Zkoumá stres a jednou možná poletí na Měsíc. Seznamte se s novou it girl české vědy

Ano, je to pravda. Hudba byla dlouho hlavní součástí mého života. Od školky jsem navštěvovala Základní uměleckou školu Pavla Křížkovského v Brně, kde jsem později pokračovala na stejnojmenném uměleckém gymnáziu. Mým hlavním oborem byla hra na violoncello, ale věnovala jsem se i klavíru a flétně. Hrávala jsem sólově, v komorních uskupeních i v symfonickém orchestru, což mě bavilo nejvíc. Repertoár sahal od staré hudby přes klasiku až po jazz. Často jsme cestovali, soutěžili a účastnili se kurzů v Česku i zahraničí.

Když se blížila maturita, uvědomila jsem si, že mě nenaplňuje každodenní několikahodinové cvičení, které je pro profesionální dráhu nezbytné. V hudbě je obrovská konkurence a uspějí hlavně ti, kdo jí obětují naprosto všechno. A já jsem si tehdy začala pohrávat s myšlenkou, že bych se mohla vydat jinou cestou – věnovat se něčemu, co propojí mé další zájmy, tedy biologii a vědy o člověku. Tak jsem objevila antropologii, která mi nakonec otevřela dveře k vědecké kariéře. Říkala jsem si, že hudba nikam neuteče a že se k ní můžu kdykoliv vrátit. Ale zatím jsem se nevrátila.

Environmentální fyziologie zkoumá, jak vnější prostředí, tedy environment, ovlivňuje fungování vnitřního prostředí, tedy fyziologii. Typicky se zabývá dopady extrémních podmínek, jako jsou výkyvy teplot, vysoká nadmořská výška, zvýšené hladiny oxidu uhličitého nebo další faktory, které mohou zatěžovat lidskou fyziologii. Ve svém výzkumu jsem se soustředila na specifické podmínky izolace, a to skrze mechanismus stresu. Zkoumala jsem, jak člověka ovlivňuje například izolace během protiepidemických opatření souvisejících s virem covid-19, pobyt na antarktické expedici nebo účast na simulovaných vesmírných misích.

Stres mě začal fascinovat už během studia antropologie. Dozvěděla jsem se, že jeho role sahá mnohem dál než jen k bezprostřední ochraně organismu, tedy k útěku před predátorem, k motivaci získat potravu nebo k řešení sociálních interakcí. Stres hraje klíčovou úlohu i v evoluci a ve zvyšování šancí na přežití napříč generacemi, a to prostřednictvím epigenetiky, tedy procesu, při kterém dochází k aktivaci nebo potlačení exprese určitých genů v reakci na prostředí. Nejvíc mě fascinovalo, jak zásadní vliv může mít stres na vývoj plodu v těhotenství. Zvlášť v prvních dvou trimestrech, kdy se tkáně diferencují, může stres prostřednictvím změn genové exprese ovlivnit nejen vývoj orgánů, ale i budoucí metabolismus, hormonální nastavení, emoční prožívání, a dokonce i tendence k chování dítěte.

Tahle obousměrná dynamika je další věc, která mě na stresu uchvátila. Stres často chápeme jako něco psychologického, ale doprovází ho měřitelné fyziologické reakce, například produkce kortizolu nebo adrenalinu, které spouštějí kaskádu biologických dějů v těle. Skrze tyto stresové hormony se pak může proměňovat například způsob, jakým tělo hospodaří s energií, jak reaguje imunitní systém nebo jak se formuje nervová soustava. Vždy mě zajímalo, jak něco tak nehmatatelného, jako je emoce, může mít reálné, fyzické dopady na fungování či dokonce programování organismu a zároveň jak biologické změny, třeba právě epigenetické modifikace, mohou ovlivňovat náš duševní stav, vnímání světa i chování jedince. Stres krásně ukazuje, že naše tělo a mysl nejsou dvě oddělené entity, ale neustále spolu komunikují a formují se navzájem.

Rozhodně! Představa, že stres je jen negativní, je obrovský předsudek, který úplně opomíjí jeho zásadní roli pro naše přežití. Je to podobné, jako kdybychom vnímali hlad nebo potřebu spánku jako něco špatného – přitom jde o přirozené biologické procesy, které nám pomáhají udržet rovnováhu. Z evolučního hlediska měl stres jediný hlavní úkol: dostat organismus do bezpečí. Pro současného člověka má ale ještě jednu klíčovou funkci – je silným motivátorem. Kolik lidí znáte, kteří nezačnou pracovat, dokud se neblíží deadline?

