Vogue Nominee: Tomáš Máčik

Upozornil na sebe během jarního fashion weeku v Chuchli. V kolektivní přehlídce studentských prací představil oděvní studii na téma Kdo jsem?, které stejně jako jeho spolužáci dostal coby hlavní semestrální zadání. Během čtyř měsíců měli studenti intuitivně shromažďovat své vzpomínky i sny a vyobrazit své minulé i současné prostředí.

Ze zadaného tématu u Tomáše vzešel celek, který se těžko popisuje. Oděvy, které do prostoru vstupují s neobvyklou suverenitou a nedbají na okolí. Jedním ze tří kompletů ze série nazvané Princess Complex je i ne- tradiční pánský kostým. V nádherné barvě vyvedené sako i sukně mohly zůstat prostě krásné, jenže to nebyl autorský záměr. Velkou část obou kusů nakonec Tomáš obalil silnou vrstvou imitace lidských vlasů, což v úzkostnějších divácích přehlídky nepochybně vzbuzovalo trichofobii. Jak by poznamenali pamětníci McQueenových přehlídek: „Je to krásné i ohavné zároveň.“ Do autorova uvažování nad semestrální prací se promítl strach, zvláštní ohyzdnost a také dětské sny. „Inspirací této kolekce byli pavouci, tedy můj největší strach, a princezny, moje dětská touha. Hledal jsem mezi nimi spojitost, díky které jsem zkoumal sám sebe,“ říká Máčik. Dokazuje tím, že vydat se hluboko do vlastního nitra mu nečiní obtíže.

Při tvorbě navíc přehlíží kritéria ostatních a vytváří si vlastní, v jejichž rámci může být oděv stejně iluzorní jako třeba olejomalba. V minulém století se tomu říkalo odvaha snít, dnes odvaha se na všechno vykašlat a prostě tvořit. Tahle kuráž je Tomášovi vlastní. Například obroučky slunečních brýlí, doplněk zmíněného kostýmu, tvoří neurčitá hmota, jakási sraženina z lepidla. „Příliš manýristické,“ mohl by někdo namítnout. Ale s tím si Tomáš hlavu neláme – tedy alespoň tak působí. Jeho další práce to jistým způsobem stvrzuje: jedna z tašek nové kolekce vychází z tvarů smutečních květinových věnců. Souhra inspirací, provedení a osobního vkusu se zdá být natolik unikátní, že na papíře nedává smysl. Skutečné výrobky ale působí přesně opačně: všechny prvky spolu souznějí, je z nich cítit jasný záměr i osobnost autora a taky důraz na silný vizuální dopad. Celkový soulad si Tomáš pojišťuje díky svým zkušenostem v roli grafika, ke které se místy rád vrací. „Nestudoval jsem střední školu zaměřenou na oděvní tvorbu. S tou jsem prakticky od nuly začal až v Praze. Učil jsem se s grafickými editory a v nich si doteď místy skládám obraz výsledku,“ vysvětluje

Tomáš pochází z jižního Slovenska. A rodné město Hurbanovo se mnohdy stává součásti jeho zdrojů inspirace. „Mám fetiš na nehezké věci, bizarnost tamějších archetypů mě svým způsobem přitahuje. Matky v zimě nosící vypasované péřové bundy, dědové popíjející pivo. Poslední kolekce je vypořádání se s mým rodným městem. Od určité doby jsem v ostatních cítil, že mě soudí za to, že chci být sám sebou, teď jim to trochu oplácím. Ale chtěl jsem, aby z toho vzešlo něco hodnotného, nechtěl jsem být jen zákeřný,“ přiznává Máčik. Jisté popichování dává jeho práci sekundární význam. Kdyby tvořil bez něj, nebyl by prý tak nadšený. K podobným sociálním sondám se vrací vcelku rád. Ve druháku například pracoval s estetikou odívání romských dívek na Slovensku. Je v tom něco upřímného a zároveň temného. Ostatně v temnotě se skrývá tvůrčí bohatství. Tomáš to nejspíš ví – jinou než černou barvu v podstatě ani nenosí. A černou si také často podmalovává oči, aby mohl na svět koukat s ještě umocněnější ironickou tázavostí.

„V podstatě často vycházím ze sebe a z toho, jak na mě působí okolí. Zdá se to být přirozené, pak mě věci napadají neustále, i když jen tak jdu městem,“ vysvětluje návrhář. Je v tom cosi velmi upřímného. Chtít k sobě a souvislostem vlastního světa přistupovat takto otevřeně je odrazem dalšího druhu odvahy.

Zcela upřímně mluví Tomáš Máčik i o svém budoucím směřování. Uznáním se zatím zabývat tolik nechce, hlavní je se soustředit. Tak, aby autorská, až výtvarná podoba jeho výstupů byla i nadále tak dravá a dychtivá. „Neumím si představit, že založím oděvní studio a vytvářím kolekce oděvů, které si někdo kupuje. Svoji roli vnímám multidisciplinárním způsobem. Přál bych si ovlivňovat širší celek, a proto směřuji k roli kreativní supervize,“ říká Máčik.

S jeho touhou podílet se na větším celku se pojí také téma spolupráce. Ve větší míře se k ní však Máčik ještě nedostal. „V současnosti cítím spíš napětí, které mezi mladými návrháři kvůli konkurenci roste,“ přiznává. Zdá se, že pandemická karanténa naučila současnou generaci tvůrců pracovat izolovaně. A to se stále promítá i do atmosféry, která v ateliéru, kde Tomáš právě ukončil bakaláře, panuje. Ztráta kontaktu s realitou může mít v kombinaci s přehnaným sebevědomím velmi neblahé důsledky. Nedávno na to poukázal i odchod pedagoga Jiřího Černického z UMPRUM; přehnaně hýčkaná tvůrčí ega mohou propast mezi nastupující a starší generací prohlubovat.

Někoho může napadnout, jestli tím pádem není příliš unáhlené publikovat ve Vogue profil mladého designéra – když se ještě ne plně rozvinutí tvůrci přechválí na stránkách časopisů, může pro ně být pád z pomyslného piedestalu o to tvrdší.

Tomáš ale celou věc nebere nijak pyšně. „Teď si chci od módy dát trochu oddych a věnovat se zase grafice, přijmout další výzvu, abych se v módě nevyčerpal,“ dodává. I pro něj zůstává budoucnost zahalená závojem tajemství. Kdyby měl ale z módního obzoru nadobro zmizet, může otisk jeho díla v čase, kdy vznikl, zůstat relevantní, protože do své tvorby šel naplno a byť třeba jen na chvíli, přesto módě vtiskl nový význam.