Vogue Leaders
Je těžké být v práci neviditelný. Maja Hamplová o sexismu ve filmové branži
Kateřina Špičáková6. 5. 2024
Rozhovor s castingovou režisérkou a producentkou Majou Hamplovou o sexismu ve filmovém průmyslu, vytváření bezpečného prostředí pro pracující matky i o tom, proč pro ni bylo důležité odvyprávět příběh Ivety Bartošové.
Foto: Port of Stars / Tomáš Thurzo
Maja Hamplová
Jste žena mnoha profesí, nejčastěji jste uváděna jako castingová režisérka a producentka. Které z těch označení je vám bližší?
Teď už jsou mi blízké obě stejně, ale nějakou dobu jsem měla pocit, že jsem víc castingová režisérka. Cítila jsem, že to je věc, kterou umím, a že ji dělám dobře. I ve svém věčném podceňování sebe sama jsem byla schopná uznat, že mám talent namíchat herce dohromady tak, aby to fungovalo. Navíc jsem byla zezačátku hodně opatrná mluvit o sobě jako o producentce, protože jsem produkci nestudovala. Pořád jsem měla pocit, že se jenom učím. A učím se stále, ale už mám za sebou tolik projektů, že se nestydím označit i za producentku.
Castingová režisérka je jedna z takzvaných neviditelných filmových profesí. Jak vás napadlo, že se budete věnovat zrovna té?
Přivedla mě k ní náhoda. Když jsem se seznámila se svým dnes už bývalým manželem, přestěhovala jsem se z Liberce do Prahy. Tady jsem studovala a ještě pracovala za barem v kavárně. Pak mě exmanželova kamarádka dohodila do castingové agentury coby asistentku castingu. Zůstala jsem tam několik let. Když se naše pracovní cesty rozešly, vůbec jsem nevěděla, co budu dělat. Oslovil mě režisér Robert Hloz, který už tehdy pracoval na filmu Bod obnovy, že by ho potřeboval obsadit (Bod obnovy se připravoval celkem devět let, pozn. red.). Tak se postupně začala moje kariéra odvíjet. Značka Casting by Maja ještě neexistovala, nechávala jsem věcem volný průběh. A pak se práce strašně rozjela a jsem vděčná, že jede dál a že můžu obsazovat kvalitní projekty, které mě osobně zajímají.
Vaším prvním filmem byla Polednice s Annou Geislerovou v hlavní roli. Tehdy vám bylo šestadvacet. Jak jste se k tomu projektu dostala?
Polednice byla můj iniciační film. Asi rok před začátkem natáčení jsem se seznámila s Matějem Chlupáčkem, bylo to pro nás oba osudové setkání, v tvůrčím a pracovním směru jsme si okamžitě sedli. Rychle jsme přišli na to, že chceme dělat spolu. Matěj Polednici produkoval a já jsem v projektu fungovala nejen jako castingová režisérka, ale také jako skriptka. Vždycky mi totiž bylo hrozně líto film obsadit a opustit, chtěla jsem do něj být zapojená víc a déle. Myslím, že i tahle touha mě dovedla k práci producentky. Proto jsem si řekla, že skriptku zkusím, i když jsem tu práci nikdy předtím nedělala. Dost mě to vyškolilo: Polednice se točila na filmový materiál, což je oproti digitálu těžší: To, co natočíte, si nemůžete hned znovu pustit. Vůbec jsem nestíhala. Jen si pamatuju, že první natáčecí den jsem o pauze někde v lese brečela.
Co dalšího vás v praxi castingové režisérky v průběhu let překvapilo?
Na začátku kariéry byl pro mě extrémně náročný casting reklam. Tlak agentur a klientů jsem psychicky zvládala opravdu velmi těžko, před každým castingem mi bylo na zvracení. Trvalo mi rok a půl najít v práci klid. Náročné pro mě bylo i hodnocení jiných lidí, především žen. Když jsem na castingu seděla vedle pěti mužů a ti tvrdě hodnotili výkon a vzhled účastnic, nedokázala jsem se od jejich výroků oprostit. Měla jsem pocit, že kritizují mě a všechny ženy na světě. Že mi ukazují, jak se na ženy ve společnosti nahlíží. Domů jsem chodila smutná, připadala jsem si tlustá a odporná. Ve všech věcech, co práce v castingu přináší, jsem se docela rychle začala cítit jistě. Myslím si, že dokážu dobře komunikovat jak s herci, tak režiséry, že dokážu vycítit jejich potřeby. Při castingu reklam jsem si ale říkala, že to prostě nedám.
