Společnost
Nová pravidla chování: Jak správně komunikovat v době pandemické?
Geneviève d’Angenstein, Martin Váša11. 2. 2021
Geneviève d’Angenstein, odbornice na etiketu, se svém dopise československé Vogue uvažuje, jak by mohla vypadat nová pravidla toho, co se sluší a patří.
Píše se půlka ledna a přípravy březnového vydání jsou v plném proudu. Stejně jako všechny zbylé edice, i ta československá bude věnována kreativitě. Nemohu se ubránit myšlence, že jestli dnes něco vyžaduje kreativitu, je to nutnost přepsat pravidla slušné komunikace, v práci i v soukromí. Kvůli čemu bychom se ještě před rokem sešli osobně u stolu, kvůli tomu si dnes voláme. Ve chvíli, kdy bychom se ještě před rokem objímali a líbali na tváře, si dnes držíme odstup jako dva magnety odpuzované stejnými póly.
Obracím se proto na Geneviève d’Angenstein, zakladatelku pařížských škol etikety l’École de la courtoisie et du protocole a Businessetiquette.Paris. Byla by tak laskavá a napsala pro Vogue, jak v dnešní době korektně komunikovat?
Geneviève souhlasí. Navzdory plynné angličtině však trvá na tom, aby byl její text přeložen z francouzštiny. „Francie je zemí zdvořilosti, etiketa se šířila do světa z Paříže,“ vysvětluje mi. „Nebudu před vámi zastírat, že dávám při konverzaci francouzštině přednost. Do roku 1918 byla světovým jazykem. A nezapomeňte, že s Brexitem to je nyní francouzština, kterou bude třeba mluvit.“
Bude dopis Geneviève důkazem, že z Paříže do světa se pravidla zdvořilosti šíří i dnes?
Ještě než mi pošle hotový text, přijde mi od ní e-mail s článkem z 5. listopadu 1994, v němž Milan Kundera oslavuje francouzskou kulturu, a ona vzápětí jakoby na oplátku vyjadřuje svou lásku k Česku. „Jsem ráda, že bude můj text publikovaný v zemi, která je mi tolik blízká. Tři roky jsem žila ve Vídni a během té doby jsem několikrát unikla z jejího konformismu, abych se v ulicích Prahy a na českém venkově nadýchala trochy bláznovství, romantismu, intelektualismu. A párkrát se vyspala v Buquoyském paláci. Krásný zážitek, miluju pražské baroko.“
O pár dní později na mě ve schránce čeká překvapení. Její kniha Le savoir-vivre est un jeu, v níž – jak záhy zjišťuju – s lehkostí a vtipem vysvětluje základní etiketu. Během čtení se několikrát přistihnu, že na Geneviève myslím. Představuju si ji, jak píše svůj dopis, u stolu v pařížské pracovně s výhledem na budovu Senátu. Pracovnu si představovat nemusím, pro pobavení mi ji poslala vyfocenou; když píše, po levé straně na ni z obrazů dohlížejí její platonické lásky Baudelaire, Rimbaud, Pascal, Proust. A Kafka.
Dopis nakonec přichází ještě před domluveným termínem. Geneviève tím splňuje jedno ze zásadních pravidel slušného chování, o nichž v něm píše. „Především buďte vždy dochvilní.“
Foto: Arthur Elgort
Obnovme svět (a smysl konverzace)
Jeden svět končí – je to svět nadbytku, svět spotřeby, která nám připadala nekonečná, svět přátel, jejichž seznam na nás díky všem těm pracovním přesčasům, narozeninám, událostem a sociálním sítím nabízejícím nespočet příležitostí někoho poznat působil nekonečně jakbysmet.
Jenže stačilo pouhé zrnko písku, aby se tahle krásná, opulentní mašinérie zasekla a my jsme si museli rozvrhnout životy jinak. Z druhých se náhle stala potenciální hrozba a my jsme na ně nahlíželi jinak. Náš pohled byl poskvrněný pochybností nutící nás smýšlet jinak o prostoru i čase. A jak tato neočekávaná revoluce pokračuje, naše pochybnost sílí. Někteří odborníci nyní předvídají další pandemie ochromující tento globalizovaný svět, který jsme si vytvořili. Je třeba znovu se naučit žít ve světě, jenž působí starověce a o němž by jen ti nekajícně nostalgičtí mohli hovořit jako o zlatém věku.
Jde o to, abychom přežili. Stejně jako staří mořeplavci se musíme řídit větrem, být kreativní, vymyslet nový řád a především pak dát vzniknout nové společnosti.
