Fejeton Martina Váši: Něco je špatně

Ahoj, jmenuju se Martin a nezvládám život. Projevuje se to třeba tak, že se živím psaním, a přesto začínám fejeton, jako bych byl na setkání anonymních alkoholiků, což není ani originální, ani vtipné. Stejně tak není vtipné, že ho mám odevzdat zítra a do půlnoci zbývá rovných pětadvacet minut. A to chci ráno vstát v šest a jít běhat a pak do kavárny přepsat článek do tištěné Vogue, který mi byl vrácen s tím, že je dobrý, ale vlastně ne. Už teď vím, že až zazvoní budík, budu ho odkládat zhruba do sedmi, kdy ho vypnu úplně a znovu usnu, abych se v půl deváté probral s pocitem, že jsem selhal. Litovat se budu zhruba do půl desáté. Pak půjdu do práce, kde se budu tvářit, že jsem Beyoncé.

Zajímalo by mě, jestli Beyoncé taky druhý týden vkuse večeří piškoty s mlékem, eventuálně krupicovou kaši nebo kuskus, když má zrovna chuť vyvářet.

Už měsíc a půl čtu knihu a jsem teprve na straně 106, přitom to je jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl. Dnes jsem si domu přinesl jinou knihu. Ta má 279 stran a musím ji přečíst, abych mohl napsat článek, co mám odevzdat přespříští týden. Lehké počty, těžká hlava.

V sobotu jedu na svatbu a nemám oblek.

Pracuju ve Vogue a nemám oblek.

Myslíte si, že můžu přijít za Honzou Králíčkem, třikrát zakňourat jeho jméno a on mě zatáhne do šatny Vogue, kde na mě se slovy „Nevím, co čekáš, že udělám. V téhle šatně není nic, co by mělo velikost šest, za to ti ručím“ narve pončo a „pak ještě tohle Dolce“ a boty Jimmy Choo, Manolo Blahnik, Nancy Gonzalez, Narciso Rodriguez a Chanel, protože zoufale potřebuju Chanel? Tak určitě…

Pustil jsem si Ďábel nosí Pradu, abych zjistil, co přesně Nigel dává Andy, když ji zatáhne do šatny Runway, a už jsem film dokoukal, takže je půl druhé v noci a já pořád nemám dopsaný fejeton.

Taky jsem si všiml, že je prvního máje. Pravděpodobnost, že mě dnes někdo políbí pod rozkvetlou třešní, nebo zkrátka jenom políbí: 0 %. Když budu mít kliku, při vítání mě ráno olízne pes. 

Pod tíhou kosmetiky mi spadla polička v koupelně. Položil jsem ji pod umyvadlo s tím, že ji výhledově nechám znovu přidělat. Matně si vybavuju, že když jsem ze země sbíral všechny ty oční krémy, co nefungují, a cleansery a séra, po nichž prakticky nesmím na denní světlo, měl jsem na nohou birkenstocky, protože bylo léto. Ta polička je pod umyvadlem doteď.

Nemyslím na stáří. (Nemyslíš, zaplatíš, že? Hlavně za retinol.)

Zdravotní pojišťovnu ani správu sociálního zabezpečení nezajímá, že jsem měl nečekané výdaje a opozdím se s platbou záloh. 

Poké bowls k obědu nejsou nečekané výdaje. 

A sýrová quesadilla není dezert.

Stansmithky taky ne.

Zveřejňuju na sociálních sítích příspěvky se skrytým významem a pak je mažu, protože mi to připadá hloupé, načež je tam dávám zase, protože na tom přece nezáleží – jsou to jenom sociální sítě. A pak je znovu mažu, protože jsou fakt hloupé.

Smrkám do toaletního papíru.

Nemám dávkovač na jar.

Prostředky na mytí nádobí označuju souhrnně jako jar, ale pak se směju mamince, když make-upu říká „dermakol“.

Neumím jezdit na skateboardu ani na koni, takže nejsem sexy.

Zato mám platný řidičský průkaz. Co na tom, že si ani nevzpomínám, na které straně je plyn. Bojíte se?

Nevím, co to jsou rozptylové podmínky.

Nebo jak vypadá brďo.

A to je jenom zlomek. Možná na tom nesejde. Jak mi připomíná jedna moudrá přítelkyně, když je nejhůř: „Stejně všichni zemřeme.“

To je vše.