Foto: Port of Stars / Tomáš Thurzo
Maja Hamplová
Jaké máte zkušenosti z pozice producentky?
U producenství mě něco překvapí každý den. V téhle práci existuje spousta výzev. Tou základní je, že dlouho pracujete na něčem, co milujete, a pak se dílo během jednoho týdne po premiéře spláchne spolu s recenzemi. Tento fakt mě učí se těšit z celého procesu tvoření, nejen z fáze, kdy je výsledek k vidění. Ale musím uznat, že jsem si myslela, že kritiky budu brát hůř. Je pravda, že jich spoustu nečtu, starám se jen o názory lidí, kterých si vážím nebo je dlouhodobě sleduju a jejich názor mě zajímá.
Teď už za sebou máte spoustu filmových i seriálových projektů. Kdybyste se mohla vrátit v čase, jakou profesní radu byste dala svému mladšímu já?
Není to vyloženě rada, ale asi bych si řekla něco, k čemu jsem se dopracovala až nedávno – nikdy se nestalo, aby se netočilo. Dřív jsem se často bála, že se něco nestihne, pracovala jsem pod tlakem a v šíleném stresu, nespala jsem. Teď už vím, že to vždycky nějak dopadne, že se to vždycky zvládne, díky čemuž mám v sobě takový vnitřní klid. Možná bych si ještě poradila, abych sebe a vůbec všechno nebrala tak hrozně vážně. Na druhou stranu si myslím, že jsou věci, které si člověk musí prožít. Jsem ráda za proces, kterým jsem prošla.
Foto: Port of Stars / Tomáš Thurzo
Maja Hamplová
Po Českých lvech se rozjela diskuze o postavení žen ve filmovém průmyslu. S jakými konkrétními překážkami jste se ve své profesní dráze potýkala vy sama?
Zkusila jsem si, jak je obtížné být na vedoucí pozici jako žena vedle mužského producenta. Vím, jaké to je, když někdo nemluví na vás, ale jen na vašeho mužského kolegu. Když někdo nepíše maily vám, ale kolegovi, a vás dává do kopie. Je těžké být v práci neviditelný, moje ego tím hrozně trpělo. Na druhou stranu si nejsem jistá, jestli to je o egu. Tento přístup je prostě strašně nepříjemný a zažívá jej spousta producentek kolem mě. Měla jsem štěstí, že jsem od začátku vedle sebe měla Matěje, který sice některé věci nechápal, protože je nezažil, ale vždycky mě hrozně podporoval. Pořád dokola všechny odkazoval na mě a vracel mě tak do hry, když mě chtěl někdo ignorovat nebo obejít.
Co jsou podle vás největší problémy, které ženy pracující u filmu řeší?
Jako žena, která chce mít jednou děti, řeším hlavně brutální tempo své práce a absenci hranic mezi pracovním a osobním životem. Částečně je to moje chyba, ale vnímám, že svět filmu jede hrozně rychle. Pracuje se pořád, po večerech, o víkendech. Proto jsem si dala za cíl vytvářet v Barlettě prostředí, které bude přátelské a vstřícné vůči pracujícím matkám malých dětí, aby nemusely přestat tvořit. Nejde totiž jen o práci jako způsob, jak vydělat peníze. Někteří z nás potřebují tvořit, aby se cítili naživu, je to součást naší identity. Pokud se mi v budoucnu poštěstí a budu mít vlastní děti, nechci si vybírat, jestli budu jenom tvořit, nebo budu jenom máma. Myslím, že systém se dá upravit tak, aby matky, které potřebují pracovat, aby si udržely čistou hlavu a kapacitu být dobrými mámami, tu možnost měly.
