Vogue Verdict: MBPFW, den třetí. Jako na housenkové dráze

Talent. A má jméno Martin Kohout. Už minulý ročník překvapil svým smyslem pro historizující siluety McQueenovského ražení a jejich velice slušným provedením. Tentokrát téma rozpracoval ještě dál, držíc se svých barev, blankytně modré, bílé a černé. Co je mu také blízké, je přesná identifikace struktur, s nimiž pracuje. Komplikovaná práce s krajkou v kombinované technice a elaborátní řasení jsou už v této fázi jeho relativně rané tvorby autorovým poznávacím znamením. Téměř Vermeerovská estetika byla zpracována do looků, ve kterých bychom klidně mohli i na Met Gala, styling byl téměř nepřítomný, aby vůbec nerušil samotné modely, ze kterých část nebyla ukotvena ani obuví, a když už ano, autor si dal záležet, aby působila jako jejich přirozené pokračování (a konec). Je nesmírně zajímavé sledovat, jak se už teď návrhář usídlil ve zcela silné vizi, ze které, dá se předpokládat, nemíní nijak uhnout. Ani pod tlakem toho, co teď letí, ani pod tím, co se dobře prodává. A právě to je jednou z vůbec nejklíčovějších nuancí, která diferencuje ty od těch. 

Hana Frišonsová pokračovala také ve zcela ucelené náladě, která místy připomínala dřívější tvorbu Jana Černého. Ta je mimochodem citelná v mnoha kolekcích lokálních designérů, což může (a nemusí) být opět jen výsledkem fenoménu univerzálních estetických kódů du jour. Co jí ale nelze upřít, je absolutní sjednocenost kolekce v její celkové grafice, střizích a moodu, tudíž to byla celkem příjemná a homogenní podívaná.   

Nejsem fanoušek nasládlých metafor, ale to, co včera předvedla Natalie Dufková, byla symfonie. Dufkovou mám v zorném poli už nějaký čas, její smysl pro kreativní siluety se sportovním vibem a cit pro správnou barevnou kompozici jsou bezesporu její devízy. Tentokrát to ale byla čistá (doslova) éterická romantika v kolorice starší Niny Ricci (lomená bílá, lila, fialová, růžová, fuchsiová a pudrová) exekuovaná v kvalitních materiálech a ultra-feminních, nadčasových siluetách. Jediné, co lze vyčíst, je, že umělé květinové aplikace na jinak bezchybných róbách mohly být v rámci úplné dokonalosti také z textilu nebo jiné přirozenější textury. Gratulujeme! 

Ze snového stavu nás záhy probudily tóny dynamické hudby, která provázela show excentrické Dominiky Kozákové. Domníváme se, že se autorka této charakteristice vůbec nebude bránit, její tvorba (a zcela specifická a početná fanbase) jsou toho přímím testamentem. Je to úlet? Možná. Je to příliš barevné? Pro svým způsobem konzervativního fashion konzumenta současnosti ano. Ale! Při bližším prozkoumání i laik vidí, že jednotlivé garmenty daly hodně práce. Asambláže, pleteniny, autorské potisky, výšivky, řasení, batika. Navíc show i samotná dynamika a energie jsou opakem toho, co se všude okolo nás děje. Modely jsou drzé, veselé, energické, plné humoru a hravosti. Není to šálek čaje pro každého, to rozhodně ne. Ale v šedém, nudně strohém moři dnešní módy má táto juxtapozice rozhodně své (svým způsobem konfrontační) místo.

Kdyby Jakub Patka vypustil na molo lineup výlučně od looku č. 13 (relativně velmi přímočará silueta s dobrým, strohým střihem), vyměnil by obuv (sportovní boty k tailoringu jsou už oficiálně klišé) a hudbu (která spíš uspávala než umocňovala esenci kolekce), byla by to docela zajímavá podívaná. Patka je dalším adeptem na úspěšného kreativce v oblasti menswear, přičemž mnoho jeho modelů je překvapivě unisex. Na první pohled nekomplikované svršky a spodky jsou rafinovaně a náročně propracované, připomínají starou dobrou Antwerpskou šestku, ale to vidí asi jen oči příliš ostré a chápou insajdeři více znalí problematiky. Co ale ocení i běžný spotřebitel, je minimalistický přístup a vyhraněná vize, které jsou znatelné ve tvorbě této další slovenské naděje už dnes. Jakub má našlápnuto dobře, na proces pokusů a omylů má ještě plný nárok. Progres jeho střízlivo-pragmatické vize je ale rozhodně něco, co budeme se zájmem sledovat. 

Jako z jiného světa pak působila show (doslova) Lukáše Krnáče. A že byla plnokrevná, o tom svědčily rozpačité pohledy půlky diváků a nadšené (a hlasité) skandování té druhé. Kdyby Lukáš více rozpracoval téma kostýmu hlavní hvězdy večera (burlesque tanečnice Miss Cool Cat) a drzé cowgirl (růžový a opravdu skvěle propracovaný top s elementy předimenzovaného bustieru bych ve své skříni uvítala i já), bylo by o čem psát. Kvitovat zde třeba odvahu a snahu uchopit prezentaci módy pomocí netradičních, více interaktivních forem. O módě tady ale nemůže být více řeč. Howgh. 

Trenčkoty. Trenčkoty. Trenčkoty. Saka stáhnutá páskem. Saka stáhnutá páskem. Obligátní puffer coat. Barevná paleta převážně v šedé, šedé, šedé, béžové a okrové. Je otázkou, zda dnes, kdy najdete podobné módní portfolio doslova na každém rohu a mnoho jiných brandů jej dělá na mnoha úrovních (od té nejvyšší po zjevné imitace), je právě tato sázka na spolehlivost cestou. Pietro Filipi je lokální módní řetězec, který ale operuje v době, kdy se o prodejní koláč dělí s mnoha jinými, mezinárodními a i silnějšími hráči. Kolekce, kterou značka představila včera v rámci MBPFW, nemohla nikoho urazit, ale také neměla potenciál nijak zamíchat kartami domácí fashion scény. Neutrálně tak uzemnila jinak celkem turbulentní den třetí v Gabriel Loci.