V psychologii a kognitivních vědách rozlišujeme dva hlavní faktory, které stres spouštějí: když situaci vnímáme jako nepředvídatelnou, nebo když ji považujeme za něco, co přesahuje naše schopnosti zvládání. Co je ale důležité – ta hrozba nemusí být reálná, klíčová je naše vlastní interpretace situace. To znamená, že se stresem můžeme aktivně pracovat. Jakmile si uvědomíme, že ho cítíme, můžeme analyzovat jeho příčiny a položit si otázku: Je to něco, co mohu ovlivnit? Pokud ano, pak má smysl jednat. Pokud ne, je důležité si být vědom toho, že stres momentálně cítíme a že na nás bude mít dopad třeba v podobě podrážděnosti nebo horší koncentrace. Nejzásadnější je ale nezapomínat na vědomou regeneraci. Krátkodobý stres je užitečný, ale jeho dlouhodobé působení negativně ovlivňuje celý organismus. Udržuje ho v neustále aktivovaném stavu, což oslabuje mozek, imunitní systém, trávení a může vést ke zdravotním problémům. Stres je tedy skvělý sluha, ale zlý pán.

SSP je výjimečná a nesmírně intenzivní devítitýdenní zkušenost, která poskytuje komplexní vzdělání v různých oblastech kosmického sektoru. Program se skládá ze tří hlavních bloků. První část zahrnuje teoretickou výuku širokého spektra témat od raketového inženýrství a orbitální mechaniky přes kosmické právo, cost engineering, astronautiku, robotiku a astrofyziku až po umění. Ve druhé fázi jsou účastníci rozděleni do specializovaných sekcí, já jsem byla součástí skupiny zaměřené na Human Performance in Space pod vedením dvou skvělých odbornic z NASA, doktorky Judy Hayes a doktorky Suzanne Bell. Ve třetím bloku jsme pak pracovali na týmovém projektu, jehož výsledkem byl mimo jiné sedmdesátistránkový závěrečný report a veřejná prezentace na odborné konferenci. Já byla v týmu, který se zabýval využitím Metaverse v kosmickém sektoru, a to pod vedením bývalého vědeckého ředitele NASA, doktora Jamese Greena, a současného vedoucího NASA Ames, doktora Jacoba Cohena.

Pro mě osobně byl program SSP skutečným vstupem do vesmírného sektoru. Nabídl bezkonkurenční vzdělání, přístup k expertům z předních kosmických agentur, nadnárodních i soukromých společností a setkání s astronauty. S doktorem Cohenem a doktorkou Bell dodnes udržuji kontakt a spolupracujeme na dalších projektech, což považuji za obrovské privilegium. A právě samotná komunita ISU je její velkou předností: absolventi udržují propojení skrze sociální sítě a na každé velké konferenci o vesmíru se můžeme znovu setkat. Díky této síti si můžeme vyměňovat kontakty, zkušenosti nebo hledat odborníky na konkrétní problémy. Z programu jsem si tedy neodnesla jen znalosti, ale také spoustu přátel a kolegů, se kterými mohu spolupracovat. Za tuto zkušenost jsem nesmírně vděčná a jsem ráda, že jsem mohla program absolvovat díky podpoře Masarykovy univerzity, Evropské kosmické agentury i veřejnosti, která mi přispěla prostřednictvím crowdfundingové platformy Donio.

Zájem o objevování vesmíru v Česku rozhodně roste, a to zejména díky velkému úspěchu Aleše Svobody, který byl Evropskou kosmickou agenturou stanoven jako rezervní astronaut. To otevírá úplně nové možnosti pro naši vědu a technologický pokrok. Navíc plánování nových misí, včetně potenciálního zapojení českých astronautů, může výrazně přispět k rozvoji české role ve vesmírném sektoru, který zažívá silný ekonomický růst. V následujících desetiletích se vrátíme na Měsíc, a to nejen pro krátkodobé expedice, ale také s cílem vybudovat trvalou základnu. To s sebou přinese řadu vzrušujících aktivit, které budou zajímat nejen odborníky, ale i širokou veřejnost. Lidé se s většími nadějemi a očekáváními budou zajímat o to, jak mohou být součástí těchto historických událostí, zejména pokud budou mít možnost vidět své vlastní astronauty, jak se na těchto misích podílejí.

