Společnost
Kritika je synonymem západní civilizace, říká filozofka Tereza Matějčková
Sára Voldánová18. 12. 2024
Filozofie to v době upadajícího zájmu o humanitní obory nemá lehké. Jestli jí ale někdo v českém prostředí dělá dobrou reklamu, tak je to Tereza Matějčková. Své čtenáře a posluchače vede k odvaze vést smířlivý dialog o tématech, kvůli kterým se často rozpadají přátelství i rodiny.
Foto: Tono Stano
Tereza Matějčková
Jaký máte vztah ke kritice?
Nepozoruhodný, byť je fakt, že jsem se touto otázkou v posledních dvou letech více zabývala. Dlouho jsem se jí obávala, protože jsem názorům druhých až příliš věřila. Když mi někdo něco zkritizoval, hned mi naskakovaly obavy, že jsem úplně nemožná. Od té doby, co jsem více ve veřejném prostoru, jsem se musela s tímto rysem vědomě vypořádat. Vzala jsem to jako terapii expozicí, jako svého druhu očkování, a zabralo to. Musela jsem ale zavést dvě opatření. Zaprvé se od ledasjakých názorů odstřihávám s vědomím, že dostat promyšlenou kritiku je spíše výjimka. Zadruhé mám naštěstí ve svém okolí lidi, jimž důvěřuji, a jejich kritiku beru velmi vážně.
Ptám se, protože mě tato otázka napadla při čtení vaší knihy Bůh je mrtev, nic není dovoleno, což je soubor esejí, které jste v průběhu dvou let napsala pro Týdeník Echo. Řešíte tu i různé formy provokování. Má i její název a obsah provokovat?
S názvem jsem si samozřejmě lámala hlavu, je obtížné najít titul pro soubor esejí. Nakonec jsem se opřela spíše o klišé než o provokaci, byť lehce ironicky obměněné. Z těch možností, které jsem si postupně vypisovala, mi nakonec přišlo, že je nejvíce vypovídající nejen pro eseje, ale i s ohledem na to, co mě posledních několik let zajímá.
Častým námětem vašich esejí jsou i trendy ve společnosti, které směřovaly pozitivním směrem, ale nakonec se debata o nich stala až absurdní. Musím se přiznat, že ačkoliv mě kniha bavila a zajímala, trochu mě i rozčilovala. Donutilo mě to ale k zamyšlení, proč vlastně. Setkala jste se s podobnými ohlasy?
Setkala jsem se s mnohými ohlasy, za což nepřestávám být vděčná. Těch rozčílených bylo také dost. Nejste výjimka. Je pravda, že popisuji skepticky třeba určité proudy feminismu nebo klimatického aktivismu. Když se však kriticky stavím k některým verzím feminismu, neznamená to, že ho odmítám. Když kritizuji některé kroky aktivistů, také tím neříkám, ať kašleme na přírodu. Mně spíše připadá, že kritika je synonymem západní civilizace a že existuje rozdíl mezi ní a nepřátelstvím. Svou dizertaci jsem věnovala tématu dialektiky. Dialektika znamená, že musíte být vnímavá vůči nebezpečí, že se vaše nejlepší snahy zvrátí v opak. Je to banální. Všechno má svůj stín. To, že jste vnímavá vůči stínům, neznamená destruktivitu. Myslím, že je to naopak: když člověk není vnímavý vůči stínům, je destruktivní.
Foto: Jan Sommer
Tereza Matějčková
Platí to tak jen u velkých společenských trendů?
Vůbec ne. Naopak to vnímám i na svém malém životě. Svůj život jsem hodně zasvětila práci a ze svého hlediska dosáhla i spousty úspěchů. Jenže často jsou právě v úspěších zabudované mnohé prohry. Problém přitom nejsou prohry samotné. Ty jsou nevyhnutelné. Problém je, když si je nepřiznáme, teprve pak se věc stane absurdní, jak vy zmiňujete v předchozí otázce.
V knize se spolu s dalšími filozofy a sociology zabýváte tím, že to s některými omílanými argumenty o postavení žen ve společnosti může být v realitě i jinak. Kde vnímáte největší rozkol?
