Mohla by nová evropská legislativa zapříčinit konec rychlé módy a snížit množství textilního odpadu?

Jenom skutečnost, že si čínský online prodejce Shein může dovolit denně přidávat na své webové stránky v průměru 6 000 nových kousků, potvrzuje fakt, jak obrovskému problému čelíme. Evropská unie nedávno schválila řadu předpisů, které si kladou za cíl s rychlou módou skoncovat (anebo jí alespoň více korigovat). Spadají sem i opatření, která mají zajistit, aby prodávané oblečení bylo odolnější, snáze se opětovně používalo, opravovalo a recyklovalo. „Oděvní odpad se za posledních dvacet let ztrojnásobil. V tomto lineárním modelu nemůžeme pokračovat,“ uvádí Virginijus Sinkevičius, komisař EU pro životní prostředí, oceány a rybolov a dodává: „Musíme se tím začít řádně zabývat.“ 

Odklon od lineárního modelu k modelu oběhovému, při kterém lze všechny oděvy znovu použít, recyklovat a pracovat jen s těmi, které jsou biologicky rozložitelné a kompostovatelné, se zdá být pro řešení dopadu módního průmyslu na planetu zásadní. O tom, zda návrhy EU skutečně přispívají k zastavení rychlé módy, však ale někteří odborníci pochybují. „Problémem není fyzická odolnost oblečení,“ varuje Veronica Bates Kassatly, nezávislá analytička a konzultantka v oblasti udržitelné módy, a poukazuje na skutečnost, že například krajkové šaty by v porovnání s polyesterovými modely dopadly hůře v testech praní (a ty se obvykle používají k testování odolnosti). „Když se podíváte na hromady vyřazeného oblečení v chilské poušti Atacama nebo v Ghaně či Keni, krajkové šaty nejsou zrovna ty věci, které se tam vyhazují. Fyzická odolnost oblečení problém skutečně není.“

Francouzská studie z roku 2022 ukázala, že zatímco 35 % lidí tvrdí, že vyhazuje své oblečení, protože je již opotřebované, 26 % respondentů uvedlo, že se svého oblečení zbavují proto, že se jim prostě již nehodí. A 30 % tvrdí, že vyhazují věci proto, že je již nudí. Tím pádem ani životnost není primárním problémem. „Pokud je více než 50 % oblečení vyhozeno z důvodů, které nemají nic společného s životností, legislativní úprava problém nevyřeší,“ dodává Bates Kassatly.

Sinkevičius z EU zároveň tvrdí, že možnosti politiků jsou omezené a že rozhodujícím faktorem je spíše samotné chování spotřebitelů. „Ne všechno se dá zahrnout do politiky,“ říká. „Nakonec je to také volba spotřebitele.“ Přestože zákazníci, a zejména příslušníci mladší generace, prohlašují, že se zajímají o udržitelnost, nedávná studie odhalila, že 9 z 10 lidí z generace Z stále kupuje rychlou módu. Navíc stojí za zmínku, že zaměření na další prodej a opravy v návrhu EU nemusejí být v současné době relevantní, a to z důvodu nízkých cen, za které se rychlá móda prodává. „Zara nyní nabízí opravárenskou službu; cena ale začíná na 3 librách za přišití knoflíku a končí na 15 librách za přešití šatů,“ říká Bates Kassatly, která připomíná skutečnost, že průměrná cena 70 % oděvů zakoupených ve Francii je 8,20 eur (7 liber). Vyvstává proto zásadní otázka: kdo zaplatí za opravu oděvu víc, než kolik dal při jeho pořízení? Francie sice nedávno avizovala nový program dotací na opravy oděvů, ale až čas ukáže, zda to vyváží úsilí, které je nutné vynaložit na opravu oděvu, pokud se v první řadě nejedná o nijak zvlášť cennou věc.

Ačkoli jsou odborníci skeptičtí, pokud jde o to, zda směrnice EU o ekologickém designu budou mít významný dopad na rychlou módu, větší naděje se vkládají do jejích návrhů týkajících se rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR). Podle nich by za sběr, třídění a recyklaci oděvů s koncem jejich životnosti nesli maloobchodníci finanční odpovědnost. „Uvidíme, jak vysoký poplatek bude značkám uložen, právě to ale bude mít zásadní význam na celkový efekt,“ říká George Harding-Rolls, vedoucí kampaně v nadaci Changing Market Foundation. „Jestli však zůstanou poplatky zanedbatelné, nic se nezmění a obchodníci budou nadále pokračovat v masové produkci.“

Mnozí navíc sdílejí obavy z toho, zda nařízení EPR pomůže zemím, které v současnosti nesou největší tíhu světového textilního odpadu. „Návrh sice uznává škody na životním prostředí způsobené módním odpadem v zemích, jež návrh nazývá třetími zeměmi, ale chybí ochota zahrnout do něj realitu lidí, kteří jsou krizí módního odpadu nejvíce zasaženi, a podpořit tak řešení, jež zasaženým komunitám skutečně pomohou,“ komentuje Branson Skinner, spoluzakladatel a výkonný producent The Or Foundation, neziskové organizace, která pomáhá lidem postiženým problémem textilního odpadu na ghanském trhu Kantamanto.

Další účastníci kampaně se rovněž vyslovili pro nutnost zavést zákon o mzdě pokrývající životní náklady, což by znamenalo, že maloobchodníci by se již nemohli při výrobě velkého množství levného oblečení spoléhat na levnou pracovní sílu. „Miliony žen na celém světě vyrábějí naše oblečení,“ říká Ciara Barry, spoluvedoucí kampaně Good Clothes Fair Pay, a dodává: „Drtivá většina z nich však vydělává tak málo, že se ocitají na hranici chudoby. Továrny jsou nuceny vyrábět více oblečení za méně peněz a kratší dobu, což v konečném důsledku vede k nadprodukci a neschopnosti platit dělníkům v oděvním průmyslu mzdu odpovídající životnímu minimu. Vyplácení mezd na úrovni životního minima je jedním z nejúčinnějších mechanismů, které máme k dispozici, abychom zpomalili módní průmysl a snížili nejen chudobu oděvních dělníků, ale také masovou nadprodukci.“

Ačkoli všechny tyto návrhy EU představují určitý začátek a dobrý první krok, je zřejmé, že nejsou dostatečně ambiciózní na to, aby skutečně zastavily nárůst rychlé a superrychlé módy. „Bez řešení nadprodukce nebude rychlé módě konec,“ uzavírá Branson Skinner z The Or Foundation.