Věra Čáslavská: Olympijská legenda, kterou vyměnili za uhlí

1964, letní olympijské hry v Tokiu. Sportovní gymnastka Věra Čáslavská se chystá na riskantní výkon na bradlech o nestejně vysoké žerdi, na takzvané ultra C, jak tento cvik později pojmenovali Japonci. Svůj koncert tělesné mrštnosti začíná na vyšší žerdi, po odkmihu z vyššího patra se pustí, jako by letěla, načež se otočí o 360 stupňů a chytne se vyšší žerdě, aby vzápětí přehmátla na žerď nižší. Publikum ani nedýchá a vypadá to, že dvaadvacetiletá dívka zaútočí na prvenství. Jenže Věra ztratí koncentraci a upadne. Po pár vteřinách se ale vyhoupne zpátky na bradla – a závěr sestavy odcvičí znovu, tentokrát dokonale! Hvězdný výstup sice předvádí už jen pro fanoušky, ale toto gesto a skutečnost, že na olympiádě vybojuje ještě tři zlaté medaile – ve víceboji, v přeskoku a na kladině – z ní udělají celebritu. A Josef Odložil? Na téhle olympiádě získá stříbrnou medaili v běhu na 1500 metrů.

Věra Čáslavská se narodila 3. května 1942 v Praze. Vyrůstala se staršími sestrami Hanou a Evou a mladším bratrem Václavem. Její otec měl obchod s lahůdkami, ale po komunistickém převratu o něj  přišel. V té době se už Věrka prosazuje: „Je elastická, než člověk řekne švec, už má nohu za krkem, v pěti letech umí základní akrobatické prvky, takovou jsem tady ještě neměla,“ chválí dívku lektorka baletní školy Marta Aubrechtová. Věra začne brzy předcvičovat starším baletkám a se svými sestrami založí trio. Jejich průprava? „Doma se topilo v kamnech uhlím, které jsme se sestrami nosily ze sklepa, ze čtvrtého patra sto dvacet sedm schodů dolů a sto dvacet sedm zpátky,“ vzpomínala Čáslavská. V sedmi se naučila bruslit a záhy vyhrála dorostenecký přebor. Na ledě excelovala o přestávkách hokejových zápasů a vystupovala v dětských revuích. V létě se pro změnu věnovala lehké atletice. „Až do čtrnácti jsem nepřeskočila koně ani kozu,“ tvrdila budoucí závodnice, kterou v jejích patnácti pozvala na svůj trénink Eva Bosáková, tehdejší ikona československé gymnastiky. Hned po skončení osmiletky nastoupila Věra do zaměstnání a přihlásila se na večerní hospodářskou školu – na té absolvovala i státnice z těsnopisu a psaní na stroji. V roce 1958 si dodělala maturitu na jedenáctiletce a začala pracovat jako písařka. 

Na svém prvním mistrovství světa byla v Moskvě nejmladší účastnicí, bylo jí šestnáct. O dva roky později na letních olympijských hrách v Římě už s její pomocí československý tým vybojoval stříbrnou medaili. „Věřím, že člověk může dokázat cokoli, pokud opravdu chce. Kdybych chtěla být rekordmankou v plavání, budu rekordmankou v plavání. Kdybych se chtěla stát dobrou lékařkou, budu dobrou lékařkou. Já tomu opravdu věřím, ale také vím, že bych to mohla dokázat jen na úkor všeho ostatního,“ hlásala Věra. A aby svůj talent podpořila, změnila způsob stravování. „Předtím jsem ovesnou kaši nevzala do pusy, a najednou jsem ji jedla denně.“ A Josef? Byl o čtyři roky starší než Věra. Narodil se 11. listopadu 1938 v Otrokovicích, vyrůstal se sestrou Miloslavou. Na dětství, které prožil v Bělé pod Pradědem, vzpomínal: „Mou atletickou přípravkou byla každodenní porce asi osmi kilometrů hezky po svých do školy.“ Chtěl být lesníkem, nakonec se ale rozhodl pro Žižkovu vojenskou školu v Bratislavě. Už v osmnácti letech zaběhl 1500 metrů v čase 4:20. Z Bratislavy se přesunul do Olomouce, kde začal závodit za místní klub Slovan. Od roku 1958 studoval v Košicích, ale stále lepší výkony ho v roce 1961 přivedly do Dukly Praha. V Praze vystudoval FTVS UK, obor čeština – tělesná výchova.