Zdá se mi, že občas tu omíláme teze, které možná platily před několika lety, ale od té doby se realita posunula. Připadá mi až absurdní, že se dnes tak často užívá na veřejnosti slovo patriarchát. Vždyť je to zřízení, kde ženy nemají rovná práva, muži vládnou na veřejnosti i domácnosti. Opravdu v tomto žijeme? To, že se tím dle mého soudu zkresluje skutečnost, je ten menší problém. Horší je, že se mladým ženám těmito řečmi bere naděje, že mají svůj život ve svých rukou.
Takovými řečmi se mladým ženám bere naděje, že mají život ve svých rukou."
Hrozí, že se začnou chovat jako oběti nebo budou někoho vinit za své neúspěchy. Já přitom neříkám, že diskriminace neexistuje, ale když řekneme, že žijeme v patriarchátu, říkáme tím, že ženy nemají rovná práva anebo že jsou implicitními strukturami systematicky znevýhodňovány. Za sebe říkám, že já jsem takový dojem nikdy neměla. Naopak jsem učinila tu zkušenost, že být ženou může být obrovská výhoda.
Odlišné názory na otázky, které v esejích řešíte, vyvolávají velmi silné emoce, někdy až nenávist, rozpady přátelství i rodin. Může být právě filozofie jakýmsi rozcestníkem diskuze?
Myslím si, že může. Filozofie ukazuje, že většina důležitých otázek nemá jednu správnou odpověď a také to, že každé stanovisko má svůj slepý úhel, a proto zoufale potřebujeme druhého, aby přišel a zkorigoval nás. To není žádná relativizace ve smyslu, ať si každý myslí, co chce. Faktem je, že někdo myslí lépe a někdo hůře. Ale i ten, kdo myslí fakt dobře, něco podstatného nevidí a potřebuje druhé. Myslím, že filosofie, aspoň tak, jak ji chápu, ukazuje, že vše je ještě složitější, než jsme si mysleli. Což ale není důvod k zoufání, možná naopak ke smířlivosti. Absolutní pravda v otázkách dobra, spravedlnosti, správného života neexistuje.
Dnešní doba bývá označována různými přívlastky, ale z těch, co mě napadají, jsou v zásadě všechny kritické. Souvisí to podle vás s tím, o čem jsme se bavily výše?
Myslíte takové ty přívlastky jako narcistní, infantilní nebo třeba paranoidní? Myslím, že každý, kdo takto popíše společnost, ví, že je to nadsázka, skoro umělecká licence, která něco vystihne a něco upozadí. Nadsázka je lupa, díky které vidíme něco jasněji. Byla by chyba chápat taková označení dogmaticky. Prospět to, myslím, může v tom, že si uvědomíte myšlenkové styly, které třeba zaujímáte nevědomky.
Každý potřebujeme druhého, aby přišel a zkorigoval nás."
Autor přívlastku vás na ně v hyperbole upozorní a vy to pak třeba, chcete-li, můžete korigovat. Nedávno byl v Praze italský psychoanalytik Luigi Zoja, který zde představoval knihu Paranoia. Současnost označuje jako dobu paranoidní a paranoia je pro něho antipsychologické nastavení. Znamená to, že coby paranoici nepřemýšlíme o sobě, o svých chybách, ale viníme za své nedostatky druhého. Strachy promítáme na jiné. Připadá mi, že je to pozoruhodný popis společnosti, který jsem přijala do palety, jak lze společnost také popsat.
V čem podle vás tkví největší síla dnešní filozofie? Změnilo se to od dob klasických filozofů nějak?
Filosofie se podle mě nezměnila, změnil se její status. Myslím, že v průběhu druhé poloviny dvacátého století začíná tento status upadat. Největší část filosofie se dnes odvíjí na akademických pracovištích. To je cenná větev, ale nemůže to být vše. Když se podíváte ještě i na sedmdesátá, osmdesátá léta, knihy od Foucaulta nebo Habermase byly široce čteny. Akademizace filozofii neprospěla. Ztratila kontakt se životem společnosti. Na druhou stranu je také možné, že lidé, kteří dříve četli filosofické spisy, se dnes třeba zabývají technologiemi. Pohled společnosti se od filosofie zkrátka odvrátil. Humanitní vědy navíc nemají ve společnosti nejlepší pověst a možná je ti nejtalentovanější lidé ani nestudují. Což zase není nic překvapivého, v různých fázích byly podstatné různé profese a ty pak přitahovaly ty nejzajímavější osobnosti. Myslím, že stejný osud utrpěla i politika. Ti nejzajímavější lidé jsou jinde. Ale kdysi tam byli – a bylo to znát, v případě politiky i filozofie.