Kdo z nás za poslední rok ani jednou nepocítil frustraci, že nemůže někomu podat ruku, někoho obejmout – z přátelství, něhy, náklonnosti? Naše moderní kultury jsou na to zvyklé desítky let, ale nyní se toho musíme vzdát, někdy se zaťatými pěstmi. Abychom se této frustraci vyhnuli a hlavně zabránili tomu, že v soukromí přeroste v násilí, jak sociologové varují, nezbývá než uvažovat nad možným řešením.
Proč tuto ztrátu západní země tolik pociťují?
Aniž bychom zapomněli na kulturu našich předků, připomeňme si nejprve ostatní velké kultury – čínskou, japonskou, indickou – na počátku minulého století. Při zdravení se u nich sluší udržovat si odstup. Znamená to snad, že jim chybí cit?
Tento respekt k prostoru druhého vědecky analyzoval antropolog E. Goffmann a přišel na to, že každá bytost, lidská nebo zvířecí, má kolem sebe neviditelný kruh (proměnlivý v závislosti na místu a kultuře), který ji chrání. Vymezení takového prostoru při interakci s druhými je zakládajícím aktem civilizace. A je tedy také základem samotných principů slušnosti.
Podání ruky byste našli už u starověkých Řeků a Římanů. Bylo známkou toho, že patříte do stejného okruhu, anebo do stejného rytířstva, bratrstva či cechu, které po staletí utvářely svět práce. Dnes symbolizuje rovnost, ačkoliv původní myšlenkou bylo ukázat, že nejste ozbrojení. Podání ruky je pro nás tím, čím bylo pro naše nejvzdálenější předky osahání a očichání. Tím dali najevo, jestli tomu, kdo kříží jejich cestu, důvěřují, nebo ne. Úplně jako naši zvířecí mazlíčci.
Jak jsme od tohoto fundamentálního lidského aktu, spočívajícího v dodržování jistého odstupu, došli k tomu, že rozdáváme polibky téměř cizím lidem?
Intelektuální, ideologické převraty: revoluce, rovnostářské postupy, tříštění společenských struktur, přiostření životních podmínek by mohly představovat možné vysvětlení pro tento regres, kdy jsou z nás jakési děti hledající téměř děložní pohodlí ve světě, který je ve srovnání s tím, čím tradičně býval, poničený. I dítě má přece potřebu dotýkat se, má potřebu poznávat věci tím, že je cítí. Při vzdělávání je mu vštěpováno, aby si uchovalo svůj odstup k přemýšlení, aby se civilizovalo a fyzickou blízkost si nechalo na intimní chvíle. A tak, aniž bychom si to uvědomovali, takové podávání ruky a rozdávání polibků, ale také závislost na sociálních sítích, nenasytné hledání přátel, třebaže jen virtuálních, jsou ve skutečnosti honbou za spřízněnou duší, za takřka mateřským poutem. Zrcadlí se v tom také potřeba, ať už přiznaná, nebo ne, svůj okruh rozšířit.
Když si toto uvědomíme, může nám to pomoct znovuvytvořit jinou, selektivnější společnost. Může nám to pomoct využít omezení a navrátit se k základům: poznat lépe své blízké, věnovat jim více pozornosti, vybrat si opravdové přátele. Společenský život totiž musíme omezit.
A právě proto, že jsme k tomuto omezení nucení, zůstaňme vždy pozitivní a kreativní.
Nezoufejme, že si nemůžeme podat ruku s ostatními, s rodiči, přáteli i s těmi, které neznáme. Naopak, považujme pozdrav bez doteku za projev ohleduplnosti. To přece přátelství, respekt ani náklonnost nijak nevylučuje. Copak se skutečná zdvořilost nenachází právě v tom, co zůstává nevyřčené, ve zdrženlivosti?
Zdravit se.
Oči zrcadlí duši.
To je to, k čemu nyní znovu docházíme každodenním nošením masky.
Pojďme vymyslet jiné jazyky – jazyky očí, gest, intonace; s vědomím, že některé starší děti se navzdory tomu budou snažit uchovat fyzický kontakt pomocí loktů nebo nohou, což bude jen zřídkakdy elegantní. Proč ne? Na druhou stranu – proč se neinspirovat třeba indickým namasté, znakem míru, respektu, oči sklopené, jak to tyto tradiční společnosti ukládají, ale vždy mířící vaším směrem a expresivní, vyjadřující to, co nemůžeme dát najevo dotykem? Je to prostá otázka zvyku. Spousta lidí se po pár měsících v Indii nebo Japonsku vrací na západ a přiznává svou neochotu potřást si rukou.
