Statečně svobodomyslná Milena Jesenská

Narodila se v srpnu 1896 do rodiny univerzitního profesora a zubního lékaře Jana Jesenského a jeho ženy Mileny. Rodinu často navštěvovaly otcovy sestry: Marie, překladatelka z angličtiny; a Růžena, spisovatelka. Milenin národně smýšlející otec dal svoji dceru zapsat na první české dívčí gymnázium Minerva. Absolventky Minervy se mohly po dlouhých bojích zapsat na medicínu, později i na filozofii a po první světové válce i na práva. Na gymnáziu se dívka, která přišla o matku v pouhých sedmnácti, seznámila se stejně smýšlejícími spolužačkami: všechny vyjadřovaly odpor ke konvencím, včetně diktátu v oblékání. Inspirovány tanečnicí Isadorou Duncan vyrážely do pražských ulic ve volných řízách, bez punčoch, v sandálech a s rozpuštěnými vlasy, což v upjatém prostředí prvních dvaceti let 20. století bylo něco zcela nevídaného! 

Milena také ráda kupovala svým přítelkyním nebo oblíbeným hercům a herečkám kytice či dárky. Když jí došly peníze, neváhala natrhat kytky v parku. Na Minervě začala psát. Do třídního časopisu psala pod pseudonymem A. X. Nessey, který používala i později. Po maturitě začala Milena studovat medicínu, po několika semestrech toho ale zanechala. 

Bylo jí dvacet, když navázala vztah s Ernstem Pollakem, o deset let starším literátem. Její otec ho ale neměl v oblibě a Mileně vztah zakázal. Ernst vyzval doktora Jesenského k souboji, ten však nechal odvézt dceru do psychiatrického sanatoria ve Veleslavíně, kde u ní lékaři zjistili „chorobný nedostatek morálních pojmů a zábran.“ Po několika měsících ji propustili a za Ernsta Pollaka se vdala. Manželé se přestěhovali do Vídně, kde navštěvovali literární kavárny, znali Franze Werfela a další soudobé autory. Ernst ale moc nevydělával, a tak Milena učila češtinu nebo nosila kufry na nádraží. 

V roce 1919 navštívila Prahu, kde si domluvila spolupráci s několika novinami a časopisem Tribuna, který redigoval Ferdinand Peroutka. Začínala jako módní redaktorka, později přispívala svými fejetony. Publikovala i v Národních listech, kam psala o postavení žen ve společnosti. Právě v tomto období navázala kontakt s Franzem Kafkou. Poté, co si přečetla jeho povídku Heizer (Topič), ji napadlo, že by mohla Kafkovi napsat a nabídnout mu, že jeho tvorbu přeloží do češtiny. Mileně bylo čtyřiadvacet, Kafkovi třicet sedm. Od oficiální korespondence však brzy přecházejí k výměně soukromých informací: Kafka se v dopisech Mileně svěřuje o své potřebě někoho mít a hrůze z monotónního svazku. Dvakrát zrušil zasnoubení s Felice Bauerovou, jednou s Julií Wohryzkovou. O tom všem psal Mileně v letech 1920 až 1923. Ti dva si dokonce v dopisech pohrávali s myšlenkou, jaké by to bylo žít společně, ale pak od nápadu upustili. Pro Kafku byla Milena až moc svérázná. Poslední dopis je z 25. prosince 1923. Když v červnu následujícího roku Kafka zemřel, Milena napsala do Národních listů jeho nekrolog. Jako první odhalila, jak skvělý to byl autor. Jejich dopisy vyšly v roce 1952 v emigraci pod názvem Dopisy Mileně. Milena Jesenská se tím zapsala do evropské literatury. 

Krátce po Kafkově smrti se Milena rozešla s manželem a odstěhovala do Drážďan. V roce 1925 se vrátila do Prahy a stala se redaktorkou ženské rubriky Národních listů. Chodila do kaváren, ve kterých se scházela pražská avantgarda. V nakladatelství Topič začala redigovat knihovnu Žena, kde také vydávala sbírky svých fejetonů Cestou k jednoduchosti a Člověk dělá šaty. Přispívala i do sborníku o cestování Šťastnou cestu. S přítelkyní Stašou Jílovskou, Adolfem Hoffmeisterem a V. H. Brunnerem začali vydávat Pestrý týden. Milena kolem sebe shromažďovala mladé spolupracovnice a společně zprostředkovávaly čtenářkám pocity nastupující generace. Propagovaly nový životní styl, moderní design, architekturu, zdravé jídlo, zdravé prostředí, zdravou duši. Předávaly myšlenku o rovnoprávnosti — oba partneři jsou rovnoprávní, doplňují se, nikdo nemá navrch.

Rok po svém návratu do Prahy poznala Milena architekta Jaromíra Krejcara, jednoho z nejnadanějších příslušníků avantgardy (palác Olympic ve Spálené ulici je jeho první realizovaná stavba). Vzali se. Mileně bylo dvaatřicet, když čekala své první dítě. Dostala však zánět kloubů, který zkomplikoval i porod. Trpěla velkými bolestmi, které tišila morfiem. Koleno zůstalo nehybné, a ačkoli se stav později mírně zlepšil, neobešla se bez hole. Svou rubriku řídila ze sanatoria, ale kroužek se rozpadl. Po návratu z nemocnice Mileně nabídli práci v ženské stránce Lidových novin. Psala dokonce i recepty, ačkoli vůbec nevařila, protože to neuměla, a nehodlala se tím zabývat. Rodina se dvakrát denně setkávala v restauraci, kde jedli. A Milena zpovídala kuchaře, jak který pokrm dělá. Když ale pod pseudonymem publikovala zasvěcený článek o drogách, byla propuštěna. 

Dokud Kafka žil, podporoval Milenu v literárních snahách. Ona na oplátku propagovala jeho talent. Trvalo to ale ještě dlouho, než se stal světově uznávaným autorem. Milena Jesenská za tu dobu prošla dalšími milostnými vztahy, psala do dalších novin, vstoupila do komunistické strany, a po kritice moskevských procesů z ní byla vyloučena. Seznámila se s komunistickým novinářem Juliem Fučíkem a jejich přátelství přerostlo ve vášnivou avantýru.

Milena Jesenská spolupracovala s Ferdinandem Peroutkou v Přítomnosti, kam psala články, politické úvahy i reportáže. Zastupovala Peroutku v době jeho zatčení po příchodu nacistů. Navázala kontakt s několika ilegálními skupinami a podařilo se jí pomoci řadě židovských přátel uprchnout z okupovaného Československa. Ona sama však byla zatčena a zemřela 17. května 1944 v Ravensbrücku. Bylo jí 47 let. Za svou pomoc pronásledovaným Židům byla Státem Izrael in memoriam odměněna v roce 1994 titulem Spravedlivý mezi národy. 

Tip: Knihu „Jsem Milena z Prahy“ napsala Monika Zgustová. Autorka v románu rekonstruuje na základě písemností, článků a dopisů, které se dochovaly, a svědectví těch, kdo Milenu znali, život téhle statečné a mimořádné osobnosti. Vyšlo v nakladatelství Ikar, 2024.