Vogue Nominee: Vojtěch Lopour

Zprvu zní, jako by ani nemluvil o módě. Když vysvětluje, jak vznikly ochranné výztuže z karbonu na jedné z pánských vest, používá dokonce výrazy designérů aut. Svou práci nepopisuje přehnaně a občas mu chvíli trvá, než najde to, co chce doopravdy říct. V mysli zřejmě neustále pracuje, ale nikterak to neskrývá, a proto působí upřímným dojmem. „Tvořím na rozhraní mezi urbanwearem a krejčovinou a být takhle mezi mi vlastně vyhovuje,“ říká Vojtěch Lopour, když ukazuje svou poslední kolekci. Tou pro něj skončilo i bakalářské studium na vyhlášené univerzitě ArtEZ v nizozemském Arnhemu, která je almou mater významných hybatelů soudobé vizuální kultury, včetně Iris van Herpen či Viktora Horstinga a Rolfa Snoerena (Viktor & Rolf).

Název práce Full Potential k Vojtově tvorbě dokonale přiléhá. Šest suverénních looků, menší množství barev a nespočet detailů. Některé střihy působí na první pohled skoro triviálně, ty zbylé místy překvapují povrchem upraveným pomocí laseru. Všechny mají mnoho funkčních detailů, třeba jako přezky na magnet místo knoflíků nebo skryté konstrukční prvky, které vybraným oděvům dodávají jisté výhody. „Podobná poutka, popruhy a jiné drobnosti mne fascinují. A často taky hledám nějakou zásadu nebo přídavek, které by v rámci střihu mohly fungovat,“ vysvětluje. Například jedna z bund má schovanou kapuci, kterou lze důmyslně řešenými tkaničkami stáhnout do různých tvarů tak, aby pokrývala hlavu, jak je zrovna třeba s ohledem na počasí. Pro turisty není podobný detail nový, pro fanoušky módy je ale takový prvek nezvyklý. Vojta ho považuje za důležitý. Jako tvůrce je přemýšlivý a přesvědčený o svých hodnotách. Proč ale opravdu chtít tolik od bundy, co má jen dobře vypadat?

Od doby, kdy začali módní redaktoři z Londýna usedat v předních řadách lednových pařížských přehlídek obuti do trekových bot, narážíme na podobné otázky stále častěji. Měl by význam oblékání opět stát více na funkčnosti a méně na snaze zapůsobit? Vojta má na tohle vlastní odpověď – a na nohou rovněž outdoorovou obuv. „Myslím si, že v módě jde stále víc a víc o přidanou hodnotu. Opravdovou hodnotu, ne o status odvozený z historické tradice. Dojem z oblečení, které nosíme, je snadno napodobitelný. Každý už dnes může vypadat v podstatě jako Tom Ford. Ale mít oděv, který je víceúčelový nebo má schovaný praktický prvek, je alespoň pro mě takovým novým luxusem. Já nad konceptem každého střihu uvažuji bedlivě a dlouhou dobu, takže ta péče v tom je,“ říká designér. „To ale neznamená, že pohrdám tradičními řemesly, u některých střihů se naopak rád oddávám tailoringové konstrukci. Snažím se v tom hledat balanc.“

Nadšení pro propracované technicistní střihy prosadili historicky japonští návrháři. Kupříkladu Issey Miyake hledal na sklonku osmdesátých let nové formy, kterými chtěl docílit umělečtějšího dojmu z oděvu. Junya Watanabe v rámci konceptuálního přístupu na přelomu milénia vyzbrojoval muže praktičnostmi. „Toto období mě hodně zajímá. Každý z těch kusů od Watanabeho je velmi propracovaný. Je to intelektuální koncept a zároveň střihová inovace, která při nošení stoprocentně funguje. O takových archivních kusech výborně informuje instagramový profil @constant_practice módního sběratele Zeka Hemmeho z Virginie.“ Nepřekvapuje mě, že ho Vojta taky sleduje – výjimečné modely, které Zeke ve feedu rozebírá, mu mohou být inspirací.