V roce 1964 se Věra odstěhovala od rodičů. Tělovýchovný svaz jí přidělil garsoniéru a podala si přihlášku na sportovní fakultu. Ve stejném roce se sblížila s Josefem. „Při běžeckém tréninku je potřeba vytrvalost, takže mě Josef dobýval vytrvale. A dobyl. Já jsem nikdy nebyla lamačka mužských srdcí,“ vzpomínala šťastná Čáslavská. Zhubla, změnila účes a přišla s novými sestavami, se kterými v roce 1967 na mistrovství Evropy suverénně vyhrála ve všech disciplínách. A jak vypadal její vztah? „Většinou se setkáváme na letišti, když jeden z nás zrovna někam odlétá a druhý se odněkud vrátil,“ odpovídala vtipně na dotazy redaktorů. Noviny prodávaly titulky typu: „Na Věru Čáslavskou na letišti čekal výborně oblečený sportovec s kyticí, který si ji pak posadil do své cortiny a odvezl.“ V roce 1965 překonal Josef světový rekord na 2000 metrů s časem 5:01.2, což je dodnes český (československý ) rekord. V roce 1966 vytvořil nový československý rekord na 1500 metrů časem 3:37.6.

Věřina osudová olympiáda se konala v Mexiku v roce 1968. Přitom gymnastka do poslední chvíle nevěděla, jestli bude moct odjet. „Podepsala jsem dokument Dva tisíce slov, ale po vpádu vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa se rozkřiklo, že signatářům petice hrozí nebezpečí. Proto jsem závěr olympijské přípravy přerušila a skrývala se na Jesenicku. Mou tělocvičnou byl pouze les. Kladinu nahradily poražené kmeny, shyby jsem dělala ve větvích. A protože bylo důležité udržet v kondici mozoly na dlaních, lopatou jsem přehazovala uhlí. Nakonec se o mé účasti rozhodlo až v Moskvě.“ Komunisté Čáslavskou do Mexika pustili, kdyby to neudělali, mohl vzniknout skandál. Když ale Čáslavská přebírala zlatou medaili za prostná, disciplínu, v níž dosáhla stejného počtu bodů jako Ruska Larisa Petrikovová, zavlály netradičně dvě vlajky a postupně zazněly dvě hymny. Nejdříve československá, pak sovětská – při jejích tónech se Věra výmluvně odvrátila od sovětské vlajky a sklopila hlavu. „Chystala jsem se tu zúročit nejenom ty tisíce natrénovaných hodin, ale hlavně mravní převahu, kterou jsem cítila nad svými soupeřkami. Moc jsem toužila pokořit sovětskou vlajku a zvednout, aspoň na okamžik, svému pokořenému národu hlavu,“ napsala.

Ve Střední Americe se Věra za Josefa provdala, a to pouhý den po skončení olympiády. „Svatbu jsem si vysnila v kapličce, ale nakonec mi místní úřady doporučily metropolitní katedrálu.“ Napřed proběhl úřední sňatek v rezidenci československého velvyslance: „Ulice byla obležená lidmi už o hodinu dřív, takže jsme se jen s obtížemi dostali k autům. Skutečné peklo však nastalo před katedrálou. Přišlo na 50 000 lidí! Vůbec jsme neslyšeli, na co se nás arcibiskup ptá, a on zase neslyšel, co mu odpovídáme,“ vzpomínala Věra. Její sňatek vyvolal takové emoce, že po skončení obřadu museli svatebčané další hodinu čekat v kryptě pod sakristií, než se dav uklidnil a kostel zčásti vyprázdnil. „Nakonec jsme ven unikli podzemní chodbou,“ vzpomínal Josef. Po návratu do Evropy strávili novomanželé líbánky na italském Capri, ale i tam na ně číhali paparazziové. Za devět měsíců se páru narodila dcera Radka.

