Spočítala jsem, kolik toho mám v šatníku. A zjistila jsem, že...

Před napsáním tohoto článku jsem dlouho přemýšlela. „Jaký výsledný počet by mě mohl ztrapnit?“ ptala jsem se kamarádky Belly Webb, která je zároveň redaktorkou rubriky o udržitelnosti ve Vogue Business. „Nezdá se mi, že bys toho nosila bůhví kolik,“ odpověděla mi. Pravda. Jenže pokud jste člověk, co chronicky a rád hromadí věci (jak jsem o sobě ostatně pro Vogue už prozradila), brzy zjistíte, kolik toho během jedné dekády nakupíte. Protože jsem ovšem neohrožená reportérka, rozhodla jsem se využít pár drahocenných dní volna, abych jednou provždy svůj šatník protřídila – a ano, v rámci výzvy „I Can Count, Why Can’t You?“ (Já umím počítat, proč ty ne? pozn. red.) jsem sečetla, kolik kusů oblečení skutečně vlastním. Cílem kampaně, za níž stojí The Or Foundation, je přimět značky, nepochybně ty pravé viníky, aby se podělily o informaci, kolik oblečení ročně skutečně vyrobí, a technicky vzato nemá za cíl nikoho zahanbit. „Doufáme, že když si lidé uvědomí, co všechno v šatníku mají, svůj vztah k oblečení přehodnotí. Ale ten problém je větší než my sami,“ vysvětlila Vogue Liz Ricketts, spoluzakladatelka The Or Foundation: „Značky mají zdroje a možnosti dělat skutečné změny v širokém měřítku.“

Jistě, trackování obsahu skříně se během posledních let zpopularizovalo částečně díky nejrůznějším aplikacím, které slouží jako pomocníci při digitalizaci šatníku. Ovšem veřejné sdílení přesného počtu oblečení, které doma máte, může být i tak docela stresující. „Podobná cvičení nám dají nový pohled na věc a slouží tak trochu i jako forma konfrontace,“ vysvětluje módní aktivistka Venetia La Manna, která s The Or Foundation na kampani spolupracovala: „V té době jsem vlastnila přesně 179 kousků – teď mám o jeden méně, jelikož jsem prodala jednu věc na Vintedu. Co mě překvapilo? Že se mi to číslo vrylo pevně do paměti a jsem odhodlaná ho už nepřekročit, což mi podvědomě brání si do skříně pořídit cokoli dalšího.“ I pro nás, co se snažíme ke svým nákupním zvyklostem přistupovat udržitelněji (osobně jsem si za poslední rok do skříně pořídila jen pět nových kousků v rámci další challenge ze sociálních sítí), jde o dobrou připomínku, kolik jsme toho za ty roky stihli nahromadit. „I po téměř dvou letech, kdy se snažím vystačit si s málem, jsem se nedokázala zbavit mnoha věcí, co mi už neslouží,“ zamýšlí se Tiffanie Darke, která stojí za kampaní The Rule of 5 (Pravidlo pěti, pozn. red.). Ve skříni má aktuálně 144 kusů: „Máme tendenci věci hromadit, takže si toho vůbec nevšimneme. Když ovšem začneme počítat, dojde nám, že jsme toho nakupili vážně moc. Topíme se v tom a pomalu nedokážeme najít to, co skutečně potřebujeme.“

Pocit „topení se“ je příznačný a dobře vystihuje i mojí přetékající skříň. Když jsem se před třemi lety stěhovala z Londýna do Cambridge, vytřídila jsem tři pytle plné oblečení určené na prodej, k darování nebo recyklaci. Ale dodnes jsem se nedostala k jejich likvidaci. Až teď. S cílem napravit škody jsem založila whatsappovou skupinu, kam jsem zařadila kamarády, a nasdílela tam svoje nahromaděné kousky. Šlo to jak po másle a vůbec nevím, proč jsem to neudělala dřív. Zbavila jsem se třiadvaceti kusů oblečení a spousty dalších se ujala moje sestra. Překvapilo mě, jak moc citově navázaná na některé kousky jsem. Byla tu sukně z Topshopu, která mě provázela během univerzitních studií, červená sukně s puntíky z & Other Stories, v níž jsem prožila spoustu krásných letních dní. Kostkované šaty od Rejiny Pyo z mých líbánek a mohla bych pokračovat... S některými jsem se rozhodla rozloučit, jiné, včetně několika šatů po mamince a samozřejmě i svých svatebních šatů, si nechám už napořád.

Velkou výhodou takového šatního auditu je, že díky němu už nebudete opakovat chyby z minulosti. Přišla jsem na to, že mám pět bílých košil, což je bezpochyby následek mých pokusů o dokonalý kapsulový šatník. Ale víte co? Bílé košile nikdy nenosím! Vyřadila jsem také docela dost sukní (částečně proto, že je téměř nenosím, částečně mi už nebyly) a zjistila, že mám přehršel svetrů (třináct, abych byla přesná), přestože mě neustále přepadá pocit, že na sebe nemám nic ležérního. A tak jsem se dostala k aktuálnímu číslu 167 – nepočítám spodní prádlo, prádlo na spaní, plavky, sportovní oblečení a doplňky. Ačkoli je to možná docela dost, nejde zas o tak velké číslo, jak jsem se bála. Určitě pomohlo i to, že mého oblečení, které jsem si nechávala u rodičů, se rodiče už před lety zbavili, jak mi prozradila máma. A pokud se mi podaří najít nový domov pro všechny kousky, které jsem plánovala vyhodit, bude se počet blížit 90. Zajímavostí je, že podle reportu Hot or Cool Institute, který mimo jiné tvrdí, že bychom měli do skříně přidat maximálně pět nových věcí za rok, tvoří ideální šatník 74 kousků. Když vezmu v potaz, že některé věci mám z čistě sentimentálního popudu, nebudu od toho čísla zas tak daleko. Ta skutečná výzva pak bude se toho čísla držet a skutečně nosit oblečení, které už mám.

Možná stojí za to ještě zdůraznit, že podobná cvičení nám můžou připomenout, v jaké míře mnoho z nás módu konzumuje, a nejde nutně o indikátor udržitelnosti. Jak poznamenala moje kolegyně, můžou existovat i případy, že si někdo každý týden nakoupí deset nových kousků, které následně vyhodí a pořídí si nové. A pak tu jsou ještě sběratelé se stovkami oděvních skvostů, jež si dlouhodobě udrží hodnotu a přečkají test času. Mých 167 kousků je navíc doslova kapka v moři miliard textilních kusů, co vzniknou globálně každý rok. Podle odhadů jde o počet ležící někde mezi 80 a 150 miliardami. Fakt, že vlastně nevíme, kolik se toho za rok vyrobí, je problém. Začít počítat je ovšem teprve začátek.