Vogue Verdict: MBPFW, den první. Absence emoce a „nový“ Černý

Než vůbec začneme cokoliv rekapitulovat, je nutno říct, že doba, ve které se bezprostředně nacházíme a kterou denně žijeme, není nejveselejší. Už před covidem byla krize citelná, módní průmysl nevyjímaje. Tomu se za minulou dekádu nadprodukce a šíleného tlaku na prodeje katalyzované boomem sociálních médií podařilo nejen dílo všudypřítomné kanibalizace, ale i spravedlivé sebedestrukce. Výsledkem je konec mnohých brandů, zánik značek, které ještě bojují z posledních sil, úpadek zájmu o prezentace módy v podobě fashion weeků, pokles popularity influencerů, krize módních časopisů a klasické fashion inzerce, odklon od bezbřehého konzumu a tlak na udržitelnost a diverzitu. Mnohé negativní fenomény jen nedávné minulosti jsou zpochybňovány a likvidovány právem, mnohé pozitivní trendy usilující o změnu a přehodnocení statusu quo jsou namístě. Tato situace je ale zároveň nesmírně polarizující a pro mnohé zmatečná. Nacházíme se v stadiu „už ani ryba, ale ještě ne rak“ navíc se zátěží velkých společenských změn. Tvořit či organizovat cokoliv v takovém settingu je velkou výzvou pro všechny zúčastněné a proto jim, nezávisle na výsledku jejich snažení, patří respekt už jen za snahu a vůli.

První blok úvodního dne přehlídek byl důkazem, jak univerzální jsou dnešní vizuální kódy, jak silně jsou ovlivněny tím, co denně vídáme na sociálních sítích, zejména na Instagramu, jak uniformní móda skutečně dnes je a jak se z moderního minimalismu, který byl kdysi výsadou fashion intelektuálů, stal všudeopakující se hit, na němž si současné masy tak „ujíždějí“. V tvorbě všech čtyř úvodních jmen, Daniely Peškové, Denisy Dovala, Imreczeové a Ether, se promítlo všechno. Od strohých siluet, na jaké jsme zvyklí u The Row (Pešková), skládaných zadních detailů tak typických pro Sacai (Ether), pokusu sjednotit kolekci „Pollockoidními“ grafickými prvky (Dovala), po výrazný quilting (Imreczeová). Tady je nutné férově podotknout, že u Imreczeové je vidět zjevný odklon od colour-blockové estetiky Roksandy Ilinčič, což v tomto případě není vůbec na škodu. Střízlivější siluety její tvorbě sluší víc, i nápad s prošívanými elementy je něco, na čem se dá stavět, propůjčuje to materiálům objem, strukturu a dimenzi. Avšak i tady je lépe držet se hesla „méně je více“ a vynechat zbytečný over-upgrade v podobě třásní. Například. A takových příkladů bychom měli na pár stran. A taky by byly úplně zbytečné. Tudíž to zkrátíme: je třeba méně koukat na nakažlivý Instagram a více hledět do sebe, do svého opravdového já. Přesně to, zdá se, udělal další designér v sobotním lineupu. 

Mnohým fanouškům Jana Černého může tato věta znít absurdně. Už nějaká léta ho sledují, kupují, obdivují ho. Má silný following (to, že byl na jeho přehlídku včera vstup volný, nebyl vůbec primární důvod, proč na ni směrovaly davy), absolvoval prestižní mezinárodní stáž u Louis Vuitton. To vše ale samo o sobě není zárukou ničeho. Může to být projev šikovnosti, dravosti, schopnosti efektivní sebeprezentace a umění „prodat se“. To autor zvládá s bravurou, to je mu vlastní. Budeme se opakovat, ale je to namístě, Černý chápe zeitgeist a pracuje s ním. Naprosto přesně taky targetuje svého klienta, který na konci dne spoluvytváří ambience a komunitu jeho brandu. A i navzdory tomu všemu jeho tvorbě něco zásadního chybělo a současně bylo něčeho až příliš moc. Člověk měl pocit, že všechno je v pořádku a vlastně není. 

Tentokrát byl Černý stejný, ale jiný. Zbavil se jakési křeče, a (možná podvědomé) snahy cíleně udeřit na to správné místo. V kolekci byla explicitně přítomná lehkost, hravost, radost. Konečně se naplno projevily jeho nejsilnější stránky: práce s barvou a siluetou. Entrée v podobě pěti celočerných tailorovaných looků se záhy přehouplo do pestré, nikoliv rušivé sestavy, kde designér použil své signature elementy v podobě tie dye vzorů, oversize svršků a rozpoznatelného brandingu. Eponymní loga, v rámci konceptu opět tak charakteristická, nechyběla, tentokrát však byla použita citlivěji. Nehrála prim, jenom asistovala zejména vtipným „rybářským“ kloboukům a šátkům ležérně visícím z kapes nohavic a dobře ušitých košil (tímto tě srdečně zdravíme, Borisi Králi). Open-air setting na Střeleckém ostrově a dojemně majestátní tóny Smetanovy Vltavy byly triumfální tečkou za nejnovějším Černého počinem. Být víc svůj než „světový“ se vyplácí. Bravo.

První den lokálního maratonu uzavřeli Michael Kováčik a Tereza Vu, kteří už tradičně tvoří (i vzhledem k charakteru svých kolekcí) pozdní večerní program. A ani tentokrát nezklamali. Kováčikova show byla chabě osvětlena, divák tudíž neměl šanci detailně prozkoumat kvalitu materiálů a exekuci v prošití. A možná je to dobře. Co však bylo i v šeru zjevné, byly siluety evokující (tentokrát) ty od Slimaneho pro Saint Laurent, populární žebrový vzor na výrazných pletených šálách, opakující se baretky, tak typické pro současný Dior, a mikro kabelky evokující Jacquemus.

Tereza Vu naopak nezklamala v tom nejlepším slova smyslu. Její kolekce spodního prádla byla střízlivá a nenesla žádný komplikovaný příběh, jako tomu bylo např. u její „Latexové“ kolekce nebo v „Alici“ z minulého roku. A vůbec to nevadilo. Spodní prádlo této (vysoké) úrovně někdy nemusí být nic míň ani víc než nekomplikovaná a zároveň rafinovaně sofistikovaná estetická záležitost. Krajky, samet a hedvábí s citlivým použitím podvazkových pásů v barvách převážně černé a tmavě zelené byly všechno, co autorka potřebovala k této vydařené a vskutku nositelné kolekci a definitivně i k mé emoci dne č. 2.