Foto: Arthur Elgort
Při prvním setkání, ať v soukromí, nebo na veřejnosti, si nezapomeňte sundat roušku. Obecně vzato to je stejně neslušné jako mít při pozdravu nasazené sluneční brýle.
Když řešíte obchodní záležitosti (ať už je situace jakákoliv, ale během telekonferencí především), buďte vždy upravení. Hezky se oblečte, dámy by se měly nalíčit. Posílí to vaše sebevědomí, vaši eleganci i váš projev. Slovy spisovatele a cestovatele Sylvaina Tessona, není snad vrcholem elegance právě to, když se i za zavřenými dveřmi chováme, jako bychom byli ve společnosti?
Máme jedinečnou příležitost pozdvihnout svůj projev, který bývá zastíněný prostředím a gestikulací, jakou nás kdysi učili slavní komunikační poradci používat a uplatňovat v pracovním životě, na vyšší úroveň.
Stačí si osvojit zásady zdvořilosti: kultivované chování, krátké představení se, zřetelná artikulace, úsměv, vyslechnutí hovořícího a respektování toho, co říká, případně vyjádření pevné, ale vždy zdvořile formulované námitky. Dále soudnost, přesnost úsudku, čísla (jsou-li potřeba), předjímání otázek a pádné argumenty. To je váš přesvědčovací arzenál.
A především buďte vždy dochvilní.
V korespondenci trýznivě nepřipomínejme aktuální situaci úvodem jako „Doufám, že se při čtení tohoto e-mailu těšíte dobrému zdraví“. O tom vůbec nemluvte. A vyhněte se i rozloučení „Take care“ neboli „Dávejte na sebe pozor“, které jen zdětinšťuje formální jazyk.
Pokud jde o lásku, vsaďte na svou duši. Vraťme se ke kořenům. Je potřeba dát lásce a přátelství novou tvář. Oprostit se od postoje, který se během let často vyvinul, tedy konzumerismu. Milostné vztahy i přátelství v současné situaci jsou a nepochybně i nadále budou křehčí a budou podléhat jisté výběrovosti. Dvoření naváže na svůj původní status „duchovního obchodu“, jak ho pojmenoval jeden odborník v 18. století. Umění učarovat ze všeho nejdříve svou myslí se bude hodit jak mužům, tak ženám. Velké svůdnice nebyly vždy nejkrásnější: George Sand byla milenkou řady spisovatelů a umělců 19. století, Chopina a mnoha dalších. Madame de Staël zase spousty intelektuálů. A Balzac, ten se oženil po sedmnácti letech dopisování s neznámou ženou. Tohle je naše příležitost stát se lepšími lidmi.
S přáteli, které vám stávající situace umožní vyhodnotit jako blízké, a jimž díky ní také možná lépe porozumíte, osvěžte umění konverzace. To se často ztrácí v povrchnosti všedního dialogu.
Pokud k sobě zvete přátele, buďte velmi opatrní. I kdybyste měli mít časté návštěvy, scházejte se vždy v malém okruhu. Nabídne se vám tak nečekaná příležitost poznat se navzájem lépe. Budou polichocení a vám se budou snáze dodržovat bezpečnostní opatření. Pohoštění, pokud možno, připravte tak, aby měl každý své, a veďte hosty k dodržování fyzické vzdálenosti, na kterou spousta z nás – z lehkovážnosti nebo kvůli podnapilosti – zapomíná. Viru na vašem přátelství nesejde.
Na začátku večírku věnujte pár chvil tomu, aby mohli upustit páru ti, kteří si stěžují, jako by byli postavami antické tragédie. Plačky, vyznavači konspiračních teorií či lidé vyhlížející nástup revolučních společenských změn. Pak ohlaste změnu tématu: kniha, film, umělecké dílo či emoce. Je to dobrý způsob, jak objevit mnohdy netušené názory svých přátel. Zpívejte, tančete. Víc než kdy jindy je nyní důležité, aby od vás přátelé odcházeli šťastní a nabití energií. A také zdraví.
Buďte těmi, kdo tomuhle novému světu ještě za jeho rozbřesku dodají na přátelskosti, štědrosti a lásce. Teprve tomu se říká elegance. To, co nás od sebe oddělilo, nás možná nakonec může sblížit.
Vogue
Doporučuje
Cestování
Kylie Minogue nebo Sarah Jessica Parker: Hvězdy, které vyrábějí víno v Austrálii, na Novém Zélandu nebo v Kanadě
Romana Schützová13. 11. 2024
Vogue Leaders
Klidná síla introvertů: Naučte se využívat své jedinečné schopnosti a dostaňte se až na vrchol
Kateřina Špičáková11. 11. 2024
Společnost