Stále ve spojení, nikdy v klidu: workoholismus v digitálním světě

„To, že se někdo věnuje práci a tráví tam hodně času, může být způsobeno tím, že se záměrně, možná i podvědomě, raději zaměstná prací, aby neměl čas myslet na něco jiného a nemusel řešit své problémy,“ říká ředitelka technologické společnosti Creative Dock Gabriela Teissing. Nemusí přitom nutně jít o diagnózu workoholik – jsou období, kdy prací nahrazujeme něco jiného nebo jejím prostřednictvím od něčeho utíkáme. Problém však je, když tahle jízda trvá moc dlouho a nejsme schopni ji zastavit, vrátit se k běžnému životu. Takové chování může vést dále k větším problémům, narušeným vztahům, izolaci či psychosomatickým projevům. „Jednou jsem zažila, že mého šéfa odvezla sanitka. Měl kolaps, pracoval několik dní a nocí po sobě a byl úplně vyčerpaný a dehydratovaný. Také jsem zažila, že je možné si postavit sebehodnotu jen na výkonu v práci. To znamená, že pokud neuspěji v práci, nejsem nic, nejsem nikdo,“ tvrdí Gabriela Teissing. Hledat v takových případech pomoc není snadné, protože je těžké si celou situaci přiznat. „Často musí přijít velká změna, šok, ztráta vztahu nebo případně zaměstnání, aby se člověk nad situací zamyslel a řekl si o pomoc,“ dodává. 

Jak poznat, kdy člověk „jen“ hodně pracuje a kdy už se jedná o workoholismus? Je to vlastně jednoduché. Workoholik má nutkavou potřebu pracovat, aniž by ho k tomu nutilo okolí. Pracuje, i když nemá nic na práci, vytvoří si ji. ​​Workoholici jsou lidé, kteří žijí v podstatě výhradně svou prací, v práci tráví naprostou většinu času a práci podřizují svůj život. S workoholiky je poměrně těžké soužití. „Zejména partnerské vztahy tímto životním stylem velmi trpí,” potvrzuje psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek. Workoholici bývají dost necitliví ke svým potřebám. Neumějí odpočívat, žijí ve stresu, velmi špatně nesou komplikace nebo neúspěchy v práci, protože to je prostě celý jejich život. Dá se říct, že workoholismus je závislost. Pokud lidé s touto závislostí nemohou pracovat, projevují se u nich abstinenční příznaky. To znamená, že pokud má workoholik například partnera nebo rodinu, bývá tím poznamenám i volný čas, který si občas pro své blízké vyšetří. Jsou nervózní, duchem nepřítomní a v hovorech se vracejí k práci. Příčiny workoholismu jsou různé. „Tito lidé svou sebehodnotu hodně spojují s výkonem a oceněním od ostatních, někdy unikají do práce před neuspokojivým osobním životem, někdy se nechají strhnout větším výdělkem,” pokračuje Jan Kulhánek. Zcela jiná situace však je, když hodně pracujeme proto, že toho prostě máme hodně, ne proto, že bychom tak moc chtěli. V práci nám nakládají víc, než se dá zvládnout, v týmu se vyskytuje méně lidí, než je potřeba. V takovém případě je nutné si přenastavit systém práce, požádat o nového kolegu nebo po náročném období alespoň požádat o náhradní volno, aby nedošlo k vyčerpání nebo vyhoření. 

Spadnout do přílišného pracovního nasazení je podle Gabriely Teissing velmi snadné. „Nejde jen o naše šéfy, ale o dobu, ve které žijeme. Jsme stále dostupní, stále ve spojení, v propojeném rychlém světě. Na sociálních sítích vidíme skvělé, úspěšné lidi, kteří žijí pohádkové životy, což také nepomáhá.“ Právě technologie mohou hrát zásadní roli ve skutečnosti, že nejsme schopni práci odložit a odpočinout si od ní. Práce tak může být ještě intenzivnější a my více izolovaní od svého okolí. 

„Mám zkušenost s lidmi, kteří pracují tvrdě, jsou dostupní 24 hodin denně, očekávají, že všichni kolem mají pro práci stejné nasazení jako oni, nerozlišují pracovní hodiny a mají problémy ocenit práci jako takovou a práci navíc, protože tomu principu sami nerozumí. Pracovat s takovými lidmi má velké výhody, jsou velmi produktivní, často inovativní, ale člověk si musí dávat pozor,“ varuje Gabriela Teissing. Sama přiznává, že si musí hlídat, aby práci nevěnovala víc, než je zdravé. „Hodně mě baví se učit nové věci, objevovat nové možnosti, mít rychlou zpětnou vazbu a rychle se hýbat dopředu, pracovat na něčem tak, aby to bylo skvělé a úspěšné. Snadno se nadchnu a pak se nechám jednoduše strhnout,“ popisuje. Své sklony vyřešila tak, že si vždy dává jasné a konkrétní hranice, hlídá se, aby je dodržovala. Důležité je podle ní také mluvit s takovými kolegy, ale třeba i s náročným šéfem o svých možnostech, jinak hrozí, že se člověk vyčerpá a onemocní.