V jakém prostředí nebo za jakých vnějších vlivů za vás vznikají ty nejpodnětnější filozofické diskuze?
Asi všude, kde lidé cítí osobní nasazení. Ale zase, co je diskuse? Třeba já nejsem dobrý diskutér. Potřebuji čas, abych si věci promyslela, většinou neumím bezprostředně reagovat. Přesto mám dojem, že jsem dosavadní život díky filozofii prodebatovala při četbě mých oblíbených autorů. Nedávno tu byl spisovatel Dimitri Verhulst. V rozhovoru, který s ním pro měsíčník Host dělala Josefína Formanová, říká, že kniha je samota, kterou si člověk nosí s sebou.
Kniha je samota, kterou si nosí člověk s sebou."
Díky knize se můžete kdykoli odpojit od okolního světa. Ale úplná samota to zároveň není, protože vedete dialog s nějakým myslitelem nebo s postavami románu. Tohle je pro mě důležité: ten dialog, který člověk vede sám sebou, případně v sobě s druhými. Může to znít ješitně nebo autisticky, ale podle mě není. Když na sobě pracujete, nebudete do druhých promítat viny, které máte připsat sobě.
V některém z rozhovorů jste zmínila, že když vás někdo označí za filozofku, cítíte se trapně. Proč?
S filosofem nebo filosofkou jde ruku v ruce hodnotící soud. Filosof je někdo, kdo pohnul světem myšlení. Ta trapnost nevyplývá z mých komplexů, ale z mé soudnosti. Ale už jsem se s tím smířila. Když člověk projde veřejností, připisuje se mu tolik věcí, že filozof je to nejmenší, možná i nejhezčí.
Kdyby se naši čtenáři chtěli začít filozofii třeba jen na soukromé úrovni věnovat, jaké dílo byste jim doporučila?
Nejprve bych asi řekla, že se čtenáři na soukromé úrovni filosofii věnují bezpochyby již dnes. Každý si klade otázky: typu: Co chci od života? Co je štěstí? Musím být šťastná, anebo stačí, když je šťastný druhý? Člověk je bytostně filosofický tvor. Kdo by chtěl začít pracovat systematicky, vždy jsou dobré třeba Platónovy dialogy. V případě, že by toužil po něčem klasickém, lze doporučit třeba dialog Symposion o kráse a lásce. Protože krása a láska, to je taky věda! A kdyby někdo chtěl číst něco současného, doporučuji nádhernou knihu Škvíry existence od polské filosofky Jolanty Brach-Czainy. Mimochodem Eva Prchalová napsala na motivy těchto esejí divadelní hru v hlavní roli s Antonií Formanovou. Filozofie už zkrátka nežije jen v písmenkách.
Tereza Matějčková je filozofka, publicistka a překladatelka. Její kniha Kdo tu mluvil o vítězství? Osm cvičení ve filozofické rezignaci byla nominována na cenu Magnesia Litera a její sbírka esejí Bůh je mrtev. Nic není dovoleno získala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. Ve vydavatelství Echo Media vede filosofickou řadu Svár. Od roku 2023 má svůj podcast Pravda neexistuje? Do roku 2023 vyučovala na Filosofické fakultě UK, kde se habilitovala. Od roku 2024 učí na vysokých školách externě, aktuálně na 1. lékařské fakultě UK.
Vogue
Doporučuje
Vogue Leaders
Michelle Losekoot o kreativitě, hledání vlastního hlasu a schopnosti nebýt nonstop dostupná
Kateřina Špičáková16. 12. 2024
Vogue Daily
Danielle Vasinova: Beauty, Brains, and the Big Screen
Kristýna Jandová16. 12. 2024
Vogue Leaders