Vogue Leaders
Foto: Dita Havránková
Foto: Matouš Gorun
Police Symphony Orchestra: Jak dva teenageři zbláznili české pohraničí a vydupali z něj světově unikátní těleso
Kateřina Špičáková30. 8. 2024
Ambiciózní nadšenci z Police Symphony Orchestra mají chuť pomáhat i dobývat Evropu. Spoluzakladatelka jedinečného hudebního tělesa Petra Soukupová v našem rozhovoru promluvila nejen o charitativních projektech a plánech do budoucna, ale také o novém dokumentu mapujícím vzlety i pády PSO. Snímek do českých kin vstoupil 29. srpna.
Foto: Martin Kábrt
Police Symphony Orchestra
Znělo by to jako neuvěřitelný filmový příběh, kdyby to však celé nebyla pravda. V roce 2010 sourozenci Petra a Jakub Soukupovi v Polici nad Metují, malém pohraničním městečku, založili nadšenecký symfonický orchestr. Jí bylo patnáct a hrála na housle ve smyčcovém orchestru, jemu sedmnáct a hrál na bicí v big bandu. Nikdy ale do té doby nehráli společně, a to si přáli změnit. Střih. O čtrnáct let později je Police Symphony Orchestra zavedené těleso čítající na 150 mladých hudebníků, které má za sebou obrovské koncertní úspěchy jako třeba vyprodanou Lucernu nebo závěrečný koncert Smetanovy Litomyšle, ale i nezanedbatelnou charitativní činnost. Zaměřuje se na populární a filmovou hudbu, rock, swing i klasiku. 29. sprna do českých kin vstoupil časosběrný dokument Velký finále PSO, který dává divákovi nahlédnout do toho, jak těleso funguje a co za dobu své existence prožívalo v zákulisí. O tom, jak snímek v režii Dominika Kalivody vznikal, ale také o plánech PSO do budoucna, jsem mluvila s Petrou Soukupovou, samotnou zakladatelkou.
Petro, jak dnes vzpomínáte na začátky Police Symphony Orchestra? Když jste s bratrem orchestr založili, jak jste třeba nabírali další členy?
S tím nápadem přišel Jakub. Řekl mi doslova: „Ségra, pojďme udělat orchestr,“ a já souhlasila. Náš symfonický orchestr samozřejmě nebyl složený úplně klasicky, takový má jasné parametry, které my jsme tehdy vůbec neznali, nevěděli jsme, jak symfonické orchestry fungují, prostě jsme si jen chtěli splnit sen. Zároveň si ale myslím, že právě neznalost a určitá naivita v kombinaci s naším nadšením pomohly tomu, že se to nakonec podařilo. Celý rok jsme jen diskutovali a obepisovali lidi, jestli s námi nechtějí hrát, a byli při tom hodně urputní. Nejdřív jsme se ptali kamarádů, kteří se pak zase ptali svých kamarádů... Bylo to hodně punkové. Někdy se například sešlo hodně dechů, a žádné smyčce, takže naše tehdy devítiletá sestra, která hraje na cello, ve smyčcové sekci seděla povinně. V roce 2010 proběhla první zkouška a další rok trvalo, než jsme odehráli první koncert.
Jaká je nyní vaše úloha v PSO a co v něm dělá Jakub?
Já hraju na housle, někdy jsem i violistka, podle toho, co je zrovna potřeba. Asi můžeme říct, že orchestr vedu, mám na starosti hlavně organizaci. Dlouho mi říkali, že jsem máma orchestru, já sama se totiž nechci nazývat ředitelkou. Často si mě lidé pletou s dirigentkou, a to nejsem. Jakub v orchestru skončil po pěti letech a dnes podniká. Na druhou stranu si v orchestru našel manželku, se kterou má syna, takže orchestr mu podle mě i tak dal do života hodně.
S PSO je silně spjata charitativní činnost, často pořádáte benefiční koncerty a podporujete nejrůznější projekty. Jak jste k tomu vůbec došli?
Táhne se to s námi v podstatě od počátku. Vzpomínám si, že to začalo, když za námi přišla starostka Police nad Metují a zeptala se, jestli nechceme udělat benefici na opravu varhan v místním kostele. Občas někdo přijde s fajn charitativním nápadem, který se nám líbí, a tak se ho rozhodneme podpořit, ale hlavně si charitativní projekty sami aktivně vybíráme. Chceme učit diváky, že když každý dáme trochu, může to hodně pomoct.
Foto: Martin Kábrt
Police Symphony Orchestra
Jak tedy vybíráte, kterou znevýhodněnou skupinu, společenské téma nebo charitativní projekt podpoříte?
