Ostrov dlouhověkosti: Sardinie a její tajemství

Ostrov Sardinie jsem procestoval od nejjižnějšího přístavu Cagliari po severní cíp La Maddalena a pokaždé mě dostal svou nevšední přírodní a historickou krásou. V odlehlých horských vesnicích provincie Ogliastra jsem se rovněž setkal s neobyčejným množstvím vitálních pamětníků, jejichž věk se kvapem blížil k magické stovce. Energie, kterou kolem sebe obyvatelé modré zóny ve vesnici Villagrande Strisaili vyzařovali, přitahovala mladší ročníky a byla znamením toho, že uměli dobře a bez zahořklosti zestárnout. „Když někoho takového uvidíte, prostě to poznáte,“ píše v knize Lepší s věkem odborník na psychologii stárnutí Alan D. Castel. Na Sardinii, kde žije více stoletých lidí než kdekoliv jinde, by si tento výzkumník nesporně přišel na své. K místním unikátům totiž  patří i to, že se zde muži dožívají stejného průměrného věku jako ženy, a tedy nikoliv o nějakých pět až sedm let méně.

Tajemstvím sardinské dlouhověkosti se už nějaký ten pátek zabývají vědci z nejrůznějších oborů. Místní lékař a výzkumník Giovanni Pes měl toto téma doslova v rodině a začal se biologií stárnutí zabývat proto, že se jeho otec dožil 105, strýc dokonce 110 let. Sardinskou dlouhověkost zpočátku přičítal na vrub izolovanému genofondu místní populace, horskému terénu, místní středomořské dietě a červenému vínu. Postupem času však začal přikládat větší váhu kombinaci fyzické práce, pravidelného pohybu v kopcovitém terénu, společenské komunikaci a setkávání seniorů tváří v tvář: „Všichni zde žijí v blízkém a pravidelném kontaktu s místní komunitou i nejbližší rodinou. Můj strýc nebyl výjimkou. A ještě ve svých 98 letech chodil na lov a byl schopen skolit divokého kance.“ Sardinská pospolitost, o které Giovanni Pes hovoří, nevznikla v horských komunitách náhodou. Lidé, žijící na pobřeží, původně odešli do hor, aby se ukryli a těsně „jako sardinky“ semkli proti loupeživým nájezdům pirátů na pobřeží.

Opuštění, zbyteční a nepovšimnutí. To jsou pocity, kterým se zpravidla nevyhne většina seniorů žijících v průmyslových, kariérou a mládím poháněných společnostech. Na Sardinii je to naopak výjimkou, jelikož jsou nestoři rodu součástí „rodinného dědictví“, závazku i pýchy: „Vy tomu nerozumíte,“ obořila se na mě šedesátiletá Maria Corrias, která se stará o svého 102letého, téměř hluchého a na její pomoc odkázaného strýce. „Já to dělám ráda. I on je součástí mého odkazu. Držíme pospolu. Stejně tak jako jsou ostatní senioři z této vesnice.“ Psycholožka Susan Pinker, která na Sardinii navštěvovala jednoho stoletého člověka za druhým, rozpracovala  tajemství dlouhověkosti v knize Efekt vesnice. Na základě dlouholetého výzkumu sestavila žebříček skutečností, které zásadně ovlivňují délku života. Nebýt sám, někam patřit a být součástí smysluplných vztahů stojí podle Pinker na jeho vrcholu.

 „Partička karet s přátel jednou za týden dá člověku deset až patnáct let náskok před těmi, kteří celý den sedí před obrazovkou, displejem či monitorem,“ přibližuje Pinker kouzlo setkávání se tváří v tvář generaci singles a lidem, kteří uvízli v sociálních sítích. „Lidé si mnohdy neuvědomují, že bychom zde bez družné společenské interakce vůbec nebyli a pravděpodobně se ani nevyvinuli jako druh,” upozorňuje neurovědec John Cacioppo. „Díky tomu, že jsme součástí společenských komunit, jsme navíc fyzicky zdravější a psychicky odolnější. Samota či pocit izolovanosti však jako by zanechávaly svůj chladný otisk na každé naší buňce.” Pozitivní vliv, jaký má pospolitost na naše zdraví a dlouhověkost, prokázala nezávisle na sobě řada odborných studií poslední dekády. Abyste tento efekt pocítili, však nemusíte zahodit mobilní telefon a odstěhovat se na Sardinii do hor. Svoji „vesnici”, provázanou vřelými, sousedskými vztahy, si můžete vybudovat právě tam, kde jste.