Manželé Besserovi o uchovávání dědictví a výchově k pravdě, lásce i hrdosti

Jiří Besser: Ptáte se dvou právníků. Tedy alespoň mně se okamžitě vybaví část třetí, hlava III. paragraf 1475 a násl. občanského zákoníku, která upravuje vše o dědictví a dědickém právu.
Karolina Besser: „Vlastnictví zavazuje!“ říkávala moje maminka, když mě nutila na chalupě česat angrešt a rybíz, plít záhony nebo zametat v zimě sníh kolem domu – nenáviděla jsem to! Dnes přemýšlím spíš nad tím, jak dlouho jsem vlastně keře angreštu nikde neviděla a že bych ho možná docela ráda začala i pěstovat sama. I ten sníh na cestě a kolem domu teď odhazuji ráda, beru to jako trénink. Někdy mám ale pocit, že v Praze už téměř žádný nepadá.

KB: Pokračuji v odkazu coby třetí generace právníka v rodině. Rodiče a prarodiče působili jako advokáti i soudci. Největším mým dědictvím je asi vášeň pro trestní právo, tu mám po tátovi i po dědovi. Trestní obhajoba mi připadá na rozdíl od jiných odvětví jako jeden velký příběh. Je nejen o znalostech, ale často také o psychologii, citu pro detail a preciznosti při stavění důkazů. Coby advokát se věnuji též právu rodinnému a někdy mám potřebu a pocit, že si musím jít „odpočinout“ právě k tomu trestnímu – řečeno s nadsázkou. Rozvody jsou náročná věc, téměř vždy jde o senzitivní záležitost klienta, ať už jde o konec vztahu, péči o společné děti, či dělení majetku. Beru svou práci jako poslání, baví mě celoživotně pomáhat lidem.
JB: U nás v rodině je situace jiná – oba moji rodiče jsou původní profesí zubní lékaři. V tomto směru jsem v jejich šlépějích nešel, a jsem tak prvním advokátem v rodině. Na druhou stranu mě i bratra rodiče vedli vždy ke sportu, konkrétně k lednímu hokeji. Bratr byl profesionální hokejista a inline hokejista, přičemž i já nyní podnikám v oboru dodávek sportovního vybavení a výstroje pro hokejisty – v Česku, na Slovensku a v Maďarsku zastupuji proslulou hokejovou značku CCM Hockey. Díky úspěšnému podnikání v této oblasti tak mohu podporovat i to, co mám sám rád – českou klasickou hudbu a obzvláště Českou filharmonii. V tomto smyslu se kruh uzavírá, protože nepřímo tak navazuji na práci svého tatínka, který coby tehdejší ministr kultury stál u stabilizace tohoto předního českého hudebního tělesa, ať již šlo o jmenování Davida Marečka do jeho čela, či angažování Jiřího Bělohlávka coby šéfdirigenta. Na odkaz svého otce na tomto poli jsem dodnes mimořádně pyšný.

KB: Pokud jde o profesní rady, táta často říkával: „Dcero, méně je více.“ To mi často rezonuje v hlavě, stejně jako ta další právní moudra od mých starších mentorů v advokacii, které vyznávám. Tyhle rady si ale s sebou nosím primárně do soudních síní, v mém osobní životě je to spíše obráceně. Zdědila jsem velké množství knih, ať už odborných, či zážitkových. Celkem pět obřích knihoven plných pokladů. Tam nyní často hledám nejen poznámky předků, ale i rady, informace či doporučení, které jsem často vnímala jen velmi povrchně či je stoicky odmítala, třeba tatínkovy tuze chytré rady o nutnosti se neustále vzdělávat. Dnes tu potřebu a hlad po historii nejen své rodiny, ale i světa kolem mám čím dál hlubší. Přišla jsem brzy o prarodiče a bohužel velmi předčasně i o oba rodiče. Musíte to v prvé řadě přežít, ale také musíte uchovávat a opečovávat po tolik generací nashromážděné nejen duchovní, ale též materiální a často praktické bohatství. Ať už jde třeba o ty knihy, nebo tři kompletní sady cibuláku. Já už vše třídím a vyřazuji šestý rok a stále se nedobírám konce. Je jednoduché vše vyhodit, ale promyslet si pečlivě v čase, jestli bude praktičtější číst v důchodu Dostojevského v kožené, či papírové vazbě, jestli mi bude stačit původní, či obnovené vydání rakouskouherské kuchařky, nebo jestli budu potřebovat čtyři naběračky, když každá je jiné velikosti, to je věru oříšek. Nicméně ta představa, že by to jednou čekalo mé dítě, mne žene tak silně kupředu, že třídím a třídím a postupem času se ze mě stává naprostý minimalista. Úplně vidím teď mé kamarádky, jak tento rozhovor čtou a říkají si: „Tak určitě, hlavně pokud jde o tvou vášeň pro boty.“
JB: Možná to zní jako klišé, ale „bez práce nejsou koláče“, stejně tak jako si zakládám na tom, že „podaná ruka platí“. To jsou rady, kterých se držím a které mi vždy spolehlivě pomohly daných – nejen pracovních – cílů dosáhnout.

