Co tím chtěl básník říci

Co tím chtěl básník říci? Takto položená otázka možná skutečně zazněla v některých školách, protože rozbory básní stále patří do povinných osnov, určitě ji však známe z filmů a vtipů. Je to klišé. Už proto, že to občas (možná dokonce většinou) básník sám prostě neví. Nebo to nedokáže přesně vysvětlit. Básně působí přímo na city a vzdorují logice. Rozdíl mezi rozebíráním nějaké básně a pokusem o vlastní verš je propastný. Jedno je však jisté, cesta k vlastní poezii, a vůbec k tvorbě v jakémkoliv uměleckém směru, je dlážděná poetikou jiných autorů. Slovy současné básnířky Amy Key se ostatně skládání básní podobá oblékání, protože rozhoduje každý detail. A detaily básní lze objevit i v módní tvorbě, například v kolekcích Alexandera McQueena nebo Valentina. 

Následující výběr je velmi subjektivní, nijak nereprezentuje šíři a hloubku básnické tvorby. Jde o střípky z různých století, které spojuje láska a které snad mohou inspirovat k vlastnímu objevování ve slovech ukrytých pokladů.

Zatímco verše Françoise Villona, rebela, bohéma a prokletého básníka, které napříč časem promlouvají až z patnáctého století z Francie, jsou notoricky známé, představitel vrcholného období italské renesance o století později, Michelangelo Buonarroti, je znám především jako autor velkolepé sochy Davida a výzdoby Sixtinské kaple.

„Já u pramene jsem, a žízní hynu;

srdečně přijat, každým odmítán.“

„Kdyby tak touha, která povznáší tu

v paláci lásky, soucit probudila.“

Galantní poezie, které se dařilo velmi dobře na královských dvorech, dává nahlédnout do 17. až 18. století a ukazuje, že i tehdy se lidé dokázali bavit s nadhledem a humorem. 

„Když staří kocouři jak mourovatí

hloupý.“

Na opačných stranách zeměkoule o další století později se zrodily verše, které se staly absolutní klasikou, bez které se žádný fanoušek poezie prostě neobjede. Ať už jde o Emily Dickison, jejíž dílo ovlivnilo i svět módy, nebo Paula Verlaina, který dodnes inspiruje všechny, kteří se pokouší psát o lásce. 

„Tak šťastně se čas rozpouští,

a sílu ulétnout.“

„Můj Bože, tys mě láskou poranil,

můj Bože, tys mě láskou poranil.“

Tak trochu z jiného světa, z Číny a Vietnamu, pocházejí verše, které dělí celé jedno tisíciletí. Li Čching-Čao byla dcerou prominentní rodiny a manželkou významného úředníka, která se vymykala (už tím, že psala básně) své době, zatímco Nguyen Binh byl prvním novodobým básníkem své země, který, ačkoliv byl známý a uznávaný, žil stranou společnosti a zemřel v chudobě. 

„Mé srdce je jak slunečnice květ,

bez šrámů zůstává.“

„Z ošatky prodavače květů

můžeš nás porovnat.“

Česko a zároveň také relativně novou tvorbu dobře vystihují dva básníci, kteří se od sebe liší jako den a noc. Jaroslav Seifert, kterého jako nositele Nobelovy ceny nelze opomenout, tu zastupuje 20. století a o lásce píše s velkým citem, a J. H. Krchovský, který reprezentuje přelom minulého století v to současné, si servítky nebere. A podobně jako se díla některých básníků dostávají na šaty, jeho báseň Na samém konci zdobí fasádu domu v nizozemském městě Leiden.

„Lásko, 

a všechno dohromady.“

„Zas jednou mluvím s dívkou mlčky, bez falše,

ty chceš tam něco a já zas tohle někam…“

S nejnovějšími potenciálními přírůstky do knihovničky se lze seznámit například ve výběru nominací na cenu Magnesia Litera. Moderní poezie je různorodá a diverzifikovaná disciplína, kterou možná vystihují verše (neznámého autora), které vyšly v prvním čísle Literárních novin roku 1998: 

„tyhlety básně

jenom ty svoje“

Poezie je do jisté míry záležitostí vkusu, podobně jako třeba výtvarné umění. Člověk k veršům potřebuje dozrát a pak si najít ty, které ho něčím osloví. Veršovaná poetika na rozdíl od prózy působí nezprostředkovaně, pokud má na čtenáře nějaký vliv, ten to opravdu pocítí. Básně nelze nikomu a nijak nutit. Výlety do světa poezie jsou ovšem nesmírně obohacující. Rozšiřují nejen slovní zásobu, ale také podněcují fantazii a vnímání krásy. Třeba se pak sami přistihnete, jak vás při pohledu na východ slunce napadá: 

„Stíny se míhají okolo

se po tisící vracím...“ 

A budete v tom rovnýma nohama a až po uši.