Dříve to šlo samovolně. Na Broumovsku, v našem regionu, je velkým tématem odliv mladých. Zůstává tam hodně starších lidí, o které se pak nemá kdo postarat. Tento směr byl pro nás dlouho jasnou volbou, hodně jsme spolupracovali s Nadačním fondem Hospital Broumov. Zároveň jsme chtěli ukázat, že i my mladí se o staré zajímáme, protože víme, že se jednou ocitneme ve stejné situaci. Teď zrovna hledáme nové téma, zároveň bychom ale spolu s tím dali rádi dohromady skupinu odborníků, abychom dané téma dokázali uchopit opravdu komplexně. Nejvíce nás zajímá to, co aktuálně rezonuje v mladé generaci: nabízí se příroda nebo wellbeing. To druhé částečně otevíráme už v dokumentu, se kterým bychom v budoucnu rádi jezdili po školách a se studenty se bavili o tom, kde je zdravá míra obětí ve prospěch projektů, jimž se člověk věnuje.
To jste mi skvěle nahrála. Dokumentární snímek Velký finále PSO vznikal několik let, teď je v kinech. Jak jste se cítila, když jste poprvé viděla hotový film o sobě?
Do filmu jsem vůbec nezasahovala. Dominik Kalivoda dostal plnou důvěru, je to jeho dílo, tak myslím, že by nebylo dobře, kdybych mu do něj mluvila. Když jsem viděla výsledek, půl hodiny jsem nemohla mluvit, film mi vyrazil dech, zejména co se týče autentičnosti a pravdivosti, s jakou režisér náš příběh zachycuje. Je fascinující, když člověk prožije tři roky života v devadesáti minutách. I kdyby snímek nikdo nikdy neviděl, už jen pro náš orchestr má velkou hodnotu: někdy už nestačí mluvit o tom, co všechno se nám podařilo, a když to člověk vidí ve filmu, lépe si to připomene. Zároveň se mi líbí, že Velký finále PSO nezachycuje jen pozitivní momenty a splněné sny, ale i naše chyby a to, čím kdo z nás úspěch orchestru vykoupil.
Jak vlastně vznikla spolupráce s Dominikem Kalivodou? Velký finále PSO je jeho celovečerní debut.
Seznámili jsme se před lety, když jsme s orchestrem jezdili koncertovat na doprovodný program Smetanovy Litomyšle. S nápadem natočit o nás film přišel on, bylo mu tehdy dvaadvacet a zrovna dokončil školu. Já měla v té době domluveného jiného kameramana, protože jsem chtěla zmapovat deset let existence PSO. Ale Dominikovu nadšení se nedalo říct ne. Zpětně říkám, že to bylo nejlepší ano mého života.
Snímek zahájil 64. ročník Filmového festivalu ve Zlíně, kde získal i Zvláštní cenu prezidenta festivalu. Jaké byly divácké ohlasy?
Byl to první střet filmu s širokou veřejností a bylo to opravdu krásné. Diváci po projekci tleskali, plakali, tancovali spolu s námi. Chodili za námi lidé z nezisku a děkovali nám, že je konečně někde zaznamenáno, jak je těžké vést neziskovou organizaci. Chodili za námi podnikatelé s tím, že nechápou, jak může 150 lidí fungovat čistě nadšenecky. Jeden pán z Německa nám zase řekl, že mu to dalo novou sílu a odvahu pokračovat v jeho vlastním projektu. To se mi líbí, jde samozřejmě o hudbu, která spojuje, důležitý je především lidský příběh.
Foto: Dita Havránková
Předpremiéra v Polici nad Metují, PSO Velký finále
Na mě z toho dokumentu čiší opravdu ryzí mládí: energie, zápal i určitá pozitivní chaotičnost. V čem podle vás spočívá hlavní kouzlo PSO?
Pro mě je asi nejkouzelnější fakt, že se hraní v orchestru všichni věnujeme, protože chceme. Nejsou v tom peníze a věnujeme se mu čistě ve svém volném čase, jenom organizační tým je částečně placený. Myslím, že pokud se tohle někdy změní, kouzlo pomine. Zároveň se mi líbí naše ambice překonávat výzvy a chuť dokázat, že jsme dobří, i když jsme jen nadšenci.
A existuje někde na světě hudební těleso podobné PSO?
Už asi rok dělám poctivou rešerši a troufnu si říct, že druhý takto velký, komunitní orchestr nadšených amatérů z malého města s touhou dobývat svět neexistuje. Nechci znít nepokorně, na druhou stranu — je to dobré a člověk si to musí umět říct.
