránu stejně tak jako kultuře, a tak se nyní Ondřej chce více soustředit na vyhledávání nových míst a instalování Poesiomatů.
Za posledních šest let jich bylo rozmístěno na dvě desítky, v Praze, Brně, Slavičíně, ale také New Yorku, Berlíně či Manile, a toto léto si je budete moci vyslechnout mnohem častěji. „Plánujeme jich u nás rozmístit asi 30,“ říká Ondřej Kobza a dodává, že dalším krokem bude expanze po Evropě. Vše zahájila instalace prvních dvou „mluvících rour“ v Humpolci a v Českých Budějovicích, kde byly odhaleny začátkem června.
Začalo to v roce 2013 piany na ulici, které můžeme vidět a hlavně slyšet na nádražích či pražském letišti, a pokračovalo se šachovými stolky. Do třetice se o slovo hlásí hlásné roury Poesiomaty. „Všechno to jsou netradiční veřejné projekty, jejichž záměrem je zlidštit a oživit tváře měst. Lidé se začnou dávat do řeči, navazují vztahy,“ vysvětluje Ondřej Kobza.
Navzdory názvu nejsou Poesiomaty jen o básních, byť převažují. Mají vystihnout identitu místa, kde jsou umístěné. U strakonické Škodovky, kde se vyráběly skútry Čezeta, může rozeznít zvuk dvoutaktního motoru. Nad továrnou Fatra Napajedla, kde vznikly ikonické hračky ze 70. let – včetně kočky od Libuše Niklové, posluchačům zapíská její natahovací tělo. Ve Zlíně promluví archivní hlas Emila Zátopka.
„Poesiomat připomíná lodní zvukovod. Jako by se odněkud z nitra vydral na povrch hlas daného místa. Jako by vám to místo chtělo něco sdělit. Zvukový vjem působí na emoce úplně jinak. Rozněžníte se při poslechu ranního zpívání kosáků, což je vlastně také poezie. Uši poslouchají slova a zvuky, oči těkají po okolí. Jde o zážitek jakéhosi živého videoklipu,“ popisuje Kobza.
Ondřej Kobza je známý především jako „kavárník“ a oživovatel míst pomocí nápadů vyžadujících interakci navzájem neznámých lidí. Upozornil na sebe též koncertem symfonického orchestru na poště v Jindřišské ulici, hostinou na Karlově mostě u 515 m dlouhého stolu či netradičním provedením Mozartovy opery Don Giovanni (John do vany). Během ní leželi diváci a posluchači na střeše pražské Lucerny oblečení, a přesto zcela ponořeni ve vanách s teplou vodou.
