Vogue Nominee: Kristína Jantoščiaková

„Mám na sobě růžové kalhoty a leopardí šaty,“ říká do telefonu a je cítit, že se usmívá. Ačkoli Kristína žije a tvoří na severu, kde studuje na Technické univerzitě v Liberci, potkáváme se v Praze těsně poté, co pár svých modelů odevzdala do ateliéru k vyfocení. Je rozradostněná a takřka na každou otázku odpovídá se širokým úsměvem. Zprvu působí naivně, ale po chvíli je znát, že Kristína není bez zkušeností – je prostě jen naprosto upřímná, což z ní v konkurenčním prostředí uměleckých škol dělá vzácný příklad skutečného fanouška módy.

„Módou jsem fascinovaná od dětství. Moje teta žila v Miláně a vozila nám spoustu dárků. Ale protože sama tou dobou pracovala v módním průmyslu, nevozila nám hračky, ale kabelky. Vzpomínám si na ty od Marc Chantal a shodou okolností jsem si nedávno kabelku Marc Chantal koupila i v sekáči,“ vybavuje si Kristína. Přestože módu obdivovala od středoškolských let, k tvorbě se odhodlala až po maturitě. Tehdy nastoupila na Vyšší odbornou školu dizajnu v Bratislavě. „Tam jsem se mnohé naučila. Byla jsem pod vedením Maji Božovič a Henriety Kollárikové, které mi toho spoustu předaly. Ale upřímně, když jsem se rozhodovala, kam půjdu dál, věděla jsem, že musím vystoupit ze své komfortní zóny. Pokračovat na Vysokou školu výtvarných umení v Bratislavě by bylo zřejmě až moc snadné, a tak jsem se rozhodla přihlásit ke studiu na Technickou univerzitu v Liberci.“

Tamější ateliéry studenty vedou k technoogicky pokročilým dovednostem, ale jen zřídka k autorskému postoji. Proto se odtamtud rekrutuje mnoho zkušených technologů, ale méně sebevědomých návrhářů. Kristína Jantoščiaková se především díky své svědomitosti a nadšení tak trochu vymyká. Je to zřejmé i z toho, jak své studium popisuje. „Za jeden semestr, a to ten poslední, během bakalářského studia, jsme měli zadáno vytvořit tři outfity, ale já k tomu přidělala další dva, protože jsem chtěla vytvořit ucelenější kolekci. V prváku jsme se hlavně věnovali sítotisku, pak sublimačnímu tisku a pak tapiserii. A pak, právě v onom třeťáku před bakalářkou, je třeba ukázat autorskou pleteninu ve třech rozpracovaných modelech a z nich udělat ještě miniaturu a maximaturu. Ale já věděla, že se s těmi oděvy chci někam přihlásit, a tak jsem zkusila studentskou přehlídku Vision, kde mi doporučili, abych představila pět modelů, tak jsem se rozhodla celek dokončit.“

Kolekce nese název Kde domov můj, protože je inspirovaná životem na ulici. Kristínu dlouhodobě udivovalo, jak dokážou lidé bez domova přetvořit různé spektrum materiálů do podoby funkčního oblečení nebo přístřeší. „Přistupují k tomu úplně jinak a i ze zničeného deštníku jsou schopni si vytvořit přístřešek – nebo i z odpadkových pytlů. Proto jsem v barevnosti vycházela z kontrastních odstínů igelitových vaků na odpadky. Ale snažila jsem se práci prodchnout radostí ze života, ať už ho žijeme v jakýchkoli podmínkách, a přinést tam jistou nadsázku. Chtěla jsem poukázat na jejich výjimečnost a vynalézavost. Je v tom jistá inovace, která by nás měla inspirovat, protože brzy se i pro nás může odpad stát hlavním zdrojem,“ vysvětluje Kristína pozadí své kolekce. Práce na ní ji přivedla k další myšlence: „Moc bych si přála, kdyby se teď celá kolekce dala transformovat do něčeho užitečného tak, aby skutečně pomohla lidem bez domova. Lidský aspekt každého designu je pro mě velmi důležitý. Chci, aby i moje kolekce byly empatické. Přemýšlela jsem nad tím, přetvořit modely například do sítě, do které by si mohli lidé na ulici lehnout.“ Kde domov můj není kolekcí absolventskou, ta teprve Kristínu čeká spolu s bakalářkou. Jde spíš o jistý manifest, v němž autorka dokázala spojit technologické dovednosti získané v Liberci a vztah k tvorbě oděvu, kterou si osvojila v Bratislavě.

„Byla jsem nadšená, jaké reakce jsem na konto kolekce obdržela. Věděla jsem, že ji chci prezentovat na veřejnosti, a jsem ráda, že jsem v rámci přehlídky Vision měla tu šanci, ale v tak vřelé ohlasy jsem zprvu upřímně nedoufala. Mám z toho radost, ale sama ještě váhám, jestli se naplno oddat oděvní tvorbě, nebo trochu víc prozkoumat textilní tvorbu,“ přiznává návrhářka.

Během studia změnila její pohled na textil jedna z vypracovaných tapiserií. Jednalo se o ruční práci, v níž se zabývala sebeláskou. „Vytvořila jsem podobiznu lidského těla a vyplétala jsem ji z lidských vlasů. Ty podle mého názoru nejčastěji ovlivňují to, jak člověk vypadá a jak se pak na základě toho cítí a sám sebe i přijímá. Nechtěla jsem, aby bylo na první pohled zřejmé, že se jedná o lidské vlasy, chtěla jsem, aby to bylo schované. Ale díky tomu, že byla tapiserie oboustranná, mohl pozorovatel z druhé strany chomáče kadeří snadno rozpoznat. Byl to takový vzkaz. Zajímalo mě sledovat, jaké to bude v lidech vyvolávat emoce,“ popisuje tapiserii Jantoščiaková.