Maria Montessori: Věděla, jak vzdělávat děti, své ale přiznat nesměla

„Kdyby všechny děti chodily do montessori školy, psychoanalytici by už neměli žádnou práci,“ prohlásil Sigmund Freud na adresu ženy, kterou několikrát nominovali na Nobelovu cenu míru a která byla v roce 1950 v anketě newyorských novin Times označena nejpozoruhodnější ženou první poloviny 20. století. Když však Maria v roce 1892 vstoupila do posluchárny lékařské fakulty římské univerzity La Sapienza, vzbudila všeobecnou pozornost. Byla totiž vůbec první studentkou v historii fakulty. Nikdo tehdy netušil, že se stane nejen první italskou lékařkou, ale dokonce jednou z nejvýznamnějších světových osobností. Do dosud mužského oboru psychologie vstoupila s revoluční myšlenkou: respektovat osobnost dítěte a představit si svět z jeho úhlu pohledu. Když pak dokázala přivést skupinu retardovaných dětí ke státní zkoušce, kterou absolvovaly s lepšími výsledky než děti z normální školy, začalo se mluvit o zázraku. Její převratná metoda začala dobývat svět...

Maria vyrůstala v čerstvě sjednocené Itálii jako jediná dcera vzdělané ženy z bohaté rodiny a armádního důstojníka, který na rozdíl od manželky nesouhlasil s tím, aby ženy měly vyšší vzdělání než základní. Bylo jí pět, když se rodina přestěhovala z provinční Ancony do kosmopolitního Říma. Mariina matka vychovávala dceru k pracovitosti a pomoci méně šťastným a malá Maria musela denně plést pro chudé. Sama si ukládala úkoly, třeba že musí každý den umýt určitý kus kachlíkové podlahy v domě. „Nápadně to připomíná její pozdější praktická cvičení, která zavedla v montessori škole,“ napsala autorka jejího životopisu Rita Kramer. V šesti letech nastoupila na soukromou školu, kde posbírala řadu vyznamenání za vzorné chování a ve druhé třídě ji ocenili i za „ženské práce“, tedy šití a vaření. Maria byla otevřené, autoritativní a samostatně smýšlející dítě, které obvykle při hrách vedlo ostatní děti. Ráda se učila a zkoušky skládala dobře. Matka ji ve studiu podporovala a velmi ji potěšilo, když se Maria ve dvanácti letech rozhodla pro školu technického směru. Otce sice její rozhodnutí pobouřilo, ale nezasáhl. 

A tak Maria ve studiu pokračovala ještě na dalším technickém institutu jako jedna ze dvou studentek. Dívky však měly přísný zákaz mluvit se spolužáky a musely sedět tiše vzadu ve třídě, aby spolužáky nerozptylovaly. Přestávky trávily izolovaně ve střežené místnosti. Školu Maria ukončila ve dvaceti, a když zjistila, že v Itálii není žádná lékařka, podala si přihlášku na medicínu. Ačkoli ji několikrát odmítli, nevzdala se. Posílala žádosti na všechny strany, dokonce i samotnému papeži! Její úsilí se nakonec vyplatilo, jelikož papež Lev XIII. se za ni přimluvil, a tak konečně ve svých dvaadvaceti letech nastoupila ke studiu medicíny! Její spolužáci jí však ze studia dělali peklo. Svou pohlednou spolužačku uráželi a nemohla se účastnit hodin, během kterých se pitvalo nahé mužské tělo. Roku 1896, v šestadvaceti letech, se přesto stala první lékařkou v Itálii. Absolvovala s nejlepším výsledkem!