Nedávno jste založili i pěvecký sbor, jak to vzniklo?
S nápadem přišel umělecký šéf orchestru David Ostružár. Mluvil o něm dlouho, říkal: „Pojďme na stejných myšlenkách a hodnotách PSO vybudovat další hudební těleso.“ Já odpovídala, že až vyjde film, můžeme se pouštět do nových projektů. Jenže pak se do toho zapojil můj kamarád z projektu Hudba pomáhá, který pro jednu akci vytvořil malý pěvecký sbor, a přesvědčil mě, abychom se do toho pustili rovnou. Tak jsme publikovali jednu výzvu na našem Facebooku — druhý den už bylo nahlášeno padesát zájemců.
Za těch čtrnáct let, co PSO existuje, nastala u vás nějaká velká osobní krize?
Rozhodně, to člověk zažívá asi všude. Měla jsem dva zlomové momenty, kdy jsem si říkala, že už toho mám dost, že už nemůžu. Nechci říkat, že jsem PSO něco obětovala, já to neberu jako oběť, ale v rámci osobního života jsem orchestru věnovala opravdu hrozně moc. Vnímám to ovšem spíš jako dar.
1 / 6
Předpremiéra v Polici nad Metují, PSO Velký finále
Proč se tedy film vlastně jmenuje Velký finále?
Myslím, že každý divák to může vnímat po svém, za mě je ve filmu velkých finále několik. Jedním z nich je třeba závěrečný koncert festivalu Smetanova Litomyšl, který jsme odehráli v roce 2022 coby první amatérské těleso v historii. Dokument trefně zachycuje obrovský tlak, který za koncertem byl, i dnes to vnímám jako jeden z našich nejtěžších projektů. Zároveň jsme za něj vděční, poprvé jsme totiž dostali takovou důvěru. Další velká finále ale nechci potenciálním divákům prozrazovat…
A prozradíte, jaké jsou aktuální plány PSO do budoucna?
Teď hlavně potřebujeme orchestr směřovat k větší udržitelnosti, už jsme například díky podpoře Královéhradeckého kraje složili profesionální organizační tým. V návaznosti na to trochu ustoupila do pozadí naše charitativní činnost, k níž se chceme vrátit — ideálně bychom každý koncert v příštím roce chtěli napojit na dobročinnou akci. Na konci roku 2024 budeme hrát v Rudolfinu s Katem z Prago Union. Vystoupení je téměř vyprodané a myslím, že to bude vůbec první propojení symfonického orchestru s rapem v podobném prostoru. Zároveň z našich statistik vyplývá, že lidé, co na nás přijdou, mají tendence začít víc poznávat symfonické orchestry. To mi přijde jako krásné dlouhodobé poslání. Také bychom se chtěli vydat do Evropy.
Stalo se vám někdy, že za vámi někdo přišel přímo po koncertě s tím, že s vámi chce začít hrát?
Stává se to, často jsou to lidé, kteří už chtěli přestat hrát, ale náš koncert jim dodal novou motivaci. I od profesionálů se k nám dostává, že díky spolupráci s námi si vzpomněli, proč vlastně původně začali hudbu dělat. V pracovním režimu se na to v průběhu let snadno zapomíná.
Jaké jsou podle vás největší překážky, kterým mladí začínající hudebníci v Česku musejí čelit?
Velkou překážkou je trpělivost. Člověk musí investovat roky do toho, aby nástroj ovládl tak, že začne vůbec nějak znít. Může to být frustrující, ta hra na nástroj, ale učí velké píli a také emočnímu prožívání, proto je to podle mě jeden z nejlepších koníčků. Pokud se pak člověk chce dostat na profesionální úroveň, musí stoprocentně vědět, že to chce dělat. V mnoha oborech se lidé tak trochu plácají a třeba i roky si vlastně nejsou jistí, že se jim chtějí věnovat. U hudby to takhle nefunguje, ale věnovat se jí je krásné. Hudba je univerzální, společný jazyk a díky ní k sobě lidé mají blíž.
1 / 5
Petra Soukupová
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN.
Vogue
Doporučuje
Vogue Leaders
Česká historie v tričku s knedlíkem. Šéfka Bohémy o dobročinnosti a národní hrdosti
Kateřina Špičáková14. 10. 2024
Cestování
Fotka snese vše. Ne každé instagramové místo stojí za návštěvu, říká travel designérka
Kateřina Špičáková8. 10. 2024
Doplňky