Otto Katz: Čech, který byl špionem v Hollywoodu

Mob wife, gangster chic, spy style. Módní trendy, které vzešly z popularity krimi, gangsterek a mafiánských žánrů na Netflixu, možná kloužou po povrchu, ale zároveň odhalují základy této zvláštní přitažlivosti. Glamorizace osob z polosvěta, které vzaly zákon do svých rukou, má speciálně v americké kultuře dlouhou tradici. Pochází z doby prohibice (1920 – 1933), kdy se obchodu s alkoholem chopili mafiáni a starali se o své zákaznické komunity jako o jednu velkou rodinu.

Hollywoodské filmy o gangsterech na sebe nedaly dlouho čekat a stříbrná plátna rozzářily již na počátku 30. let. Public Enemy, Little Caesar či Scarface sice kázaly, že se zločin nevyplácí, ale diváci zdecimovaní velkou ekonomickou depresí fandili lidovým hrdinům, kteří se snadno vypořádali se všemi překážkami na cestě k bohatství, úspěchu a moci.

„Otto Katz, herec a gangster, má – trochu jako třpytky na šatech Marlene Dietrichové – schopnost rozzářit svůj popel,” napsal o českém špionovi kulturní historik Jonathan Miles. V Katzově osobnosti se paradoxy uměleckého a zločineckého světa slévaly v jeden velký třaskavý koktejl. 

„O skutečné historii nevíme nic,” prohlásil francouzský spisovatel Louis-Ferdinand Céline, který byl přesvědčen, že vše zajímavé se odehrává ve stínu. O spisovateli, novináři, ale i tajném agentovi Otto Katzovi to platí dvojnásob. V jeho rodném městě jsem byl nesčetněkrát, ale přesto jsem o jeho existenci donedávna neměl tušení. 

Otto Katz se narodil v roce 1895 v jihočeské Jistebnici u Tábora, proslulé svým kancionálem husitských duchovních písní, který na půdě místní fary objevil Ottův strýc Leopold Katz. Tradiční povolání, provinční městys a usedlý životní styl však nebyly nic pro jeho synovce. Otto se na svou kariérní dráhu vydal přes Prahu, kde se v tehdy módních kavárnách jako Arco či Continental stýkal s lidmi od pera, mezi nimiž nechyběl Max Brod, Franz Kafka či E. E. Kisch.

Na tehdy vyhlášené scéně teplického divadla (Teplitz-Stadtheater), kde pár měsíců pracoval v zákulisí, prožil podle novináře Clauda Cockburna románek se začínající herečkou a pozdější hollywoodskou hvězdou Marlene Dietrich. „Katz vždycky tvrdil, že byl prvním manželem Marlene Dietrich. V každé jiné souvislosti jste ho mohli klidně označit za pokrytce, lháře či sprosťáka, a nic se nedělo. Ale jakmile jste projevili pochybnost o tomto tvrzení o Marlene, úplně zbělel vzteky.”  

Buď jak buď, i Katzova oficiální manželka byla herečka, a to Soňa Bogsová, se kterou si to v roce 1921 namířil rovnou do centra uměleckého kvasu. Babylon Berlín byl ve 20. – 30. létech 20. století nabitý politickou, uměleckou a erotickou energií a v jeho vyhlášených kabaretech se to jen hemžilo umělci, intelektuály a špiony. „Krásný Katz”, jak se Ottovi přezdívalo, byl v tomto prostředí jako doma, neboť miloval luxus, nebezpečí a ženy. „Byl to mimořádně nebezpečný člověk – o to víc, že byl tak svrchovaně okouzlující,“ vzpomíná kolega dramatik a zvěd Noël Coward. „Od spodní strany levé nozdry se mu na bradu táhla neznatelná jizva po souboji, která posilovala přitažlivost nenapravitelného svůdníka, jehož jasné modré oči měly lákavý půvab.” Ve výmarské metropoli se Katz znovu setkal nejen s Marlene Dietrich, ale i se „zuřivým reportérem” E. E. Kischem. V Romanisches Café, oblíbeném to místě umělců a intelektuálů, jim často dělal společnost i dramatik Bertold Brecht, se kterým Katz probíral své divadelní kritiky, scénáře a hry pro rozhlas. 

Katz se na popud Kische stal členem Komunistické strany Německa a začal se živit psaním v redakci levicového časopisu Das Tagebuch. V roce 1927 se Otto stal provozním ředitelem proletářského divadla Erwina Piscatora,  který mu později dohodil práci u génia propagandy Williho Münzenberga. Münzenberg, kterému se přezdívalo „rudý milionář”, si z myšlenek socialistické revoluce udělal kapitalistický byznys a buržoazně bohémský Katz se mu náramně hodil do krámu. Měl totiž dostatek chucpe, aby následné školení a tajnou službu v řadách NKVD překryl svojí okázalostí, stylem a šarmem socialisty se sklenicí šampaňského v ruce.  

Přízračnou postavu Otto Katze od té doby můžeme zaznamenat všude, kde se v první polovině 20. století dělo něco významného. V meziválečné Paříži se stal slavným politickým spisovatelem pod pseudonymem André Simone. Ve Španělsku založil tiskovou agenturu a v době občanské války podporoval protifrankistickou opozici. V Mexiku se spřátelil s Diegem Riverou a Fridou Kahlo a údajně se měl podílet na vraždě Lva Trockého, který u nich přechodně přebýval. Ve Spojených státech založil Ligu proti nacismu, kterou zajišťoval fundraising pro širokou síť aktivit Třetí internacionály. 

Do elitních hollywoodských vod pronikl Katz díky své známosti s Marlene Dietrich a coby „Rudolph Breda” je okouzlil svými přesvědčivými, plamennými projevy. Anti-Nazi League založil společně s básnířkou a literátkou Dorothy Parker, která byla dlouholetou spolupracovnicí Vogue a Vanity Fair. Breda obcházel Hollywood s fedorou naraženou do čela, luxusním oblekem zahaleným do pláště a nezbytnou cigaretou v koutku úst. Na drink chodil s režisérem Fritzem Langem a jeho Ligu podporovaly i hlavní hvězdy první vlny gangsterek jako Paul Muni či James Cagney. Otto Katz svoji roli bojovníka patrně odehrál zcela přesvědčivě, protože se na počátku 40. let stal předlohou mužských rolí ve dvou Oscarem oceněných filmech, a to hlavního hrdiny Stráže na Rýně a československého uprchlíka Victora Lászlóa ve filmu Casablanca.

Do rodné vlasti se Kat vrací v roce 1946 společně s manžely Kischovými. Nastupuje jako mezinárodně politický komentátor v Rudém právu, odkud byl coby podezřelý světoběžník záhy odejit. Umírá v roce 1952, zrazen stranou, které celý život sloužil, jako oběť Slánského procesů. Na rozdíl od svých příbuzných, vzorně pohřbených v Jistebnici nebo na Vyšehradě, byl jeho vyhaslý popel vysypán někde u Prahy na zmrzlou silnici.