Eva Katrušáková: Děti, kterým rodiče odmala předčítají, mají v životě náskok

Ano, četli, docela intenzivně. A dodnes mám schované knihy z dětství, které s nostalgií opečovávám.

Jsme dvojjazyčná rodina, takže tatínek mých dětí jim četl česky a já četla polskou dětskou literaturu. On četl klasiku, od Krtečka se postupně pročetli k Harry Potterovi a Tolkienovi. Já jim četla v útlém dětství hlavně básničky Jana Brzechwy a Juliana Tuwima, těm se nevyhne žádné polské dítě. Vlajkovou lodí je zejména Tuwimova báseň o lokomotivě. Začíná to: „Stoi na stacji lokomotywa, ciężka, ogromna i pot z niej spływa: tłusta oliwa.“ Je to onomatopoická báseň, na které polští herci dodnes demonstrují kvalitu svého přednesu. Dcera si prošla celým čtenářským kaleidoskopem, navíc to měla ze dvou stran. Nečetli jsme jí ale v angličtině, ač jsem sama angličtinářka a angličtinu i anglickou literaturu miluji. Jsem názoru, že nejdříve bychom jako rodiče měli rozvíjet, co je našim dětem přirozené, to znamená jejich mateřštinu, a až pak přidávat nadstavbu v podobě dalšího jazyka.

Prvního půl roku můžete dítěti předčítat naprosto cokoliv. Jen aby vnímalo váš hlas a jeho rytmus. Pozdější společné čtení pomáhá vybudovat vazbu s rodičem a ovlivňuje i spoustu dalších věcí: rozvoj kognitivních, intelektuálních i emočních schopností dítěte nebo rozvoj kreativity. Bohužel, mylná představa rodičů je, že je úplně jedno, zda se děti dívají na pohádku v televizi či na počítači, nebo zda jim ji někdo čte. Opak je pravdou. U předčítání se dítěti v mozku propojují úplně jiné synapse, než když dostane pohádku na obrazovce naservírovanou se vším všudy.

Pravidelné společné čtení je prospěšné pro celou rodinu. Přichází zklidnění. Když například dojde mezi rodičem a dítětem ke konfliktu, společné čtení je aktem smíření. My v projektu Celé Česko čte dětem opakujeme, že stačí dvacet minut denně. Někomu se to zdá málo, ale za dvacet minut už učtete plnohodnotný příběh. Vytváří se tak podhoubí, ze kterého čerpají všichni členové rodiny. Pokud se ze čtení stane pravidelný rituál, který rámuje den, celé rodině přináší pocit sounáležitosti a bezpečí.

Neustále nás překvapuje, jak euforické reakce jsou na tento projekt a kolik dobrého přinesl. Někteří senioři po skončení projektu volají, kdy bude další kolo, protože jim čtení nejmladším dalo nový smysl života. A naopak děti, kterým vlastní prarodiče chybí, babičky a dědečky ze školky zbožňují. Systémové zapojení další generace do dění ve společnosti neuvěřitelně rezonuje – z toho vyplývá, že v ní něco takového chybí.

Dnes je mnohem složitější přitáhnout děti ke knihám. Nejdůležitějším faktorem je, aby kniha dítě zaujala. Předpokládat, že příběh, který se v dětství líbil nám, se zákonitě bude líbit i našemu dítěti, zkrátka nefunguje. Měli bychom naslouchat, co se dětem líbí a nelíbí, a pokud chce dítě třicetkrát během třiceti dnů číst stejnou knihu, splňme mu přání. Klíčové je, aby kniha byla psaná nebo přeložená do dobré češtiny, aby její jazyk nebyl okleštěný, plný prázdných frází a klišé. V zásadě platí, že bychom měli předčítat knihy, které děti učí něco dobrého, nutí je k zamyšlení a vyvolávají jim úsměv na tváři. Proto do Zlatých titulů vybíráme takové knihy, u kterých už čas prověřil, že je děti mají rády.

Mám pocit, že se vnímání myšlenek Celé Česko čte dětem posouvá dobrým směrem, ačkoliv to samozřejmě neplatí pro všechny rodiče. Uvědomuji si, že naše kampaň, která se týká emočního zdraví dětí a rodinné pospolitosti, by měla být mnohem mohutnější a hlasitější. Chceme rodičům předávat zprávu, aby svým dětem četli pro radost, kdykoli a kdekoli. Pokud si dítě čtené slovo neoblíbí v dětství, stěží se z něho stane nadšený čtenář v dospělosti. Stává se, že dítě potká osvíceného učitele, který v něm lásku k literatuře probudí i v jeho dospívání. Ale rodina je vždy první instance. Škola pouze rozvíjí návyk, který vznikne v domácím prostředí. Naším cílem není vychovávat knihomoly – naopak, dělejte sporty, buďte aktivní, choďte do skauta, zpívejte, tancujte, řáděte. Ale kromě toho všeho, ať vám rodiče také čtou. Říká se, že děti, kterým je předčítáno, mají již v šesti letech roční intelektuální a emoční náskok před těmi, kterým nikdo nečte.

