Anna Auředníčková: První a na šokující desítky let jediná žena, která obdržela české státní vyznamenání. To nejvyšší

Narodila se v lednu 1873 v Praze do židovské rodiny. Její otec Ignát Schick byl šéfredaktorem německy psaných, staročesky orientovaných novin Politik. Psal fejetony i politické a ekonomické články. Anna vyrůstala ve vlasteneckém prostředí, její rodiče se stýkali s řadou osobností z Národního divadla. V Drážďanech vystudovala angličtinu, francouzštinu, dějiny umění, literaturu a hudbu. Po návratu do Prahy se dále věnovala studiu. Bylo jí osmnáct, když se provdala za právníka Zdenka Auředníčka. Mladí manželé se tři roky po svatbě přestěhovali do Kutné Hory, kde Zdenko převzal advokátní kancelář svého otce. Anna ze své domácnosti učinila kulturní salon, kde se setkávali její přátelé, umělci a významné osobnosti města. V roce 1892 se jí narodil syn Zdenko, o deset let později přišla na svět dcera Anna. 

19. března 1899 došlo v Polné k vraždě devatenáctileté švadleny Anežky Hrůzové. Noviny psaly o rituální vraždě a z činu byl obviněn švec Leopold Hilsner, muž židovského vyznání. Annin manžel se ujal jeho obhajoby. Proces vyvolal vlnu antisemitismu a silně zasáhl do života rodiny. Na základě nepřímých důkazů byl nakonec Hilsner usvědčen. Zdenkovi tento proces zničil kariéru. Na radu Masaryka se proto rodina přestěhovala do Vídně. Tamní židovská komunita jim slíbila pomoc, jenže z ní nakonec sešlo. Zdenkovi se ve Vídni začínalo obtížně, a tak Anna začala překládat (z angličtiny a francouzštiny) do němčiny, aby rodinu finančně zajistila. A i když manželova kancelář začala prosperovat, Anna se své práce nevzdala. Dokonce ji napadlo, že by mohla čtenáře seznamovat s českou literaturou a kulturou. Do němčiny tedy překládala české autory. Byli mezi nimi Karel Čapek, František Langr, Karel Poláček, Ignát Hermann, Jan Neruda, Alois a Vilém Mrštíkové, Karel Matěj Čapek Chod, ale i tehdy moderní spisovatelé jako Jiří Wolker nebo Viktor Dyk. Prošly jí pod rukama stovky knih a stovky povídek, fejetonů i kratších textů. Překlady se jí podařilo prosadit i v jiných zemích, například v Německu a Švýcarsku. 

Také českým umělcům zprostředkovávala přednášky, výstavy, koncerty. Společně s manželem hostili české umělce, hudební skladatele, spisovatele a politiky. Nechyběl například T. G. Masaryk, Oskar Nedbal, Svatopluk Čech nebo Karel Čapek. Začalo se jí tedy přezdívat „česká konzulka". Byla členkou Ženské ligy pro mír a svobodu, Amitiés Internationales, Federace mezinárodních pracujících žen, Spolku spisovatelek a umělkyň. Na cestách po Evropě zastupovala československé ženy. Zapojila se do mezinárodního ženského hnutí, organizovala výstavy a koncerty, přednášela, doporučovala české divadelní hry, spolupracovala s rozhlasem. Pracovala pro Ústřední matici školskou, Červený kříž a další dobročinné a vlastenecké organizace. Za své úsilí při propagaci české kultury se dočkala uznání. V prosinci 1928 převzala od prezidenta Masaryka Řád bílého lva (5. třídy), nejvyšší státní vyznamenání „za zásluhy o propagaci české literatury a umění v Rakousku a podporu poskytovanou českým umělcům". V roce 1932 sestavila antologii české literatury Dreissig tschechische Erzähler. V září stejného roku však ovdověla.

V roce 1938 došlo k anšlusu Rakouska. Ve svých 69 letech se proto Anna rozhodla vrátit spolu se svými již dospělými potomky do Prahy. Nežilo se jí ale lehce. Měla existenční problémy, zemřel jí těžce nemocný syn. O čtyři roky později ji internovali v koncentračním táboře Terezín. V knize s názvem Tři léta v Terezíně, kterou vydala po válce, napsala: „Bylo to na svatou Annu – právě na můj svátek v roce 1942, když ráno u nás zazvonil zvonek. Byla jsem vyzvána, abych se dostavila 30. července do tak zvaného ,paláce', ve kterém čekal lid na odjezd do Terezína.“ Další vzpomínky? „Poslední věta, kterou mi dcera šeptala, byla: ,Buď statečná, maminko, a pamatuj, že jakmile se dovím, že nejsi, nebudu ani já.' Tato věta mě v Terezíně často vzpružila – hlavně v prvním čase, když jsem byla zdeptána a zubožena všem i zdrcujícími událostmi. První týden jsem byla tak zoufalá, že jsem hledala okno v kasárnách, z kterého bych mohla skočit a utéci tomuto ubohému osudu.“ Anna tak pochopila, že v situaci, ve které se ocitla, musí najít důvod k životu. Do práce se zapojila jako ošetřovatelka, látala punčochy pro zdravotní sestry. Svým vyprávěním těšila malé děti v nemocnicích, starým pacientům vyprávěla o české literatuře a našich spisovatelích, které překládala, o Národním divadle, o T. G. Masarykovi, o cizích zemích, které navštívila. 

Po válce se Anna věnovala publicistické a rozhlasové práci pro krajany v zahraničí. Dál překládala, přednášela. V roce 1954 vydalo nakladatelství Československý spisovatel její překlad románu Lišky na vinici od Liona Feuchtwangera. Zemřela v červenci 1957, bylo jí 84 let. 

Tip: Postava napsaná podle motivů života Anny Auředníčkové se objevuje ve dvoudílném televizním filmu Zločin v Polné (2016), ve kterém Annu ztvárnila Gabriela Míčová.