Je mi 23 let a právě jsem poprvé viděla Sex ve městě aneb kultovní seriál očima generace Z

Se Sexem ve městě jsem se zatím vyloženě míjela. V roce 1998, kdy se vysílal první díl, jsem ještě nebyla na světě. A jako už dospělá jsem váhala, protože jsem tušila, že jakmile se pustím do sledování, nedokážu přestat. U příležitosti 25. výročí jsem však dostala za úkol tento klasický seriál recenzovat jako někdo, kdo jej vidí poprvé, takže už jsem nemohla dále odkládat nevyhnutelné. Těšila jsem se, že konečně zjistím, proč je kolem něj tolik povyku. Že se budu moci kochat módou, prostřednictvím hlavních hrdinek prožívat své newyorské fantazie a taky že zjistím, jestli jsem Carrie, Miranda, Samantha nebo Charlotte (spoiler: nejsem ani jedna z nich). 

Je to novinářka z velkoměsta se závislostí na botách – s tím se dokážu ztotožnit. Přesto vůbec nesouzním s mnoha závěry, které ve svých sloupcích vyvozuje. Třeba druhý díl, ve kterém Carrie zkoumá, proč někteří muži chodí jen s modelkami. Společně s ostatními nakonec modelky zostudí a naznačí, že jsou hloupé a nemají skutečnou práci. Cituji Samanthu: Chodila jsem se spoustou mužů, kteří říkali, že jsem stejně krásná jako modelka, ale živím se prací. Všechny čtyři hrdinky se tak nakonec jeví jako pick-me girls [ženy, které neustále touží po uznání mužů za to, že jsou jiné než ostatní]. Spíše než na muže by se měl Carriin sloupek zaměřit na ženy a zeptat se, proč přesně chodí s těmito průměrně vypadajícími muži. Jak se těm chlapům vůbec podařilo zaujmout modelky?

Sex ve městě je v mnoha ohledech dobový. Ve třetím díle Carrie navštíví své přátele, manželský pár Patience a Petera – i když přiznává, že se s nimi přátelí jen proto, aby mohla využívat jejich dům –, kteří žijí v Hamptons. Peter se tu před Carrie nečekaně objeví obnažený po cestě do koupelny. To mi vyrazilo dech, a to hned třikrát. Zaprvé proto, že Carrie byla, jak bychom to dnes správně označili, sexuálně napadena v prostoru, který považovala za bezpečný. Zadruhé nad tím, že se Patience zdála být na Carrie naštvaná, přestože je v tomto scénáři obětí. Moje třetí zalapání po dechu přišlo později, když incident spolu probírají hlavní hrdinky a chovají se, jako by o nic nešlo. Samantha se dokonce lehkovážně zeptá: Tak jak velké to bylo?

Ve druhé epizodě se setkáváme s Carriiným přítelem, který nám prozradí, že si tajně natáčí všechny modelky, s nimiž má sex. Carrie to odbyde s tím, že je to jen trochu divné. Samantha v tom vidí příležitost, a dokonce zajde tak daleko, že se s dotyčným mužem vyspí, aby ji natočil. Nejenže je to všechno nechutné, ale je to také nezákonné.

I když jsem sice na přelomu tisíciletí v New Yorku ještě nežila, jsem si jistá, že tehdy stejně jako dnes byl jedním z nejrozmanitějších míst na světě. Podle sčítání lidu v New Yorku z let 1990 a 2000 bylo 56,8 % obyvatel města jiného etnika. V celé první sezoně jsem napočítala pouze sedm postav odlišné barvy pleti. Všechny v malých rolích. To jen na okraj.

Nikomu nepatří a pokaždé to znovu dokazuje. Když sledujeme tento seriál v roce 2023, po třetí (a čtvrté) vlně feminismu, Samantha se nezdá tak radikální. Její ležérní postoje k sexu a vztahům mi dnes připadají naprosto běžné. Musela jsem si ale neustále připomínat, že tento seriál se poprvé vysílal v roce 1998, tedy v době, kdy byl nezávazný sex a uvolněná kultura seznamování ještě poměrně tabu. Na jedné straně tu máme Charlotte, která je posedlá představou dokonalé předměstské nukleární rodiny (a odsuzuje každého, kdo nechce totéž), a na druhé straně Samanthu, která se nenechá vyvést z míry a hrdě si to rozdá s kýmkoliv, na koho má chuť. Moje oblíbená část byla její oslava bezdětnosti.

Je bezstarostný, ale nikoliv sexy způsobem. Vztah Carrie s ním mi nepřipadá vzrušující, naopak je to nuda. Nikdy neřekne, co k ní cítí, a vyhýbá se rozhovorům na toto téma. Proč je všechno tak tajnůstkářské a nejasné? Zejména v prvních dílech jsem čekala, že se ukáže, že je tajně ženatý. Jak jsem se prokousávala první sezonou, jeho charakter se vyjasňoval, ale pořád mě vlastně spíše rozčiloval.