Radka Rubilina o útěku z Ukrajiny, udržitelné pomoci a naději

Jako nejzranitelnější skupinu vnímám od začátku konfliktu ty Ukrajinky a Ukrajince, kteří nemají příbuzné či známé v zahraničí. Jedna pětašedesátiletá paní, profesorka makroekonomie, mi hned po příjezdu řekla: „V noci jsme s dcerou seděly v krytu a přes den se ploužily jako mátohy po městě, stály v řadách na léky, na jídlo... Nebyl v tom žádný smysl. Dny se slévaly, čas se rozdělil jen na úseky mezi sirénami ohlašujícími útěk do krytu a konec poplachu. Na druhou stranu jsme vůbec nevěděly, kam bychom se z města měly vydat. To, že nás oslovil někdo ze zahraničí – jak se máme, kde jsme a co budeme dělat – nás vytrhlo z mátožného stavu. Rozhodly jsme se jednat, sbalily se, do přepravek nastrkaly naše čtyři kočky a odešly ráno na kyjevské hlavní nádraží. Sedly do prvního vlaku směrem na západ. Na konci naší cesty nám blikala naděje – konkrétní člověk, o kterém víme, že nás čeká.“ 

Odjet z domova, z prostředí, které znáte, vydat se do neznáma, je pro řadu lidí až nemyslitelné. Proto je teď nejspíš potřeba na naší straně zlepšovat systém přijímání uprchlíků a posílat pozitivní signál směrem ke všem, kteří pořád ještě zůstávají v nebezpečných válečných zónách. Konkrétní nabídky pomoci, ubytování uprchlíků ve vlastních bytech či domech, to je ten nejkrásnější signál, který můžete vyslat a který se přes známé ubytovaných Ukrajinců a Ukrajinek šíří rychle dál. 

Nebojte se být otevření. Pokud vás zajímá, co dělali před válkou – ptejte se. Pokud chcete vědět, jaká byla jejich cesta – ptejte se. Většinu uprchlíků po odjezdu z Ukrajiny naprosto pohltí sledování událostí doma, starost o blízké, kteří tam zůstali. Budou celé hodiny projíždět zprávy, chatovat s přáteli, volat si se známými. Nebojte se je však z této činnosti vytrhnout, nebojte se s nimi podělit o práci či každodenní chod domácnosti. Dobře odvedená práce, malé úspěchy, program na příští den a znovunabyté soukromí, to jsou všechno věci, které po strastiplné cestě velmi pomáhají. Většina lidí, s nimž jsem se setkala, se chce vrátit domů, klidně i do těch rozbitých domů. Věří, že svou zemi obnoví a chtějí se na tom podílet. Jiná situace je asi u rodin, z nichž někdo dlouhodobě žije v České republice, z nich tu někteří možná budou chtít zůstat. 

Tady existuje celá škála odpovědí, lidé jsou různí a mají nejrůznější představy. Bohatí uprchlíci, kteří k nám přijeli v drahých autech, si klidně postěžují, že tu máme špatné služby a málo psích salónů. To je však kategorie lidí, která nepřijímá dobrovolnickou pomoc a jedná se spíše o jednotky a desítky. Absolutní většina lidí, s nimiž jsem se setkala, se po dlouhé cestě ani nevyspí a hned na mě vybafnou: „Kdy můžu začít pracovat?“ Většinu se je snažím krotit, potřebují opravdu aspoň týden nebo dva na vyřízení registrace, vyřešení bytové situace apod. Maminky zase nemůžou jít pracovat, dokud pro své děti nenajdou školu a školku. Touha stát na vlastních nohou – to je asi to hlavní očekávání, se kterým absolutní většina Ukrajinců do naší země přijíždí. Pokud by z nich česká vláda udělala uprchlíky bez práva pracovat, závislé jen na dávkách od státu, pak naše země jejich očekávání naprosto zklame. 

Začnu s integrací těch nejmenších, děti jsou neuvěřitelné všetečky, které do sebe nasávají nové prostředí stokrát rychleji než dospělí. Pro jejich integraci je nejlepší, když se dostanou do normální české školy a zcela přirozeně si najdou nové kamarády mezi místními dětmi. Ohledně dospělých vnímám jako klíčový proces vybudování důvěry a jazykových znalostí. Aby nevznikala uzavřená ghetta, je třeba se pustit do otevřené hry: osobně se zapojit do pomoci nově příchozím, tvořit vlastní kontakty a přátelství s těmito lidmi, nebát se přímé a konkrétní komunikace. Integrace je dlouhodobý proces, ale není závislý jen na institucích, může se do ní zapojit kdokoliv a na jakékoliv úrovni. 