Začala pracovat jako asistentka na Univerzitní psychiatrické klinice v Římě, kde se zaměřila na výchovu mentálně postižených dětí a specializovala se na studium dětských nervových nemocí. V roce 1897 napsala: „Cítím, že mentální nedostatečnost je spíš pedagogický než medicínský problém.“ Vyrazila na stáž do Paříže, kde studovala neurologicky postižené děti a zapsala si i filozofii na Sorbonně. Seznámila se s metodou lékaře Itarda, který pro výchovu hluchoněmých a mentálně opožděných vyvinul tréninkové materiály. Po návratu do Říma si kromě práce na klinice otevřela i lékařskou praxi a zabývala se vzděláváním lékařů. Jako dětskou lékařku ji zajímaly především citové problémy dětí ze sociálně slabých rodin. Zděsila se, když zjistila, že některé nikdy neměly žádné hračky, a dokonce si nikdy ani nehrály s ničím, co by hračku připomínalo. Nic, co by stimulovalo jejich mozek. Jejím spolupracovníkem na klinice se stal charismatický doktor Giuseppe Montesano. Společně publikovali články v odborných časopisech a přednášeli o  různorodých problémech jako válka a mír, ženské otázky, vzdělávání. Zamilovali se do sebe a v roce 1899 Maria tajně porodila syna Maria. Giuseppe si však Marii odmítl vzít, jeho rodina mu ji totiž pro „přílišnou nezávislost“ neschválila. Tehdy ovšem nemanželské dítě znamenalo mezi vyšší třídou obrovský skandál, který nehodlal Giuseppe připustit. Maria tedy musela přistoupit na ponižující ultimátum: celý život tajit pravou totožnost svého syna. Na venkově ho navštěvovala pod identitou přítelkyně jeho mrtvé matky. 

V roce 1900 byla Maria jmenována ředitelkou ortofrenické školy pro učitele. Jednalo se o ústav stejného typu, o jakém mluvívala na svých přednáškách. Zde zaváděla průkopnické metody vyučování dětí s poruchou schopnosti se učit, a to zejména pomocí prostředí. Spolupracovala opět s Giuseppem, ale když se v roce 1901 oženil s jinou, Maria z institutu odešla, aby pokračovala ve vlastním vzdělávání. V roce 1904 byla jmenována docentkou přírodních věd a lékařství na univerzitě v Římě a vedla katedru antropologie. Úspěch jejích osnov na ortofrenické škole ji inspiroval k aplikaci svých metod i pro děti, které žádnou poruchou schopností netrpěly. Své poznatky týkající se života a výchovy dětí zaznamenala do svých knih: „Studium dětské psychologie zaměřené na první roky života otvírá před našima očima takové zázraky, že ten, kdo se na ně dívá s porozuměním, se neubrání hlubokému vzrušení. Práci nás, dospělých, netvoří vyučování, ale pomoc dětské mysli pracovat na vlastním vývoji. Pro dítě je nejdůležitější rodinné prostředí, ale také jeho svoboda, soběstačnost, nezávislost na druhých a respektování jeho potřeb.“

V roce 1907 otevřela v chudé čtvrti San Lorenzo, na předměstí Říma, první Casa dei bambini, jakousi denní mateřskou školku pro chudé děti předškolního věku. Odmítla ale, aby její děti seděly na tvrdých lavičkách v ponuré třídě, a snažila se zvrátit tradiční přístup, kdy aktivní učitelka podle momentálního nápadu ukládala úkoly pasivnímu kolektivu dětí. „Pomoz mi, abych to dokázal sám“ se stalo hlavním krédem její pedagogiky. Poprvé začala používat a dále rozvíjela materiál pro smyslovou výchovu vytvořený původně pro děti mentálně retardované, školní materiál k nácviku čtení, psaní a počítání. Zaměstnávala děti praktickými činnostmi, jako je utírání prachu a zametání. Zjistila, že malé děti ve věku kolem tří let jsou schopny vysoké koncentrace, pokud však mají možnost podle svých vlastních možností vtisknout smysl nějakému předmětu, odpovídajícímu jejich stupni vývoje. Zdejší původně divoké a neposlušné děti se jejím vyučovacím metodám přizpůsobily a bavily je. „Moje metoda dítě umísťuje do nesoutěživého a spolupracujícího prostředí, v němž se učí přirozenou cestou a pomocí vhodného materiálu. K tomu patří i učební hry, vhodné k rozvoji osobnosti a šité na míru zájmům každého dítěte a jeho schopnostem. Učitelka-pozorovatelka zasahuje teprve ve chvíli, kdy dítě potřebuje pomoc.“ 

