Brutální Bratislava, část první: Barevný internát, opuštěná televize a drsní hlídači

„Něco mezi Brnem a Budapeští,“ napadlo mě po cestě z bratislavského vlakového nádraží do hotelu, nacházejícího se v centru slovenské metropole, kam jsem v největších letošních srpnových vedrech odjela na víkend fotit architekturu. Byl to plán B, původně jsem sice měla s kamarádkou v plánu křepčit na Taylor Swift ve Vídni, ale člověk míní, radikálové mění. Na druhou stranu, Bratislava je brutalistními a jinými skvělými stavbami z druhé poloviny 20. století doslova posetá, myslela jsem si na ni dlouho. Z toho, co mohla být snadno tragédie, jsem nakonec vytěžila něco velice příjemného. Taková jsem já.

Zatímco v Praze brutalistní a další budovy postavené za socialismu postupně mizí ze světa, případně pod nánosy radikálních rekonstrukcí, v Bratislavě řada domů dodnes stojí tak, jak je před desítkami let postavili. V souvislosti s tím řada z nich zeje prázdnotou, protože původním účelům už nestačí. Je to případ například někdejšího sídla Slovenské televize. Výšková budova v Mlynské dolině byla dostavěna v roce 1975 podle návrhu Jozefa Struhaře a dlouhou dobu se jednalo o nejvyšší budovu na Slovensku i v celém bývalém Československu. Má 28 pater a 107 metrů, dnes je však areál vystěhovaný, opuštěný a čeká na rekonstrukci. Poslední zaměstnanci STV ji opustili v roce 2015, tou dobou v ní fungovalo 180 pracovníků, kteří využívali jen prvních jedenáct podlaží.

Ty opravdu ikonické stavby, jako je rozhlas nebo Hotel Kyjev, stojí v centru Bratislavy, budu se jim ale věnovat jindy, protože pro architektonické nadšence by byla škoda nevydat se pod vlivem jejich kouzla na periferii města. V Mlynské dolině, jen kousek od televizního věžáku, například stojí Vysokoškolské město Ľ. Štúra. Obytný studentský komplex, dnes známý jako Mlyny UK, stojí za pozornost, projít si ho můžete volně. Nejzajímavější jsou navzájem propojené atriové domky označené písmeny, které vyrostly v letech 1969 až 1977 podle návrhu architekta Vladimíra Dědečka.

Pokud do Bratislavy míříte za architekturou druhé poloviny 20. století, rozhodně byste neměli minout hotel a internát Družba, který svou barevností a členitou fasádou s krytými balkony láká už z dálky. Obytnou část tvoří dva panelové domy, které v přízemí propojuje jídelna a multifunkční budova, součástí areálu je ale také hřiště a kongresový sál. Stavba Družby odstartovala v roce 1978, dokončena byla o čtyři roky později, a dodnes vypadá dobře. Červenomodré dekorativní prvky, výrazná propojovací schodiště i designové venkovní osvětlení jsou okouzlující a (nejen) na fotkách vypadají skvěle: nebojte se zajít i na recepci a poprosit, aby vás pustili dovnitř. V interiéru se totiž nachází několik perfektně dochovaných nástěnných mozaik. Pokud vám smělost chybí, v Družbě se můžete i ubytovat, pokoje jsou ale po rekonstrukci.

Další unikáty čekají v okolí Drotárské cesty, kam se z centra dá dostat rychle a pohodlně autobusem; Bratislava má mimochodem šikovnou MHD aplikaci, přes kterou si snadno koupíte jízdenky a vyhledáte spoje. Retro hotel SUZA je malý skrytý klenot, o pár ulic dál vás pak zaujme budova Slovenského národního archivu, která vznikala mezi lety 1970 a 1983 podle Dědečkových plánů. Tu si můžete prohlédnout z ulice, blíž ale raději nechoďte; už vůbec ne s fotoaparátem nebo telefonem v ruce. Varovalo mě před tím několik mých kolegů fotografů architektury: místní hlídač je čilý a pohotově vybíhá na kohokoliv, kdo se jen přiblíží (nebojí se prý ani vyhrožovat žalobou v případě zveřejnění fotek).

Že na Slovensku jsou ohledně soukromých pozemků trochu ostřejší než v Česku, jsem se ostatně přesvědčila i sama, když jsem se vydala prolézt areál výstaviště Incheba Expo, který stojí hned za slavným mostem SNP, na okraji sídliště s názvem Petržalka. Inchebu vytvořil rovněž Vladimír Dědeček. V původním projektu se počítalo s tím, že se komplex stane základem nového centra města, kvůli finanční náročnosti ale tato vize nebyla realizována. Plochá výšková budova Incheby přesto stojí za vidění. Musíte však podél plotu a silnice obejít celý areál a vlézt dovnitř obzvlášť nenápadně. Já nenápadná nebyla, a tak se na mě nakonec vyřítila ochranka. Naštěstí už jsem měla nafoceno.

Porci nejen skvělé high-tech architektury, ale i tradiční tresky v majonéze seženete v Nové tržnici na Trnavském Mýtě. Ta byla postavena na konci 70. let a otevřena v roce 1981 coby náhrada za starou tržnici v centru města, která svému původnímu účelu přestala sloužit už po válce a dnes funguje hlavně jako místo setkávání. Tvoří ji masivní železobetonový skelet zakrytý skleněným pláštěm, přičemž nejvýraznějším prvkem je odkryté potrubí vzduchotechniky. To si můžete prohlédnout zvnějšku, ale i uvnitř tržnice, ve které dnes již sídlí jen několik málo obchodů s lokálními výrobky. Malé upozornění na závěr: kartou tu nezaplatíte.