Novoroční fejeton: Hromádka zbytečností

Víc lásky i spánku, víc knih… a víc sebe a to na prvním místě! Všechno si slíbím a pak nic neprovedu, nic nesplním. Je leden. Čekám v řadě, na poště nebo v obchodě vyměnit si dárek z podstromku. Stojím a čtu si. Čtu autora, co se lituje. V první kapitole píše o setkání s kamarádem, s nímž si povídá, jako by ho neznal. 

Všechno kolem je potichu i nahlas, stačí si vybrat, kterým směrem se zaposlouchat. Čtyřicátník z Brna načíná druhou kapitolu, sní o ženách, co nikdy nezíská. Koušu se do rtu. Přemlouvám oči, aby sklouzly na další stranu. Tohle dočtu, tohle dám. Beru z regálů nějaké zboží.

 „Budu platit kartou,” říkám.
„Platba schválena,” vyhrkne slečna u pokladny. Konec třetí kapitoly. A já mám plné ruce věcí... 

To jsem nechtěl. Nehromadit, nerozprostírat se, jen v knihovně a ve vlastní hlavě. Kárám se, kárá mě už i spisovatel. Stránkami plýtvá na statě o sebekázni, což je vlastně mé jediné předsevzetí. Copak se i děj v té knize odehrává čerstvě po Novém roce? Kontroluji datum vydání, ne však obsah tašky z nákupu. Posléze posbírám odvahu. 

Dva páry cetek, šest kusů textilu jde hned do pračky, aby se srazily. Výborně, chválím se. Už i knihu odkládám. Výborně, vyčítám si. V tu chvíli slyším hvízdat všechny kulky, kterými se krmím. Provrtávají mi tělo, střílím do sebe. Sliby nejsou chyby, ale munice. Nepopírat se, spíš se přijímat. Nemučit se, nýbrž hýčkat! Milovat se! I já se nakonec přijímám, a že to dá práci. Nakonec se utěšuju strašnou věcí.

Prý žijeme ve vrstvách, horizontálních. Prý každá civilizace žije na střeše té předešlé, prý se vrstvíme na sebe. Tak ať tu po mně něco zbude, pořádná vrstvička. Moje vlastní hromádka zbytečností.