Milada Petříková-Pavlíková byla vůbec první československá architektka

Je chvíli po poledni. Do zamrzlých oken táborského archivu se opírá slunce a já si v bílých archivářských rukavičkách prohlížím architektonické nákresy a popsané archy vzpomínek. 

Milada Pavlíková se narodila 22. srpna 1895 v Táboře. Míla, jak jí doma říkali, vyrůstala v rodině lékaře a vlastence Josefa Pavlíka a jeho manželky Marie, která rovněž pocházela z lékařského prostředí. Malá Milada často chodívala s tatínkem na procházky po starém městě, kde na ni působila starobylá krása, život prostých lidí a lidové zvyky. V rodinném domě Pavlíků na Palackého ulici se pravidelně scházely přední osobnosti ze světa kultury, historie i umění, které měly na vývoj budoucí architektky silný vliv. Zájem o sociální otázky v ní probudil její otec, který se vedle medicíny zabýval i bytovými a hygienickými poměry nemajetných a nezištně pečoval o chudé a sirotky. Na osobním i profesním směřování Milady Pavlíkové měly nesporný vliv i tety z matčiny strany: Anna Honzáková, první česká lékařka, a také Albína Honzáková, přední osobnost ženského hnutí a středoškolská profesorka na prvním dívčím gymnáziu Minerva. Sestry Honzákovy byly Miladě celoživotní oporou a rovněž příkladem v boji za rovnoprávnost žen, který se stal i jejím životním tématem.

V rodném Táboře začala Milada studovat obecnou školu, ale její poslední ročník již absolvovala v Praze, kam se v roce 1906 přestěhovala k babičce. Na dívčím gymnáziu Minerva, které poté navštěvovala, byla její třídní učitelkou mezi studentstvem oblíbená teta Albína. Až do posledního ročníku střední školy však Milada nevěděla, kam se vydá dál. Ve svých dívčích snech se viděla být tanečnicí nebo herečkou, ale takové povolání by u pragmaticky uvažujících rodičů neprošlo. Teprve na konci oktávy se začala přiklánět ke studiu architektury, k čemuž přispělo několik stěžejních, ale i zdánlivě nepodstatných vlivů. Rané vzpomínky na Tábor, zelenozlatá kopule Národního muzea či Gočárovo průčelí domu U Černé Matky Boží. Hlavní roli v tomto příklonu však nakonec sehrál otec, který vzal Miladu na mezinárodní stavební výstavu do Lipska. Na výstavišti jí uhranuly návrhy malých rodinných domů, které vynikaly čistotou, jednoduchostí a účelností a praktickým vnitřním zařízením. V červenci roku 1914, tři týdny před vypuknutím první světové války, skládala Milada maturitu a o jejím budoucím povolání již bylo rozhodnuto.

Jít na architekturu však nebylo jen tak. Dívky v té době nemohly studovat na vysokých školách technických a Milada navíc neměla ani technické vzdělání. Nechtěla to však vzdát a usmyslela si, že na architektuře prorazí cestu sobě i ženám ostatním, podobně jako se to podařilo její tetě na medicíně. Díky intervenci ženských spolků a na přímluvu profesora Kouly byla Milada Pavlíková v roce 1914 přijata jako hospitantka na Českou vysokou školu technickou. Na oboru pozemního stavitelství byla, jak sama říkala, raritou a jedinou ženou – posluchačkou. Studovala sice soukromě, ale ve stejném rozsahu učiva jako řádní posluchači. Architektura byla dřina, a to doslova i fyzická: „Rýsovací stoly ve svislé poloze vůbec neexistovaly,” vzpomínala Milada. „Pracovali jsme takřka vleže na rýsovacích prknech, položených vodorovně na obyčejné stoly. Bylo to opravdu úmorné.“ Přes občasnou slabost a pocity méněcennosti však dosáhla úspěchu již svým prvním návrhem, který skončil jako třetí ve školní soutěži. To ji povzbudilo a dodalo sebedůvěru, i když vyhlídka řádného studia byla stále v nedohlednu.  

Svítat na lepší časy začalo az na konci října 1918. Zákonodárci první Československé republiky povolili ženám studium na všech vysokých školách. Houževnatost a touha po studiu došly svého naplnění a Milada Pavliková se po všech peripetiích stala řádnou posluchačkou fakulty architektury a pozemního stavitelství. Děkan jí uznal předchozí čtyři roky studia a Milada složila státní závěrečnou zkoušku v červnu roku 1921 s vyznamenáním. Na předtištěném formuláři byla přeškrtnuta pismena c.k. a oslovení pan kandidát. Absolutorium uděloval profesor Josef Fanta, architekt pražského hlavního nádraží, který pronesl: „Vítám vás srdečně mezi architekty jakožto první ženu Československa v tomto oboru, a přál bych vám, aby brzy za vámi následovaly další a aby vznikla dobrá spolupráce mezi muži a ženami.“ Novopečená inženýrka architektury ho vzala za slovo a už měsíc po převzetí diplomu se vdala za architekta Theodora Petříka, se kterým se poprvé setkala v době, kdy žádala o soukromé studium. S mladým profesorem na pražské technice vstoupila nejen nejen do manželství, ale i do společné architektonické praxe. 

V tvůrčím díle Milady Petříkové-Pavlíkové se prolnuly všechny vlivy, které na ni působily v dětství. „V tvorbě architektky," napsala historička architektury Marie Benešová, „nenajdeme snad jediné dílo, které by se netýkalo ženské otázky a s ní spojené sociální, dětské nebo bytové problematiky." K výrazným projektům Petříkové patřil Domov osamělých žen v pražských Dejvicích (1922–1924). O pár let později se k němu přidala Domovina Charlotty Masarykové na Vinohradech (1926–1928), která poskytovala útočiště pro osamělé matky s dětmi. A dílo korunoval spolkový dům Ženského klubu českého v Praze ve Smečkách (1929–1932). Architektka Milada Petříková-Pavlíková se architektonické praxi věnovala téměř 40 let a za tu dobu vypracovala 53 projekty. Tato štíhlá, činorodá a elegantní dáma jezdila až do pozdního věku na letní byt do Plané nad Lužnicí i rodného Tábora, kde se zajímala o historii a pečovala o památku svého otce. První československá architektka Milada Petříková-Pavlíková zemřela 30. června roku 1985 v Praze ve věku nedožitých 90 let.