Na začátku každého dne se děti umyly, vyčistily si zuby, starší pomáhali mladším. Písmena se učily pohmatem, takže už tříleté děti četly a psaly. Spontánním způsobem nasávaly poznatky o botanice, zoologii, matematice a zeměpisu. Děti si hrály na ticho, případně se učily, jak se vysmrkat. Legrační formou Maria ukázala dětem, jak různě použít kapesník, a představení zakončila nenápadným způsobem výuky. Na kritiky Maria reagovala: „Studuji své děti a ony mě učí, jak je učit.“ Maria věděla, že prostředí třídy je pro výuku důležité, a přišla s nápadem, aby se stoly a židle přizpůsobily dětem. Třídu vybavila skříňkami, židličkami a stolečky přesně podle velikosti dětí. A nezapomněla ani na malá umyvadla nebo minizáchody.

S růstem popularity svých metod se Maria začala věnovat přípravě učitelek, ale i psaní a přednášení. V roce 1908 opustila všechna prestižní místa, tj. psychiatrickou kliniku, katedru hygieny i katedru antropologie na římské univerzitě. Ukončila práci aktivní lékařky a začala její více než čtyřicetiletá přednášková a spisovatelská činnost. V Římě se podílela na založení první asociace pro šíření svých metod, které nesly název Opera Montessori. Po roce vydala knížku s názvem Metoda vědecké pedagogiky užitá ve výchově v dětských domovech, která byla přeložena do více než dvaceti jazyků. V roce 1911 si článek o její práci přečetl vynálezce telefonu Alexander Graham Bell a zorganizoval o dva roky později její turné po Americe. To už rok žila se svým synem, kterého se jí podařilo získat do péče. Svému dítěti pravdu prozradila, ale okolí jej nadále představovala jako svého synovce. V Americe se jí dostalo velkolepého přijetí s nabídkou, aby vyučovala na právě vzniklém Montessori institutu. Maria však odmítla ze strachu z imigračních úředníků, kteří by mohli odhalit Mariovu pravou totožnost. 

Po vypuknutí první světové války se přestěhovala do neutrálního Španělska, ale po válce se vrátila do Itálie. Když se tam k moci dostal Mussolini, nařídil učitelům loajalitu k fašismu. Maria odmítla, její školy byly oficiálně zakázány a knihy páleny. Vrátila se zpátky do Barcelony, když však v roce 1936 vypukla španělská občanská válka, přemístila se i se synem a jeho rodinou do Amsterodamu. Po čtyřech letech museli utíkat znovu, Hitler si totiž podmanil Holandsko. Maria zamířila vyučovat svou metodu do Indie. Po druhé světové válce se vrátila do Holandska, ale stále cestovala po světě. 

Krátce před svými 82. narozeninami se připravovala k cestě do Ghany, zemřela však náhle při návštěvě školy v Noordwijku v květnu 1952. Za svého života se nikdy k mateřství nepřiznala, v její poslední vůli však stálo: „Celý svůj majetek odkazuji Mariovi, svému synovi.“ Mario šířil dál myšlenky montessoriovského hnutí a americkým novinářům řekl: „Maminka byla optimistický člověk. Celý život věřila, že v dětech je naše lepší budoucnost.“ Dnes se její pedagogické metody uplatňují na všech kontinentech a téměř každá učitelka předškolních dětí využívá jejích nápadů, učebních metod i předmětů, přičemž dětský nábytek nechybí v žádné třídě. Rita Kramer, autorka životopisu Marie Montessori, napsala: „Maria Montessori patří na každý seznam osobností, jež utvářely 20. století. A je to o to pozoruhodnější, že byla ženou a narodila se v Itálii třicet let před koncem století 19.“

Tip: V kinech právě běží francouzsko-italské životopisné drama s výmluvným názvem Maria Montessori. V hlavní roli snímku září italská herečka Jasmine Trinca, distributorem je společnost Cinemart. Nenechte si ho ujít!