Řešíme hlavně problémy mužů, chci to změnit, říká sedmnáctiletá feministka

Dělala jsem výzkum, jehož klíčovou skupinou byly středoškolačky, získala jsem 172 odpovědí. Ptala jsem se respondentek, jaký vliv mají genderové předsudky na jejich volbu vysoké školy nebo oboru, jaké komentáře sklidí, když nahlas řeknou, co by chtěly studovat nebo jaké práci by se chtěly věnovat. Výsledky byly docela drastické. Uvedu konkrétní příklady poznámek, které mají negativní vliv: „Na matematickou olympiádu nepůjdeš. Máš to sice dobře a rychleji než ostatní, ale kluci jsou na matematiku lepší.“ A jsou tu samozřejmě i nevhodné komentáře jako: „Jsi nějaká zpomalená, unavená, to máš asi krámy,“ a tak podobně. Začíná to už na prvním stupni základní školy. Vždycky mě štvalo, že i když v tomhle věku máme všichni stejné fyzické schopnosti, jsou to většinou kluci, koho učitelky vyvolají, aby odnesli židle, tahali žíněnky nebo stěhovali stoly po třídě.

Z odpovědí vyplývá, že dívky sice nemají pocit, že by je předsudky při volbě oboru přímo ovlivňovaly, ale reakce na otázku: „Co je vaše vysněné povolání?“ naznačují, že to ovlivnění probíhá na nevědomé úrovni. U respondentek dominovaly humanitní obory, psychologie nebo například herectví, naopak lékařství, přírodovědné obory a leadership byly v menšině. Zároveň je z výsledků zjevné, že genderové předsudky u žen vzbuzují obavy, že v budoucnu ve zvoleném oboru neuspějí nebo v něm nebudou respektované. 

V návaznosti na výzkum jsem vytvořila také webovou stránku, kterou jsem plnila rozhovory se zajímavými, úspěšnými ženami, například s Jasmínou Houdek z Moderní sebeobrany nebo s novinářkou Silvií Lauder. Součástí webu byl i návod pro studentky, jak mohou na svou školu pozvat někoho, jehož zkušenost by si rády poslechly. U nás například přednášela právnička a publicistka Šárka Homfray.

Ráda bych na Oxbridge: buď Oxford, nebo Cambridge, pořád se to střídá (smích). Momentálně se dívám na obor Law with Law European Studies na Oxfordu, původní plán byly Human, Social and Political Sciences na Cambridgi, ale pak se mi to zaměření začalo zdát příliš teoretické, což mimochodem bývá u mladých žen také velká obava, že v teoretických oborech neuplatní. Ale asi mi je ve výsledku jedno, která z těch dvou škol to nakonec bude: hlavně se chci věnovat humanitním vědám, chci se soustředit na mezinárodní orgány a mezinárodní právo a chci řešit problematiku nerovností mezi ženami a muži. Chápu, že se zkoumá, na co jsou peníze; jsou to ale většinou problémy týkající se mužů. Jasně, že když máte víc plátců daní, kteří neodcházejí na mateřskou a jejichž výdělečná činnost není ovlivněná tří i víceletou pauzou, budete se věnovat hlavně tomu, co trápí je. Ale vadí mi to.

Určitě. V tuhle chvíli máme čtyři partnerské školy, kterým ve spolupráci s neziskovou organizací SOLA Pomáhá dodáváme menstruační potřeby zdarma. SOLA zároveň chystá vlastní výzkum, já se na něm budu podílet. Zároveň mám v plánu osobně obejít školy a přesvědčit je, aby se do projektu zapojily. S tím mám zatím největší problém: obepsala jsem spoustu institucí, řadu i přímo na popud jejich studentek, ale skoro nikdo se mi ani neozval zpátky. Napadlo mě začít budovat síť ambasadorek, které by projekt na jednotlivých partnerských školách zastupovaly a na které by se studentky mohly přímo obracet. Zároveň by zajišťovaly sběr dat a přirozeně by se rozšiřovala AcceCycle komunita.

Společnost se celkově mění, i na vládní úrovni se objevuje více žen. Vzniká tak prostor mluvit o feministických problémech, který dřív neexistoval. A děje se to i v Česku, i když pomalu. To ale znamená, že dlouhodobě výhodná pozice mužů je kompromitovaná. Cítí se ohroženi a historie, myslím, už dostatečně prokázala, že když se lidé cítí ohroženi, mají tendenci upínat se k tradici, obracet se ke konzervativním hodnotám i extrémním názorům, politikům. Ženy se už nebojí vyjadřovat se k tomu, co je štve, a muži už je nemůžou jednoduše poslat na převýchovu do instituce mentálního zdraví, jak se běžně dělo v minulosti. Po pravdě vidím to i u nás ve třídě: dodnes si vzpomínám na jeden seminář, kde jsme před pár lety řešili pozici žen ve společnosti. Názory tehdy čtrnáctiletých kluků na to, co by měly ženy dělat, mě šokovaly. Vykřikovali, že patříme do kuchyně a naším jediným smyslem je mít děti. Přišlo mi zvláštní slyšet to od dětí, které převážně vychovávají jejich matky.

Pro mě je opravdu zásadní změnit způsob, jakým vnímáme pozice žen a mužů ve společnosti, smazat stereotypy, které vkládáme do dětí už od útlého věku, protože je pak ovlivňují po celý život. Je to zakořeněno už v pouhých barvách (pro kluky modrá, pro holky růžová) nebo hračkách (panenky, kuchyňky pro holky, ale auta a stavebnice pro kluky). V individuálních rodinách se přístup třeba mění, ale celkově tohle vnímáme pořád dost předsudečně. Určitě by se podle mě měl řešit gender pay gap, Česko je na tom z hlediska rovných platů skoro nejhůř v rámci Evropské unie.

Moje máma, samoživitelka, je můj velký vzor. K feminismu mě dostala a propojila mě s dalšími feministkami, díky kterým jsem se mohla dál rozvíjet. Pak určitě Františka Plamínková, to byla úžasná žena, která skloubila feminismus a mezinárodní politiku, což je přesně to, co chci dělat.