Proč si nehrajeme v dešti?

Často myslím na Marii Antoinettu. Hlavně při nákupech. Dovedla se radovat z módy. Aby taky ne. Módní systém, jak ho známe dnes, ještě nebyl. Módu určoval dvůr. V podstatě se nosilo to, co nosila ona, a jí mohlo být fuk, co o ní lid říká. Bylo jí to fuk natolik, že jí za to potom usekli hlavu, ale to je zase jiný příběh.

Mám dojem, že tuhle schopnost radovat se z módy ztrácíme.

Je to tak trochu jako utíkat před deštěm. Když jsem byl malý, hráli jsme si i v dešti. Bylo to o to lepší. Větší vzrušení. Nikomu nevadilo, že přišel domů špinavý jako čuně, protože to znamenalo, že se dobře bavil.

Svou první práci v módním průmyslu jsem dostal v době, kdy pršelo. Ekonomická krize. Vše se točilo kolem toho, jak říct co nejvíce za co nejméně – vše se točilo kolem doplňků a DIY oblečení. Nikdo se před deštěm neskrýval. Prostě jsme si našli způsob, jak si v něm hrát.

Dnes máme krizi jinou, společenskou. Už si ale tolik nehrajeme. Za vším, co by mohla být legrace, číhá hrozba gilotiny. Je to politicky korektní? Je to udržitelné? A co smysl, má to nějaký smysl? Jaká je zpráva, kterou se designér snaží sdělit? A jaká je vůbec filozofie jeho značky? A pokud nás uspokojí všechny odpovědi, přichází otázka poslední: Opravdu to v dnešní době nadměrné spotřeby potřebujeme? Nejspíš ne. Zbytečnost. Tududumdum.

Nechápejte mě špatně, je dobře, že se sami sebe na tohle všechno ptáme. Jen abychom si nenaháněli takový strach, až zabředneme v nudě. Představte si, že jdete do galerie, v níž visí samé líbivé malby krajiny, nic provokativního, nic, co by s vámi hnulo. S módou to je stejné. Měla by vyvolávat reakci, stimulovat. A já jsem přesvědčený, že nic, co v nás vyvolá reakci, nemůže být tak docela zbytečné. Třebaže to vyloženě nepotřebujeme.

Pamatujete si scénu ze Sexu ve městě, kdy Carrie dostává od pana Božského kabelku ve tvaru kachny? Je příšerná a podle mě zároveň jedna z nejlepších věcí, co byste v jejím bezedném šatníku našli. Carrie ji okamžitě nenáviděla, připadala jí jednoduše „špatná“, a přece z ní dostala ta dvě osudová slova. „Miluji tě.“ Reakce.

Kýčovité kabelky budou nepochybně příští velká věc. Možná právě proto, že představují přesně to, co nám začíná chybět. Jsou na první pohled úplně zbytečné a na druhý naprosto senzační.

Když je hezky, chci si hrát; když prší, chci si hrát o to víc. Soudě podle street stylu na týdnech módy nejsem sám.

Jak zpívá Britney Spears v jedné ze svých oduševnělejších písní: „Feels like the crowd is saying, Gimme, gimme more, gimme more, gimme, gimme more…“ Marie Antoinetta by jistě souhlasila.