Máme maminky, které byly dobrovolnicemi a na rovinu nám řekly, že díky nám začaly svým dětem důsledněji a pravidelněji předčítat pro radost. Jednou z nich je třeba moderátorka Ester Janečková, která s námi v prvních letech intenzivně spolupracovala. Mnozí rodiče nám tvrdí, že jsme zaťukali na jejich rodičovské svědomí, a díky tomu se přidali i tatínkové. O děti, zejména v prvních letech života, se obvykle více starají matky, takže jakýkoliv rituál vyhrazený tatínkům vzbuzuje u dítěte velký zájem. Navíc otcové z mojí zkušenosti bývají u čtení hravější a nápaditější, což rozvíjí představivost a soustředěnost malých posluchačů. Myslím, že hodně pomohly spoty, které se před časem začaly objevovat na televizních obrazovkách. Snažili jsme se v nich neotřelým způsobem připomínat rodičům, co všechno může malý posluchač příběhů ze společného čtení vytěžit. V jednom z nich znuděná Karkulka, vlk a myslivec čekají v chaloupce, načež zazní biblický hlas Viktora Preisse: „Pohádky čekají, až je budete číst svým dětem. Čtěme dětem dvacet minut denně.“ Některé z těchto spotů pak cílí přímo na dnešní situaci, ve které se děti obracejí k telefonům a tabletům a totéž vidí u svých rodičů. Odtržení dětí od obrazovek je další velké společenské téma. Když je někdo vášnivý čtenář, nikdy se nestane závislým, kterého nic jiného ve světě nezajímá. Před týdnem mi volala kamarádka, aby se mi svěřila se zkušeností z letního tábora, kde dětem ve věku mezi třinácti a patnácti lety na 24 hodin zabavili telefony – a děti pociťovaly klasické abstinenční příznaky. Říkala mi: „Kdybych to sama neviděla, ani bych tomu nevěřila.“ I kvůli tomuto má čas strávený společným čtením dnes ještě větší smysl než dříve.

Je to kniha pro náctileté i jejich rodiče. Nevznikla jako návod ani receptář, co dělat s teenagery. Spíše hledá jistoty v nejistotách současných dospívajících. Patnáct oblíbených českých spisovatelek a spisovatelů se ponořilo do života náctiletých a bez moralizování popsalo, co je trápí i těší, a co trápí a přináší radost jejich kamarádům. Povídky mapují nejrůznější témata od šikany přes poruchy příjmu potravy a závislosti na hrách nebo předsudky až po kult konzumu. Dospívající generace je složitou čtenářskou skupinou a není jednoduché ponořit se do její rozkolísanosti. Většina povídek má otevřený konec, a poskytuje tak ideální východisko k tomu, aby mladý čtenář mohl komentovat děj a porovnávat situace s konkrétními příklady z vlastního života.

S některými spolupracujeme dlouhodobě, takže jsme je oslovili i pro tento projekt. Samozřejmě byli i takoví autoři, kteří nás odmítli kvůli vlastním rozpracovaným dílům, ale vyzvali nás, ať se ozveme příště. No, a nyní chystáme druhý díl. O Kapuci od mikiny je velký zájem. Je vidět, že náctiletí jsou trochu upozaděná skupina, žádná podobná kniha pro ně v Česku dosud nevznikla. Zároveň rodiče a učitelé zjevně hledají cesty, jak se k mladým dostat blíž. O mladé generaci se říká, že je příliš zranitelná. Podle mě má na její zástupce neblahý vliv především to, že žijí ve virtuální realitě, ve světě obrazů a umělých impulsů. Mnozí z nich neumí navazovat a udržovat vztahy ve skutečném světě. K tomu, aby mladí nežili pouze v síti, je ale musí vést právě jejich rodiče.

Projekt Kapuce od mikiny existuje už tři roky. Naši lektoři vybavení knihou a metodickým sešitem připraveným odborným týmem v čele s Ninou Rutovou navštěvovali školy v Moravskoslezském kraji, kde se žáky a studenty ve věku mezi třinácti a sedmnácti lety jednotlivé povídky rozebírali pomocí metod kritického myšlení. Zjistili jsme, že školy, které mají zájem, vůbec nestíháme pokrýt. Teď se kniha dostává na běžný trh a lze ji zakoupit přes náš e-shop. Každý kupující obdrží ke knize sešit v elektronické podobě.

Já sama jsem na Facebooku a musím se neustále brzdit a nekomentovat. Lidé jsou dnes schopni přijímat naprosto nekriticky takové názory, že kolikrát ani nevěříte, že je to ve dvacátém prvním století vůbec možné. Když dítěti odmala čtete, rozebíráte s ním to, co mu čtete, dáváte mu do rukou úžasnou zbraň: naučí se díky tomu nahlížet problémy z mnoha úhlů a nedá se tak snadno obalamutit hlasitými primitivními názory. Výsledek sice nelze zaručit, je však třeba stále to zkoušet. Nechci zachránit svět, ale taky to nemůžu brát tak, že mám jen svoje dítě, na něm mi záleží a zbytek se mě netýká. Marek Orko Vácha, známý teolog a vědec, říká: „Když to neuděláš ty, neudělá to nikdo jiný.“ Když cítíme, že něco můžeme udělat a že je to dobré, udělejme to. A když mi bylo dáno, že můžu pomáhat, dává mi smysl alespoň se o to snažit.