JB: Pro mě osobně je základní hodnotou osobní integrita a schopnost zůstat konzistentní jak názorově, tak v jednání navenek. Čest má člověk jen jednu, proto je důležité uchovat si schopnost sebekontroly, chránit si sebeúctu, před nikým se neponižovat a vždy jednat podle svých zásad a vnitřního přesvědčení.
KB: Pravda a láska. Celoživotně. Občas na to lidsky dojíždím, ale neměnila bych. Taková jsem já, taková byla i moje maminka.

JB: V každodenním životě je důležitá preciznost, důraz na detail a dobrý time management. Klíčová je též přímočarost a upřímnost. Nemám rád chození kolem horké kaše, tedy celoživotně si zakládám na tom, že každý relativně rychle ví, jak na tom se mnou je a co si o něm, jeho přístupu či o jeho pracovních výkonech myslím. Ušetří to spoustu času i zklamání, když netrpíte artificiální představou, že vás všichni musí mít rádi.
KB: Pro mě coby mámu prvňáčka a současně advokátku s dvacetiletou praxí v jedné advokátní kanceláři, jejíž vedení jsem tento rok převzala, je tohle vše jen vlastně potvrzením, že pokračuji v odkazu, o kterém zde celou dobu mluvíme. Historie se opakuje. A jsem vlastně nesmírně vděčná, že můžu a že na to mám. Že se evidentně povedlo předat mi něco, co já můžu předávat dál. Potřebuji k tomu mít jen dobře nastavenou vnitřní sílu, vůli a řád. Neztratit se hlavně v tom, jestli má primární role je máma, nebo advokátka. Věřím, že zvládám obojí.

JB: To je těžká otázka, nad tím člověk běžně nepřemýšlí. Nebo alespoň já ne. Nemám ve zvyku stavět si pomníčky za svého života. Ale když už se ptáte, tak asi to, že ta mnou podaná ruka vždy platila, že jsem vždy dodržel, co jsem slíbil. A že pro všechny, které jsem měl rád či kteří to opravdu potřebovali, jsem vždy udělal maximum, pomohl jim a nic za to neočekával. A taky, že jsem dobře vychoval svého syna.
KB: Můj smích a upřímnost.

KB: Ráda bych svému synovi předala hodnoty, které jsou důležité i pro mě, ale též přiměřenou dávku hrdosti. Slovo přiměřenou bych ráda zdůraznila, protože nalézt její hranici je pro mne coby matku velká výzva.
JB: Je pro mě důležité, abychom syna vychovali jako svébytného, sebevědomého, samostatného a férového jedince, který má své sny, touhy, vize a plány a nebojí se za nimi jít. Prostě čestného člověka, který si bude umět vybojovat své místo na slunci, a to díky své píli či talentu. Jak říkával profesor Miroslav Tyrš: „Přeskoč, přelez, ale nepodlez.“ Současně si musí být vědom, že každé jeho rozhodnutí má své důsledky, za které si sám nese odpovědnost.