Statečný boj Milady Horákové

Během nacistické okupace byla aktivní v antifašistickém odboji, což nevyhnutelně vedlo ke krutým výslechům gestapem. S manželem Bohuslavem Horákem, redaktorem a později programovým ředitelem Československého rozhlasu, se kterým měli dceru Janu, byli navíc mezi lety 1940 až 1945 uvězněni. 

Po konci druhé světové války vstoupila Milada Horáková do obnovené České strany národně sociální, od prezidenta Edvarda Beneše přijala mandát v Prozatímním národním shromáždění a později byla zvolená poslankyní. Kritizovala komunistickou politiku, zejména činnost poválečných lidových soudů, čímž si vysloužila pozornost Státní bezpečnosti. V roce 1948 se odmítla podílet na převzetí moci komunistickou stranou, což vedlo k jejímu vyloučení ze všech veřejných funkcí, které v té době zastávala. V den smrti Jana Masaryka se rozhodla demonstrativně vzdát svého poslaneckého mandátu, přesto byla i nadále politicky aktivní. Podporovala lidi usilující o emigraci, ačkoliv sama opustit svou zemi odmítla. 

Události přelomu roku 1949 a 1950 jsou dodnes živé. Ve vykonstruovaných politických procesech přišla o život řada lidí. Proces s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti odsouzenými, který nařídil dokonce přímo Klement Gottwald, je ostudnou a nesmazatelnou skvrnou, která ulpěla na každém, kdo se na něm podílel. Navzdory tomu, že jejich osud už byl zpečetěn, našla Milada Horáková i ostatní sílu se vzepřít a do přesně daného scénáře vnesli také svá vlastní slova a poselství. 

Milada Horáková odmítla žádat o milost, učinila tak však její dcera a společně s ní za ni orodovala také řada význačných osobností, mezi nimi Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Roosevelt. Dne 27. června 1950 byla ona a spolu s ní Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl popraveni. Nejvyšší soud sice v roce 1968 nezákonný rozsudek zrušil, k plné rehabilitaci však došlo až po roce 1990. V roce 1991 byla Milada Horáková in memoriam vyznamenána Řádem Tomáše Garrigua Masaryka, kterého celoživotně obdivovala, a v roce 2006 oceněna americkou Medailí svobody. 

Milada Horáková se díky své osobní statečnosti stala symbolem boje za svobodu a ideály. Poslední týdny života mapuje kniha Politický proces s Miladou Horákovou & spol. z roku 2019, jejímž autorem je historik Karel Kaplan. Ten sesbíral a okomentoval především dobové dokumenty, které jsou svědectvím vykonstruovaných procesů. Letošní novinka publicisty Daniela Anýže Jdu s hlavou vztyčenou se naopak věnuje osobnější rovině příběhu života této mimořádné ženy a představuje také její rodinu prostřednictvím doposud nezveřejněných strojopisných vzpomínek jejího manžela Bohuslava Horáka a osobních rozhovorů s jejich dcerou Janou Kánskou (oba nakonec emigrovali do USA). Jana Kánská se podílela rovněž na přípravě filmu debutujícího režiséra Davida Mrnky Milada z roku 2017, který v roce uvedení proměnil dvě z deseti nominací na Českého lva. Na spolufinancování snímku, jehož příprava trvala deset let a který obsahuje rovněž dobové archivní záběry, se podílet Netflix a je přístupný celosvětově.

Deset dopisů, které Milada Horáková napsala v cele smrti, se na veřejnost dostalo až po sametové revoluci v roce 1989 a podle literární historičky Libuše Heczkové patří k jedněm z nejsilnějších literárních textů dvacátého století. Historik Jan Synek, autor knihy Mám klid ve svém svědomí, kterou letos vydal Ústav pro studium totalitních režimů, upozorňuje, že Milada Horáková by měla být připomínána jako aktivní žena se silným odhodláním, sociálním cítěním a akcentem na ženskou rovnoprávnost. Ve středu událostí se v roce 1950 neocitla náhodou, byla významnou osobností politického a společenského dění od útlého mládí až do posledního okamžiku. Významně se zasadila o zlepšení postavení žen a dětí a podílela se na kultivaci politické kultury mladého československého státu.