Osobně věřím, že průzkum vesmíru může být klíčem k řešení krizí na naší planetě. Například solární panely, které jsou dnes široce využívány jako alternativa k fosilním palivům, byly původně vyvinuty pro satelity a vesmírné aplikace. To je jen jeden příklad toho, jak vesmírný výzkum přináší konkrétní řešení, která mohou pomoci při řešení problémů na Zemi. Jakýkoliv vývoj systémů pro podporu života, jako jsou uzavřené cykly pro recyklaci vody, regeneraci vzduchu, produkci potravin a generování energie na palubě vesmírných stanic, vyžaduje neustálý vývoj nových a vysoce efektivních technologií. Tyto technologie pak mohou být adaptovány pro použití v extrémních podmínkách na Zemi, například v suchých oblastech, kde je nedostatek vody. Nejde tedy o to, zda se zaměříme pouze na vesmír, nebo pouze na Zemi, výzkum v obou oblastech se může vzájemně doplňovat. Vesmírní průzkumníci se již dnes zaměřují na udržitelnost a minimalizaci odpadu, což může pomoci při řešení problémů s odpady a energetickými nároky na Zemi. Technologie vyvinuté pro využívání zdrojů na Měsíci nebo Marsu, jako je extrakce kyslíku z regolitů či výroba energie na Marsu, který je vzdálený Slunci a bude vyžadovat efektivnější přístup k zužitkování sluneční energie, mohou inspirovat nové způsoby využívání přírodních zdrojů na Zemi, čímž přispějí k řešení problémů s nedostatkem zdrojů a znečištěním. Samozřejmě je klíčové, abychom k těmto technologickým a vědeckým výzvám přistupovali s odpovědností. Musíme se distancovat od kolonialistického přístupu k dobývání vesmíru a zaměřit se na etické, ohleduplné a opatrné způsoby, jak spolu můžeme ve vesmíru i na Zemi žít a řešit problémy, kterým společně čelíme.

Myslím, že je relativně dobré, pokud se ženám podaří dosáhnout stabilního pracovního místa. S diskriminací na základě pohlaví jsem se ve vědeckém prostředí nesetkala. Problémy, které jsem pozorovala, se týkají spíše zneužívání mocenské pozice pro vlastní prospěch na úkor druhých, a to ze strany mužů i žen a vůči mužům i ženám. Za naprosto zásadní téma ale považuji situaci mladých žen ve vědě zejména v době mezi ukončením doktorského studia a zahájením vědecké kariéry. Když jsem nastupovala na vysokou školu, zdálo se, že akademická dráha je poměrně jasně nalinkovaná: pět let pregraduálního studia, čtyři až pět let doktorátu. Na jeho konci, tedy ve věku kolem 28 až 30 let, si musíte zažádat o postdoktorandský grant, který vám umožní pokračovat ve vědecké práci. Největší šanci na získání grantů pro další vědeckou práci ale mají ti, kteří absolvovali PostDoc v zahraničí – ideálně jeden, lépe více.

Tady přesně narážíme na úskalí. Ve věku, kdy mnoho žen přirozeně uvažuje o dětech, se od nich zároveň očekává, že na jeden či dva roky odjedou do zahraničí. A to navíc s minimální finanční jistotou, protože doktorandi v Česku pobírají často téměř minimální mzdu, z níž je část vyplácena jako stipendium, což znamená, že se jim nezapočítává do mateřské. K tomu je třeba přičíst i sociální aspekty: Bude partner ochoten odejít do zahraničí jen proto, že si jeho partnerka „musí odpracovat“ PostDoc? A pokud ano, dokáže si tam najít adekvátní práci ve svém oboru, aby mohl dál rozvíjet i svou vlastní kariéru? Co absence prarodičů, kteří by jinak pomáhali s péčí o dítě? Tento systém nejen komplikuje profesní dráhu žen, ale zároveň vytváří obrovský tlak na jejich rodinné vztahy a osobní život. A aby toho nebylo málo, grantový systém přidává další vrstvu nejistoty. PostDoc grant si můžete podat až po získání titulu. Vyhodnocení žádosti trvá přibližně půl roku. Co mezi tím? Najít si dočasnou práci na univerzitě nebo jinde s vědomím, že kdyby grant vyšel, musíte za pár měsíců odejít? Pokud nevyjde, čekáte dalších šest měsíců na následující kolo a posléze znovu čekáte na vyhodnocení. Jak za těchto podmínek plánovat rodinu, hypotéku nebo třeba jen rekonstrukci bytu? Neustálá nejistota a pracovní nestabilita jsou obrovským problémem, který se týká mladých vědců obecně. 

Mladí akademici vědu dělají, protože je baví, a dávají do ní srdce, ale to neznamená, že jim nevadí, že sotva vyjdou s penězi. Často se s tím ale smíří, protože si říkají, že to k tomu patří. Jenže právě tento přístup udržuje při životě nespravedlivý a dlouhodobě neudržitelný systém. Často slýchám, že mladí vědci by měli pracovat po nocích a za minimální mzdu a být ještě rádi, protože už to je lepší, než kdysi bývalo. Tento způsob uvažování ale vede k vykořisťování a vytváří prostředí, kde uspějí hlavně ti, kdo si mohou dovolit pracovat dlouhé hodiny bez ohledu na blízké a bez jistoty příjmu. Samozřejmě existují tací, kteří se dostanou do dobře financovaných týmů nebo získají prestižní grant, který jim zajistí stabilitu. Ale to jsou výjimky. Pokud chceme, aby věda byla otevřená talentovaným lidem bez ohledu na jejich zázemí a aby Česko mělo prosperující akademickou komunitu, je nutné změnit celý systém tak, aby mladí vědci měli důstojné pracovní podmínky a stabilní podporu. Při stávajících podmínkách se špičkovým vědcem může stát jen hrstka vyvolených.