Livia Firth: Nikdy si nemyslete, že váš hlas nemá žádnou váhu

Livia Firth: Vždycky se mi líbilo působit veřejně, už odmala. A když jsem pak v pětadvaceti poznala Colina a přestěhovala se pak do Londýna, dostala jsem se do kontaktu s řadou nových podnětů a myšlenek, byl totiž do aktivismu taky hodně zapojený. Účastnila jsem se kampaní na podporu organizací jako jsou Reprieve, Oxfam, Amnesty a podobně, ale nejsilnější impuls pro mě byl dokument o organizaci Black Panthers pojmenovaný In Prison My Whole Life, který jsem produkovala – přinutilo mě to začít pochybovat o všem, co jsem znala, a vystupovat hlasitěji. Když se člověk setká s velkými případy zneužívání a vykořisťování a uvědomí si, že většina lidí je vůči nim buď absolutně slepá, anebo jsou jim prostě jedno, něco uvnitř si řekne: „Dobře, tak já vám teď povím, proč by vás to mělo zajímat!“ Co se módy týče, všechno začalo mojí cestou do Bangladéše v roce 2008, kdy jsem se ocitla v továrně vyrábějící fast fashion pro jednu z velkých evropských značek – to, co jsem tam viděla, bylo naprosto šokující a špatné.

Fast fashion je poměrně nový obchodní model (podobně jako fast food) postavený na výrobě ohromného množství oblečení v neskutečně rychlém tempu a lacině. Funguje pouze v případě, že využíváte otrockou pracovní sílu a má ohromný dopad na životní prostředí – ve jméno demokratizace módy stále nakupujeme a vyhazujeme oblečení (pro lidé pracující v tomhle odvětví to ale rozhodně žádnou demokracii neznamená). Když jsem byla mladá, fast fashion neexistovala. Člověk si koupil jeden nebo dva kusy oblečení do roka, bylo velmi kvalitní a vydrželo celou věčnost. Když se pak začaly obchody těchto značek objevovat na nákupních třídách, pomaličku v nás vybudovaly závislost na rychlém nakupování, protože zboží bylo v nabídce jen týden, bylo laciné a připadalo nám výhodné… a stala se z toho svého druhu droga. Dneska si kupujeme šaty jen na sobotní večírek nebo je nosíme jenom jednu sezonu (podle statistik vydrží průměrné zboží ženám v šatníku sotva pět týdnů, což je neskutečné). Je tohle normální? A hlavně, je to udržitelné? Otroctví a ničení planety – tohle jsou jejich příčiny.

Díky! Tým Eco Age je hodně odhodlaný a zapálený. Působíme také v řadě různých dodavatelských řetězců a za ta léta už jsme se toho hodně naučili. Navštívila jsem taky řadu různých zemí, abych se o jednotlivých problémech dozvěděla z první ruky: v Austrálii jsem zkoumala dodavatelský řetězec vlny, v Bangladéši fast fashion, v Botswaně diamanty a v Brazílii kůži, abych zmínila aspoň některé.

Chtěli jsme narušit zavedené pořádky, ale také všechny přinutit, aby se zastavili a zamysleli nad tím, v jak neobyčejné době žijeme. Letos to platí více než kdy dříve – svět byl doslova v plamenech (hořelo v Austrálii, Amazonii, Africe, Indonésii a dokonce i v Arktidě) a epidemie Covid-19 rozložila naši neudržitelnou společnost na kusy. Hnutí Black Lives Matter nám připomnělo, že kupředu vede jediná cesta: spravedlnost a rovnost. Ale přes všechny tyhle problémy před sebou máme obří příležitost, která skutečně nabízí možnost zásadní změny. Jelikož se na globální problémy často díváme prizmatem módy, téma letošního ceremoniálu budu „převlékání světa“. Náš každodenní rituál oblékání tím pádem v sobě potenciálně nese možnost změnit tok dějin.

Kde začít – je taková spousta talentovaných lidí počínaje třeba Richardem Malonem, který experimentuje s využitím odpadu jakožto látek, a to včetně recyklovaných lahví nebo rybářských sítí, a který vyhrál letošní International Woolmark Prize za kolekci přírodně barvených a biologicky odbouratelných modelů.

Bethany Williams je britská návrhářka pánské módy, která usiluje o společenské změny tím, že spolupracuje v každé sezoně s novou dobročinnou organizací a zároveň reaguje na různé problémy oděvního průmyslu, od zemědělství po komunikaci.

Dalším úchvatnou návrhářkou pánského oblečení je Bode, první žena-návrhářka, která měla přehlídku na NYFW: Men’s a před časem získala v rámci International Woolmark Prize výroční cenu Karla Lagerfelda.  

Hanifa je soudobá značka ready-to-wear oblečení, která nabíz kolekce ve velikostech 0-20 a pracuje s paletou barev a textu, které odpovídají přirozeným křivkám ženské postavy. V rámci virtuální módní přehlídky, kterou streamovali na Instagram Live, se jejich šaty objevovaly v 3D na černém pozadí, jako by je na sobě měly oblečené neviditelné modelky kráčející po mole a látka je těsně obepíná – bylo to vysoce inovativní a vyvolalo to silnou odezvu.

A chtěla bych zmínit také Ahluwalii Priyu, která pracuje s prvky z obou kultur, kde má kořeny, z indické a nigerijské, s vlivem Londýna a zabývá se vintage a dead stock oblečením, protože využívá různé textilní postupy, aby mu vdechla nový život.

To je skvělá otázka, protože lidé mi často říkají: „Vždyť ale fast fashion v těch chudých zemích poskytuje pracovní příležitosti.“ Z toho šílím, protože to je přesný opak rozvoje. Úplně nový náhled na věc jsem získala po návštěvě Botswany v prosinci loňského roku. Zajímalo mě, jak vypadá dodavatelský řetězec v zemi vyvážející diamanty, a zjistit, co přesně se tam děje. Vyrazilo mi to dech. Zatímco kupříkladu v Bangladéši jsem narazil na zneužívané, vykořisťované a vyděšené ženy, v Botswaně byla spousta silných, sebevědomých a hrdých žen. Natočili jsme tam s Andrewem Morganem (režisérem dokumentu The True Cost) krátký film Fashionscapes: The Diamonds of Botswana, který je k vidění na Amazon Prime a YouTube kanálu Eco Age. Všem ho doporučuji ke zhlédnutí. Byla jsem svědkem skutečně hezké ukázky rozvoje: podnikatelé s diamanty úzce spolupracují s botswanskou vládou a občanská společnost z toho skutečným způsobem těží. Fast fashion by se tam mohla hodně přiučit.

Nikdy si nemyslete, že váš hlas nemá žádnou váhu! Buďte aktivní, zajímejte se, nechte se pobouřit a protestujte – je pouze na nás, abychom stáli o spravedlivější společnost. A pokud nám to bude jedno, jak lidé tak planeta budou nepředstavitelně trpět.