Svou roli hrají v integraci i kulturní rozdíly. Pro absolutní většinu ukrajinských žen – od prodavaček po technické inženýrky – je například péče o nehty, vlasy a make-up přibližně stejně důležitá jako třeba čištění zubů. Představte si, že tyhle odjakživa upravené ukrajinské dívky a ženy stráví na cestě bez mytí a péče pět až šest dní. Přijedou do nové země, vyspí se, podívají se na sebe do zrcadla a zděsí se: Proboha! Takhle nemůžu vypadat! Vždyť si kolem mě všichni pomyslí, že jsem špindíra, že o sebe nedbám! To, že si třeba přejí po příjezdu nechat upravit nehty, by nás nemělo překvapovat a určitě to není nijak nepatřičné. Sama se nelíčím, ale právě na Ukrajině jsem si poprvé v životě nakoupila kosmetiku. Od příjezdu do Česka se ale na make-up nedokážu ani podívat, natolik mám líčení spojené s Ukrajinou.   

Každá dlouhodobá pomoc je funkční tehdy, když je systémová. Proto v této otázce musí zabrat především stát a česká vláda. Očekávám, že vypíše řadu rekvalifikačních kurzů, sníží administrativní bariéry pro zaměstnávání cizinců, vypíše dotace na podporu odvětví a sektorů, v nichž mají ukrajinští běženci největší možnost uplatnění. Tato vlna nově příchozích může výrazně zlepšit situaci s nedostatkem zdravotních sester, doktorů či laborantů ve zdravotnictví. Pokud mluvíme o individuální pomoci, tak je nejdůležitější neztratit zájem a pomáhat dlouhodobě. 

To je téma samo o sobě! Pomáhala jsem jako koordinátor v evakuačních vlacích Českých drah. Když jsme spočítali osoby, které jsme z Ukrajiny vyvezli, vrhla jsem se na oblíbenou činnosti: projít vlak a podívat se, jaká zvířata s sebou tentokrát vezeme. Kočky mě nepřekvapovaly, křečka jsem taky čekala. Ale kanárci, andulky, krysa či lasička mě zaskočili. Chápu, že je jejich majitelé neměli komu nechat, že je museli vzít s sebou. Mluvila jsem pak s nimi o tom, že jakmile zaregistrují sebe, bylo by dobré zajít k veterináři, nechat zvířata očipovat a očkovat. Další samostatnou kapitolou je ubytování, se zvířaty může být složitější. Základní pomoc pro čtyřnohé a dvounohé přátele proto vidím jako vyšetření u veterináře a přijetí ukrajinských rodin i s jejich domácími mazlíčky. 

Pro mě je tento přístup nepochopitelný. Nehledě na to, že běžný český člověk moc nerozlišuje mezi Rusy, Bělorusy či Kazachy – jejich motivace pro odchod z vlastní země může být naprosto různorodá a nijak nesouviset nebo naopak přímo, až životně, souviset s agresivním chováním Ruska. Takže prosím každého, ať rozlišuje člověka podle jeho názorů a chování, ne podle pasu. 

Tuto otázku si sama v sobě řeším od úplného počátku války na Ukrajině. Vzhledem k tomu, že i má rodina se evakuovala z Kyjeva, se mi v podstatě zhroutil můj profesionální i soukromý svět: přátelé, školy, kroužky, rozdělaná práce, šatník, dětské hračky, piano – všechno zůstalo v Kyjevě. Z tohoto stavu jsem se dostala díky tomu, že jsem si vytvořila středně dlouhý až dlouhodobý plán: v čem budu profesně pokračovat, co se bude dít s dětmi, kde chceme jako rodina být za půl roku, kde za rok. Svou pomoc Ukrajině jsem pak začala zasazovat do tohoto rámce. Došla jsem k závěru, že pokud budu fungovat já a moje rodina, bude fungovat i má pomoc. Pokud se zhroutím, anebo to vzdám, nepomůžu už nikomu. Pomáhejte proto i vy v rámci svých možností, nezapomínejte na sebe, věnujte se svým blízkým. Můžete pomoct tak, že vynesete ze sklepa starý kočárek, můžete nabídnout k bydlení byt, poraďte někomu na úřadě, kde je správná přepážka. Nevzdávám víru v to, že vytvářet kolem sebe férové a přátelské prostředí má obrovský smysl.