Ivana Tykač: Chci ženám připomenout, že existují i mimo domácnost

Už máme i čtvrtou oblast, krizi mužství, právě jsme ji založili. Asi tušíte proč. Jak možná víte, já mám hodně dětí, jen mých vlastních je šest. A taky hodně firem. Taky nějaké projekty v neziskové oblasti. Pak jednoho manžela, který má také děti, a jednoho psa. Nechci tu vyjmenovávat všechny naše děti, všechny naše firmy, to bychom tady byli hodinu. Ale třeba mě už čtenáři trochu znají díky Women for Women. Chtěli jsme prostě jít dál a dělat projekty s celospolečenským dopadem. V Solvu chceme odemykat potenciál žen, neboť jinak nás to bude podle studie McKinsey stát do konce desetiletí 500 miliard korun. Chceme se také věnovat dětství v České republice, chceme se věnovat AI a zkoumáme obrovské skupiny české populace, protože mým cílem je vždy mít špičková data a bezkonkurenční expertizu.

Chceme pochopitelně působit na širokou veřejnost. Na české ženy, aby nezapomínaly věnovat se i samy sobě a své kariéře, svým plánům, snům. Samy sobě. Realizovat se. Rozkvést. Ale chceme oslovit i muže a otce, aby pochopili, že děti a starost o domácnost se, ano, opravdu, týká také jich, že se to nádobí fakt nedává vedle myčky, ale do myčky, a že když chtějí mít s dětmi dobrý vztah, musejí ho aktivně budovat. Organizujeme konference a diskuse s odborníky a odbornicemi, lidmi z veřejné správy a politiky, protože právě oni mohou měnit legislativu. Hodně na tom dřeme a chceme mít silný a efektivní nejen think tank, ale, jak teď hodně říkám, „do tank“.

Obě umějí věci tlačit kupředu. Míša Marksová je v oboru pětadvacet let, takže ví jako málokdo, co je v téhle zemi potřeba změnit. A Renata Mrázová, která řídila a řídí jako šéfka HR desítky tisíc lidí po světě, je hardcore profesionálka. A samozřejmě je členem správní rady i expert na komunikaci Alexander Braun. Musím něco dodávat?

Šli jsme samozřejmě ke špičkám průzkumu veřejného mínění jak ve světě, tak na českém trhu, například do agentury Ipsos, protože si přeju, abychom, až se za nějaký čas ohlédneme, měli svá vlastní data ke všem zásadním otázkám, které v životě řešíme my, naše generace, ale i naše děti. V jednom z velkých průzkumů hovořily ženy v rámci skupinových diskusí o tom, jak se jim žije v naší společnosti, jak se cítí. Ve druhém odpovídaly ženy i muži na řadu otázek, které se týkaly postavení žen i mužů ve společnosti. A ve třetím – a ten je velmi unikátní – odpovídaly na otázky děti i jejich rodiče. Jednotlivá zjištění jsou, troufnu si říct, trošku šokující.

Přiznám se vám, že si snad každý den vzpomenu na to, že se v České republice jen něco málo přes 50 % žen cítí být úspěšnými. Víme obě velice dobře, že naše společnost vidí ženu pořád především jako matku a pečovatelku. Jde o tisíce let zakonzervovaný názor, se kterým zásadně nesouhlasím. Je to samozřejmě přirozená role ženy. Ale má být jediná? Tohle se mnou opravdu hnulo. Moc bych si přála, aby mohla i ta druhá půlka žen zažít pocit úspěchu ve svém životě. A cítím v tom obrovský ekonomický potenciál, ostatně ho už naměřili i McKinsey. Taky chci zmínit, což vás možná bude šokovat, že si 75 % české populace myslí, že děti do tří let potřebují především péči matky. To znamená, že by podle nich neměly čerpat od otce? Otec je pro vývoj dítěte také extrémně potřebný. A chcete pravdu? Děti se s námi doma nudí. Děti potřebují akci. Ne s matkou chodit po nákupech, sledovat, jak udržuje domácnost, a pak se zastavit v parku, kde se maminka zapovídá s kamarádkami.

To máte bohužel pravdu, 56 % českých občanů si myslí, že by muž měl spíše pracovat než se starat o děti. Když to slyšela moje maminka, pravila, že to je úplná šílenost. Nedivím se. Vždyť třeba její máma, moje babička Růžena, vedla celý statek. Obchodovala s plodinami a výrobky. Byla velmi oblíbená, dobrá obchodnice, a sousedi ji dokonce navrhli na starostku obce. Samozřejmě ji to potěšilo a přijala. Dědovi se to ale nelíbilo. Okamžitě přestoupil do opoziční strany, takže babička musela kandidaturu vzdát, aby byl doma klid. Myslím, že dnes, když se ženy angažují v politice, jsme přece jenom o dost dál. Opravdu mě však vytáčí to, že více než polovina české populace považuje za neobvyklé, když zůstane na rodičovské dovolené otec. Víte, s mým mužem jsme se dohodli, že budeme děti vychovávat společně. Když byly malé, hodně se o ně staral. Vstával k nim v noci, i když nemusel, vždycky – třeba mi šel uvařit čaj, když jsem kojila. Měli jsme chůvu jen přes den, ale v noci jsme se střídali. Šest let, protože naše malé dámy se v noci chtěly bavit. Fakt moc nespaly. A tedy na závěr: Více než polovina české populace považuje za neobvyklé, že se matka po půl roce od porodu vrátí do práce. Což je normální ve spoustě zemí, i třeba v naší rodině. Nikdy jsem nebyla na rodičovské déle než půl roku. Přestože jsem mámou šesti dětí, vždycky mě naplňovalo vytváření či budování něčeho nového.

Kdyby si každá žena domluvila doma denně dvě hodiny, po které nemusí uklízet, starat se o rodinu a provoz domácnosti, a chtěla je věnovat něčemu doopravdy svému, byla bych šťastná. A možná bychom jednoho dne byli schopni rozhýbat naši ekonomiku. Víte, jsem ekonomka a prostě věřím v potenciál českých žen. Máme víc než tři miliony žen s alespoň jedním dítětem, které se starají o domácnost, tak si to spočítejte.

Samozřejmě. A chceme si vybírat. Chceme pracovat se špičkovými akademiky a zároveň debatu disruptovat novými „rising stars“, které přinášejí neortodoxní myšlení, profesionály nebo kluky v mikinách, kteří jedou miliardové dealy.