Doma bylo ovšem jméno slavné gymnastky zapovězeno. A když dostala pohádkovou nabídku z Hollywoodu? „Československo vaše peníze nepotřebuje,“ napsala za Věru státní agentura. Komunistický režim po úspěšné sportovkyni žádal jediné: Aby odvolala svůj postoj ke Dvěma tisícům slov, což odmítala. „Nejsem tvrdohlavá, jsem normální,“ prohlašovala odvážně Čáslavská a později si vybavila: „Jednou si mě z vnitra přijeli vyzvednout až do bytu, byla jsem s Radkou sama doma. Naložili mě do auta, s dcerou na klíně, a přisedli si zprava, zleva. Po cestě jsme se obě rozbrečely – Radka strachy, já zase z pocitu nespravedlnosti: Co jsem provedla vlastní zemi špatného, že se mnou zacházejí, jako by zatýkali zločince. Ty medaile mě stály plno dřiny. A ti, co se přiživovali na jejich zisku, se naráz odvrátili. Na medaile jsem po roce 1969 zanevřela. „Strčila jsem je do krabice a tu schovala pod postel. Vyndávala jsem je, jen když si s nimi chtěla Radka hrát.“

V roce 1969 ukončil Josef sportovní kariéru, ale z politických důvodů byl nucen armádu opustit. O dva roky později se Věra vrátila na fakultu, jejíž studium přerušila kvůli mateřské. Nemohla ale sehnat práci, tak si přivydělávala jako uklízečka. „Vyfasovala jsem tři činžáky v Nuslích a na Pankráci a týden co týden je objížděla. Vždycky jsem si na to uvázala do čela šátek, aby mě lidé nepoznali.“ Odpromovala v srpnu 1974, tři týdny předtím, než se jí narodil syn Martin. Koncem roku dostala Čáslavská práci trenérky gymnastek Sparty Praha, ovšem za podivných okolností. „Mohla jsem tam pracovat, ale tajně. O mém působení se nesměly zmínit noviny.“ V roce 1979 přišla nabídka odcestovat do Mexika, aby cvičila gymnastické naděje z chudých rodin. Skutečné pozadí? „Až později jsem se dozvěděla, že šlo o dohodu několika států a že mě vlastně vyměnili za uhlí.“

V Mexiku, kam Věra odjela s celou rodinou, se jí ale dostalo bombastického přivítání: Červený koberec sahal od letištní budovy až ke schodům letadla. Kromě juniorek se tam Věra začala věnovat i výuce trenérů, v televizi měla každodenní živý pořad Cvičíme s Věrou. I její manžel v Mexiku působil coby trenér, ale právě tady začal jejich vztah skřípat. „Rozcházeli jsme se zejména v otázce výchovy dětí. Josef se domníval, že nejlepší je vojenský režim, s čímž jsem nesouhlasila.“ Navíc ji začal podvádět s jednou ze svých svěřenkyň, což se v roce 1981 stalo i skandálním důvodem, proč se rodina posléze vrátila zpátky do Evropy. O rozvod Věra požádala až v roce 1987.

Na Spartě začala Věra trénovat gymnastickou reprezentaci. Po revoluci se stala poradkyní Václava Havla a stála u zrodu Výboru dobré vůle Olgy Havlové. Josef byl po roce 1989 rehabilitován a vrátil se do armády. V letech 1992 – 1993 byl velitelem Mírových sborů OSN v Iráku. Krátce po jeho návratu (v srpnu 1993) ale došlo k tragédii: Na diskotéce v Jeseníkách se Josef setkal se synem Martinem. Podle svědků sem Odložil dorazil opilý. Motal se a narážel do ostatních, v jednu chvíli partner jedné z účastnic zábavy Odložila uhodil, ten chtěl ránu oplatit, ale proti němu stál najednou Martin a vlastního otce udeřil. Ten se svalil na podlahu a upadl do bezvědomí, v nemocnici pak o měsíc později zemřel. Soud Martinovi vyměřil čtyři roky nepodmíněně, ale Havel mu udělil milost. Věra se zhroutila a skončila v psychiatrické léčebně. K návratu do veřejného života se odhodlala v prosinci 2009, aby na Sportovci roku předala cenu rychlobruslařce Martině Sáblíkové. V roce 2012 zorganizovala v Čechách pobyt japonských dětí z rodin postižených tsunami. Sportovní legenda, která tvrdila „Nesoutěžila jsem s muži, ale sama se sebou“, zemřela v Praze 30. srpna 2016 na rakovinu slinivky. Bylo jí čtyřiasedmdesát let.