Krásy divokého severu: Monumenty socialistické architektury najdete v Ústí nad Labem a Teplicích

Omšelá panelová zástavba, cukrárny a kadeřnictví, kde se zastavil čas, ale i krásná cesta vlakem podél Labe. Není těžké romantizovat si představu o životě v českém pohraničí, pokud se vás přímo netýká. Já se do něj pouštět nechci; Sudety mají mnoho problémů a tvářit se, že neexistují znamená napomáhat jejich prohlubování (a ještě ze sebe dělat hlupáka). Budu proto psát věcně a jen o tom, čemu opravdu rozumím, tedy o místní architektuře, kterou hlavně v Ústí nad Labem a Teplicích představují jedny z nejkrásnějších, stále nedotčených socialistických staveb v republice.

Stejně jako k článkovému seriálu o brutalistní architektuře v Praze — i k tomuto textu přidávám disclaimer: domy za příkoří způsobená minulým politickým režimem nemůžou. Naopak, fakt, že za socialismu se na československých výstavbách často podíleli zahraniční architekti nebo že se těm tuzemským dařilo realizovat často jedinečné budovy z nevídaných materiálů, patří k jeho světlejším momentům. 

Jednu takovou budovu, která si zaslouží maximální pozornost milovníků architektury 20. století, najdete v srdci Ústí nad Labem. Rozlehlý komplex, kde dnes sídlí magistrát, v sobě spojuje to nejlepší z 60. a 80. let. Starší část orientovaná směrem na Lidické náměstí vyrostla v okamžitě rozpoznatelném bruselském stylu mezi lety 1956 a 1961 podle společného návrhu Jana Gabriela, Jiřího Fojta a Jiřího Nenadála. Je obložena kabřincem v různých odstínech od cihlově červené až po hnědou, zdobí ji zábradlí s geometrickými ornamenty a okna s kulatými průzory. Dominantou je část nad hlavním vchodem vystupující do náměstí; stojí na železobetonových nohách, zasahuje téměř přes tři patra a skrývá se v ní prostorný sál. 

Mladší část komplexu přiléhá ze strany Mírového náměstí a byla přistavěna v roce 1985 na základě návrhu Rudolfa Bergra. Její nejvýraznější částí je schodišťový sloup s jednou z největších mozaiek na světě: zabírá 450 metrů čtverečních. Jejím autorem je výtvarník Miroslav Houra a před rokem 1989 zahrnovala i nápis, že moc patří pracujícímu lidu.

Za rohem od magistrátu sídlícího v Dlouhé ulici stojí budova, v níž v současnosti sídlí Krajský úřad Ústeckého kraje. Novobrutalistní objekt postavený mezi lety 1983 a 1985 podle návrhu již zmíněného Rudolfa Bergra a Míti Hejduka dříve sloužil jako krajské sídlo KSČ — dříve takzvaný „KoKos“, neboli komunistický kostel. Získal si ale ještě jiné lidové označení: „Vana“. Tu totiž připomíná bílý výstupek v přední části stavby, jíž vedle něj vévodí také čtyři propletené průduchy. Dříve se v ní nacházel luxusní konferenční sál, nějakou dobu po revoluci tu fungovala také diskotéka.

Zajímavé stavby 20. století jsou v Ústí rozesety napříč celým městem, neváhejte si jej tedy poctivě prochodit. Další zářez Rudolfa Bergra, tentokrát navržený ve spolupráci se Zdeňkem Havlíkem, novobrutalistní hotel Vladimír, stojí v ulici Masarykova. Dnes již zrekonstruovaná, ale stále pohledná budova pochází z let 1983 až 1986 a dnes patří k nejluxusnějším hotelům v Ústí. 

Vzdálit se od centra bude také dobrý nápad. Vedle atypických paneláků, které na procházející vyskakují ze všech možných stran, totiž za pozornost stojí i impozantní Hotelák, hotelový dům postavený v roce 1965 podle návrhu Josefa Burdy. Najdete ho v ulici Sociální péče, v části města zvané Severní terasa, ne daleko od takzvaného největšího squatu v Česku; ruiny kdysi luxusního hotelu Máj, jehož torzo město letos po více než dvaceti letech od uzavření nařídilo nechat zdemolovat. V ulici Nová zase začíná Mariánský most, postavený mezi lety 1993 a 1998 podle návrhu architektů Romana Kouckého a Libora Kábrta.

Přemístíme se do Teplic: lázeňského města, které je od Ústí vzdálené zhruba dvacet kilometrů. Vydejte se s námi rovnou na náměstí Svobody. Tam zatím ještě stále stojí Telekomunikační budova Teplice, jejíž demolicí a nahrazením hotelem místní podnikatel Jaroslav Třešňák hrozí již řadu let. Mimochodem, obdobných budov se vyskytovalo u nás mnoho, postupně ale mizí, proto neváhejte je vidět na vlastní oči. Teplický telekom si můžete dobře prohlédnout ze všech stran. Byl dostavěn roku 1988 podle návrhu Jindřicha Malátka a Miloše Vodolana z roku 1977. Autoři se nechali inspirovat technicistní architekturou: administrativní budovu s technologickou spojují tři výrazné červené komunikační roury. Administrativní budova má hliníkovou fasádu zdobenou zaoblenými okny a vstupuje se do ní přes betonový mostek; technologická budova je opláštěna konstrukcí z červeného sidalvaru.

Kousek od telekomu pak leží Mírové náměstí, jemuž vévodí kulturní dům, dříve Dům kultury Teplice s modernistickou kolonádou, jejíž bílou železnou konstrukci zakrývá prosklený plášť. Autorem celkového projektu je Karel Hubáček; jsou v něm patrné jak vlivy brutalismu, tak i neofunkcionalismu či mašinismu, uměleckého směru adorujícího stroje a technologie. Za jedinečnou kolonádou pak stojí architekt a designér Otakar Binar. Budova i kolonáda byly postaveny mezi lety 1981 a 1986. Až před ní budete stát, prohlédněte si ji nejen zvenku: za pozornost stojí i řešení interiérového osvětlení a především skleněný světelný monolit Vladimíra Procházky, který stojí v rohu u schodiště a táhne se až do prvního patra.