V době, kdy vzniká tento text, má necelé čtyři týdny na dokončení nové kolekce, kterou v září uvede na pražské přehlídce We’re Next. Na té se představil už loni, z určitého úhlu je ovšem letošek debut. Kolekce, která jako první celistvé dílo vznikla mimo školu a také po jejím absolvování, může předznamenat, jak se Vojtovi v Česku povede. Po studiích se totiž rozhodl vrátit – alespoň načas – domů.

„Věděl jsem, že každý krok, i ten směrem dál do Evropy, či dokonce za její hranice, bych beztak učinil s přestupem v Praze. Po studiích jsem potřeboval vyřešit administrativu a přesunout některé věci. A taky tady na chvíli pobýt,“ líčí designér okolnosti svého návratu domů. „Během studia mi došlo, jak je důležité naslouchat tvůrčímu instinktu a rozvíjet svůj rukopis, tedy jak je důležité soustředit se na vlastní tvorbu. Navzdory tomu někteří spolužáci toužili ihned po škole nastoupit do nějakého ateliéru. Já ale nechci vyhořet kvůli vizi ostatních tím, že se nechám zaměstnat ve velké společnosti. Na paměti mám stále i negativní zkušenosti bývalých studentů, kteří se ne vždy setkali s férovým jednáním, nemluvě o vyčerpávající práci v tempu na hranici přijatelnosti. U nás na škole se značky nebo studia se špatnou pověstí dávají na černou listinu, aby ostatní věděli, čemu je lepší se raději vyhnout. Stáž bych si klidně ještě někde dopřál, ale ucházet se o místo ve velké značce pro mě momentálně není prioritou.“ Povinnou cestu za zkušenostmi si domluvil u Jana Černého, zájem o něj měl i maison Givenchy. Tou dobou jediný český student na arnhemské univerzitě se rozhodl módní dům oslovit, protože obdivuje práci kreativního ředitele Matthewa Williamse. Jenže když přišlo pozvání na půlroční stáž, objevily se komplikace. „Ze školy mě nechtěli pustit, protože by internship přesahoval do následujícího akademického roku. A kvůli počtu studentů v nižších ročnících mi vedení školy nepovolilo přerušení studia,“ objasňuje situaci Vojta. Zmařené příležitosti dnes už ale tolik nelituje. Touží po nových příležitostech, ale hlavně chce dál navrhovat a tvořit. V zásobě má spoustu námětů, ke kterým by se rád vrátil a rozpracoval je.

V kolekci, kterou odhalí 15. září v Technologickém centru UMPRUM, se znovu hodlá ponořit do konstrukce střihů, ale taky do tématu návratu. Proto se objeví i textilní potisky s fotografiemi pražských míst, která Vojtu ovlivnila. Dál bude tematizovat také souvislost mezi tělem, jeho pohodlím a oblečením s praktickými prvky a důmyslnými detaily, jak prozrazuje už název kolekce Muscle memory. „Svalová paměť je hodně fascinující, ale v případě paměti těla jde třeba i o rány jako známky toho, co jsme si zažili. Nedávno mě nadchla taková věc – v komunitním chatu častých účastníků protestů jsem viděl kabát, co byl vyztužený speciálně na místech, kam nejčastěji padají rány policejního obušku. Ale já toho vždycky hodně vymyslím a pak musím redukovat,“ přiznává designér. Kolek- ci Muscle memory chce oproti loňsku rozvést do více než šesti looků.

Není z něj cítit strach, tím pádem má šanci na triumf. O ten ale jde až v druhé řadě. Návrat Vojtěcha Lopoura není pouhým oživením lokální módně-umělecké scény, ale také důležitým upozorněním na jev, který provází módu uplynulých několika sezon. Výzvy, kterým dnes musíme čelit, donutily mladé návrháře přemýšlet jinak. Do módních ateliérů se pomalu, ale jistě vkrádá ztráta zájmu o estetizaci. Hnacím motorem jsou teď inovace a celoplošná řešení – teprve od nich se mnohdy odvíjí výsledná podoba. Když tomuto mindsetu nebude nic bránit v rozvoji, může v blízké budoucnosti změnit podobu módy víc, než si dnes dokážeme představit.