Jakými konkrétními kroky se snažíte to prostředí pro kolegyně – matky zlepšovat?
Možností je mnoho. Nejde to u všech projektů, ale pokud dopředu vím, že budu pracovat s mámou malých dětí, snažím se s tím v rozpočtu počítat. Střihačky nebo scenáristky se potřebují zastavit v čase a chvílí se intenzivně věnovat jenom práci: V tom případě se dá zaplatit hlídačka nebo školka. Pokud herečka otěhotní a je jasné, že v průběhu natáčení porodí, místo abychom ji přeobsadili, hledáme způsob, jak to udělat, aby na place mohla být s miminkem, kojit ho a tak dále, samozřejmě pokud o to sama má zájem. Je potřeba ale hlavně komunikovat, ptát se konkrétních žen, co potřebují, aby se jim pracovalo snáz. Snažit se najít cestu, která bude vyhovovat oběma.
V Praze od roku 2017 funguje pobočka organizace Girls in Film, založily ji producentky Julie Žáčková a Dagmar Sedláčková. Jste s nimi nějak propojená?
Dagmar je moje blízká kamarádka, spojují nás stejné hodnoty a principy. Moc jim fandím, je to důležitý projekt, který pomáhá vytvářet bezpečné a inspirující prostředí pro spoustu mladých, začínajících filmařek.
V poslední letech jste byla hodně ponořená v životě Ivety Bartošové. Coby producentka stojíte za dokumentární sérií Málo mě znáš, dělala jste i hraný seriál Iveta, jehož třetí řada má premiéru 10. května.
Jsem vděčná, že Málo mě znáš vzniklo. Hranou Ivetu mi dokumentární série doplnila tak, jak jsem vnitřně potřebovala. Ale i podle ohlasů od kritiků a veřejnosti mám pocit, že minisérie dodala naší práci důležitý širší kontext. Nejsem dokumentární producentka, na projektu jsem pracovala s dlouholetým kamarádem a kolegou Tomášem Kleinem a střihačkou Evženií Brabcovou, taky kamarádkou. Jsem moc ráda, že jsme postavili tým nemainstreamových hlasů: lidí, kteří jsou spíš Psí vojáci než Iveta Bartošová, přesto k její osobnosti a jejímu osudu přistoupili s velkou úctou.
Čím vás Ivetin příběh oslovil?
Dřív jsem se bavila videi z doby, kdy Iveta už nebyla úplně ve formě. Nemůžu říct, že bych ten námět chtěla zpracovat kvůli špatnému svědomí, to přišlo až později, když jsem měla možnost do Ivetina příběhu nahlédnout hlouběji. Zároveň jsme si ale hned na začátku s Matějem a Michalem Samirem jasně řekli, že pokud Artur Štaidl nebude s natáčením souhlasit, tak film prostě nevznikne. Přesněji, asi by dřív nebo později vznikl, ale natočil by ho někdo jiný. Postupně se pro mě Iveta stala člověkem, kterého jsem sice nikdy nepotkala, ale přesto jsem k němu začala cítit přátelství a především pochopení. Její příběh pro mě představuje věčné hledání lásky a porozumění, jehož se jí nedostávalo nejen kvůli době, ve které žila, ale také proto, že v životě potkala samé nesprávné lidi. Iveta hledala někoho, o koho by se jako v některých chvílích velmi silná a v některých naopak velmi křehká žena mohla opřít, ale nikdy ho nenašla.
Foto: Port of Stars / Tomáš Thurzo
Maja Hamplová
Maja Hamplová se narodila v Liberci. Vystudovala teorii kultury a umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Založila vlastní značku Casting by Maja a jako castingová režisérka pracovala například na filmech Bod obnovy, Poslední závod, Citlivý člověk nebo Banger! Jako producentka společnosti Barletta produkovala filmy Úsvit, Stínohra nebo seriály To se vysvětlí, soudruzi! či Iveta. Na podzim 2023 přišel do kin dokumentární film Moje Nová tvář mapující životní příběh ženy, která po útoku kyselinou hledá sílu žít.
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN.