Fejeton Martina Váši: Jestli se budu muset odbavit, tak se zabiju

Vzpomínáte si, když jste poprvé měli někam letět? Já jo, není to tak dávno, byla to pracovní cesta. V mé rodině se totiž příliš nelétalo. Jet na dovolenou k moři znamenalo jet autem, ačkoliv ani sloveso „jezdit“ není tak docela namístě. Spíš jsme se stěhovali.

Seznam naprostých nezbytností vytvořila maminka, ještě než jsem se narodil, v roce 1986. Byla to senzace, půjčovala si ho půlka města. S příchodem počítačů byl převeden do elektronické podoby – Comic Sans for the win – a aktualizován; vyhodily se plíny, naopak přibyl mobil s nabíječkou. Jinak zůstal nezměněn a čítá okolo sta položek včetně kolíčků, žínky, houbičky s hadříkem, Jaru, koření a propisky. Propisky totiž přece máme jenom my v Česku.

V důsledku jsem i já cítil silnou potřebu mít s sebou vždy vše, nejlépe dvakrát, což – jak jsem později zjistil – je balicí ekvivalent podávání si věcí ze země nohou. Je to fyzicky i psychicky náročný zlozvyk, notabene neefektivní, ale stejně to dělá většina z nás. (Že jo?!) Umíte si představit ten horor, když jsem zjistil, že na první pracovní cestu mohu mít pouze příruční zavazadlo.

Deficit v ekologické stopě jsem rychle dohnal a za poslední roky jsem zjistil, že sbalit se do příručního zavazadla není zdaleka můj největší strašák spojený s létáním. Že v tom vlastně nacházím potěšení. Když vám život nadělí citrony, buďte rádi, že to nejsou turbulence. Dokonce jsem kufr vyměnil za batoh a je otázkou času, kdy batoh vyměním za nic. Nemůžu se dočkat, až budu mít dost odvahy (čtěte: peněz) na to cestovat jen s pasem, telefonem, kreditkou a klíči a kňourat u toho, že s sebou musím pořád tahat všechny tyhle krámy jako soumar.

Je to blízko. Tím blíž, že zřídka kdy odjíždím na déle než dvě noci, což dělá cestování nalehko o poznání snazší. Předminulý týden jsem byl v Paříži na pět dní, takže odteď budu říkat, že jsem žil ve Francii. « Tout de la fruit! » Jenže jak se na takový výlet sbalíte do batohu, když máte na programu vedle nekonečných flânerií taky jednu fancy-schmancy party a čtyři večeře různého stupně formálnosti od „hele, já si asi jenom koupím bagetu v Monoprix a ztrestám ji někde na lavičce“ po „hele, u vedlejšího stolu sedí Axel Dumas“?

Prozradím vám to. Té metodě říkám „na Beyoncé“. Spočívá v tom, že si s sebou vezmete jen to nejnutnější a oblečení si zakoupíte až na místě. Do toho bodu jsem se tentokrát nedostal. Převážně proto, že jsem právě zaplatil daně. Zvolil jsem tedy méně populární metodu „na Michelle“, při níž s sebou většinu nezbytností táhnete, a je proto třeba nad vším přemýšlet. Třeba dát přednost tuhému deodorantu, nejlépe Aromaco od Lush, který je nejenom přírodní a fakt funguje, ale prodává se v kostce, z níž se dá ukrojit jen tolik, kolik budete potřebovat, a nezabere vám místo v sáčku na tekutiny. A můžeme konečně přestat dělat drama ze čtení knih v iPhonu? Ta aplikace si pamatuje, kde jste skončili, automaticky upravuje jas obrazovky podle vašeho okolí pro příjemnější četbu a potom – jestli skutečně existuje někdo, komu nevadí s sebou vláčet Stehlíka od Donny Tartt, tak gratulki.

Říká se, že cesta je cíl. Můj cíl je cestovat bez zavazadel. Jenom jsem ještě nevyřešil, jak domů dopravit všechno to, co si pořídím na místě. Četl jsem, že luxus dnes nepředstavuje nedostupné oblečení, ale čas, který trávíme offline, zážitky. Tak možná budu žít prostě luxusněji?