Šumen: Město na konci utopie

Pomalu scházím z vysokého kopce nad městem a za sebou nechávám monumentální pomník zasvěcený zakladatelům bulharského státu v čele s chánem Asparuchem. Nic podobného jsem v životě neviděl a pohled obřích, kubistických transformerů na mě doléhá duchovní silou katedrály. Už o pár stovek metrů níže se však rozestoupí koruny stromů a přede mnou se vztyčí zlověstná falická věž, která je viditelná ze všech konců města.

„S dovolením,“ ohradí se žena, která stojí frontu na úřadě, před nímž nevěřícně (a zřejmě nepříliš duchapřítomně) hledím nahoru. 18 pater vysoká věž je dominantou městského komplexu, který mezi lety 1988 až 1989 navrhl architekt Ivan Sivrev a z jehož povrchu bylo možné sestoupit i několik pater do podzemí. S památníkem, který se naopak tyčí nad městem, byla tato část města spojena sdílenými motivy, jako jsou lví hlavy vytvořené podle předloh figurín ze 7. století, které jako strážci stojí u vysoké betonové zdi. Centrum Šumenu, revolučního experimentu v urbanistickém duchu, se mělo stát nejpokročilejší výstavbou v socialistickém světě. 

Tento architektonický komplex měl představovat utopický ráj, který zahrnoval nejen restaurace, obchody, kavárny či módní butiky, jež dnes běžně nacházíme v shopping mallech a ostatních chrámech konzumu. Součástí downtownu měla být rovněž pošta, hotel, festivalový komplex Pančo Vladigerov s kluby, koncertními halami, nahrávacími studii či slavnostními síněmi pro svatby. To vše mělo být navrch, ale vlastně i pod povrchem, doplněno zelenými střechami, terasami a zelenými parky, které spojovaly první podzemní patro s břehy řeky, a vytvářely tak prostor nejen pro sport a rekreaci, ale i pro výsadbu stromů kolem města a další ekologické projekty. 

Centrální městské náměstí bylo navrženo jako živý organismus,“ uvedl architekt Sivrev v časopisu Průmyslová estetika a dekorativní umění. „Jednotlivé části města jsou vzájemně propojené a na sobě závislé, stejně jako – obrazně řečeno – orgány živého tvora. Naším cílem je, aby se centrum Šumenu postavilo jako syntéza mezi estetickými, uměleckými, sociálními, ekologickými a dalšími požadavky, které by vnesly bohatou historickou minulost Bulharska do moderního vývoje.“ Odvážný a na svou dobu pokrokový projekt však nebyl nikdy dokončen. Po pádu komunismu v roce 1989 narazily smělé urbanistické vize na politickou a ekonomickou realitu. „Dnes lze ve veřejném prostoru občas zachytit snahy developerů původní záměr oživit,“ líčí mi u kávy místní architekt Banchev a pokračuje: „I dnes by totiž mohl být příkladem udržitelného městského plánování a spojením budoucnosti s kulturním dědictvím.“ 

To je sice hezké, ale sám jsem byl svědkem toho, že centrum města za těch několik desetiletí zchátralo natolik, že se pomalu, ale jistě rozpadá, zatímco v podzemních částech, které jsou veřejnosti nepřístupné, se hromadí odpad, spodní voda a také bezdomovci. „Ach Šumen,“ zasní se jedna z pamětnic která z té nostalgie stále žije. Vize města budoucnosti se sice nenaplnila, ale projekt Šumen zůstává fascinující připomínkou doby, v níž se velkolepé vize zasnoubily s politickou ideologií a chtěly vytvořit utopický svět, který se však rozsypal v prach historie.