Zlomené kosti vs. zlomené srdce

Broken bones vs. broken hearts. Sedím v nejmenované kavárně, a přestože absolutně nevidím na dálku, dívám se na barmana, se kterým jsem měla jeden z nejintenzivnějších vztahů/nevztahů ever. 

V mém případě je těžké takto navazovat potenciální oční kontakt, jelikož jakmile bych se o to pokoušela, nikdy se nedozvím, jestli je, nebo není kontakt opětovaný a ještě u toho budu vypadat směšně ve snaze dohlédnout těch pár metrů před sebe. Někdy mě to frustruje. Nejenže nemůžu flirtovat očima, ale číslo tramvaje zjistím až na poslední chvíli, a když jdu do metra, musím dojít až doprostřed nástupiště, abych z cedule přečetla správný směr, kvůli čemuž mi občas ujede vlak. Na ulici lidi míjím, až by se skoro mohli urazit, a v kině nebo divadle si musím sednout vždy maximálně do třetí řady. 

Nicméně zpátky k příběhu. Byl to člověk s tím nejlepším humorem, jaký jsem kdy potkala. Měl zvláštní schopnost se tak kvalitně pohádat a sršel takovým ostrovtipem, jaký jsem u nikoho neviděla. Zároveň dokázal dělat velká filmová gesta. Dramaticky. Sdíleli jsme spolu od počátku našeho seznámení, které je staré pomalu jak můj život v Praze (čti 6 let), mnohé od humoru přes hudební vkus po lásku ke Gilmorkám. A měl trošku nohy do O, což mám strašně ráda. Kluky, co mají dlouhý nohy a trošku do O. Nevím, zdali je to způsobené mojí celoživotní láskou ke koním, ale zkrátka mě to docela bere. 

Byl to jeden ze vztahů, které začnete v podroušeném stavu. Míra emocí se tak může dramaticky měnit pod vlivem množství alkoholu v krvi. Bylo to takové to, jak se opijete v baru, kde pracuje, pak spolu něco máte a následně začnete nenápadně na to místo chodit častěji a v daleko dřívějších hodinách doufajíc, že si tak budete moct uloupit kus jeho času a kvalitní konverzace, než začne standardní večerní frmol. Seděla jsem na baru a kreslila si, psala nebo dělala nějakou svoji aktivitu, štastná pouze jen ze sdílené přítomnosti a občasné výměny pohledů a slov. Když jsem sedávala na baru, moje oční vada mi naštěstí v očnímu kontaktu nebránila – malá vzdálenost. 

Byl to Kozoroh. Míra dramat, která jsme za tu krátkou dobu prožili, má asi opět pro mě v nějakém love vztahu prvenství. Bylo to drama z mé strany i z jeho strany, které vždy vedlo v obrovské drama společné. Nebudu tady rozepisovat všechno ani popisovat dopodrobna jeho temperamentní povahu. Jeden večer se poprali s mým ex na Národce, druhý den mi posílali společná selfies na téma, jak mě nenávidí, třetí den mi chystal na stůl tulipány, než jsem přišla do baru se svým tátou na drink. 

Bylo to krásné a intenzivní, bohužel na mě až moc. Já jsem typ holky, co není schopen jít rychle do velkých závazků. Jsou tu traumata z dětství, různá issues a v neposlední řadě i hraniční porucha osobnosti, kterou mám. Moje hranice jsou fluidní z vteřiny na vteřinu a je těžké mezi nimi najít stabilitu, ale o tom až někdy jindy. Zkrátka jakmile mě někdo začne milovat až moc, mám tendenci utíkat. Mám trošku dojem, že jsem v tom byla hodně jako Lorelai Gilmore. A on byl mix Luka Danese, Jesse i Deana. A stejně jako s Lorelai, i se mnou je to někdy pain in ass víc, než bych si přála. 

Nicméně popíšu vám nyní náš konec. Konec takový, že když tu teď sedím, po xy měsících, mě už sice zvládne obsloužit, ale k žádné další konverzaci pravděpodobně už nikdy nedojdeme. Víte, co se říká o Kozorozích. Nikdy neodpouštějí. 

Byl to krásný den na začátku jara. Někdy v dubnu myslím, nejsem si jistá. Šli jsme na možná naše první oficiální rande, ač tedy ten vztah už byl ve fázi nějakého formování. Takové to správné rande – procházka, večeře a pak drinky (chtěla jsem ten večer pít cosmopolitan jako Carrie Bradshaw. Zjistila jsem že v Praze ne všude dostanete cosmo do správné skleničky – tzn. přesně takové, jaká je v seriálu). Nicméně já nejím na veřejnosti ve snaze předstírat, že přibírám, jen jakmile projdu kolem fastfoodu (body issues as hell), opiju se z jedné skleničky vína střední cenové kategorie a nikdy jsem na dating koncept a estetiku moc nebyla. 

Ale tentokrát vše probíhalo nadmíru dobře, ve velmi romantickém duchu, začátek jara, přísliby zítřků. Pozval mě k sobě domů. Bydlel kousek a tuhle fázi jsme navíc už měli za sebou. V romantickém rozpoložení jsme se rozhodli si společně dát vanu. Ve vaně jsme už byli trochu opilí, a tak jsme pili dál víno, kouřili cíga a cákali na sebe vodu jako ve filmu. Když jsem se ovšem v nějakém zápalu filmové hry rozhodla z vany vylézt, omylem na mě zrovinka chrstl proud vody, po kterém jsem uklouzla a dopadla přímo na loket levé ruky. Au. Začala jsem trošku se smíchem z bolesti plakat a předstírala, že to bolí míň, než bolelo. Odmítla jsem odejít na pohotovost a rozhodla se, že tu bolest zaspím a ráno se probudím uplně v pohodě. 

Ráno jsem však nemohla hýbat s rukou a bolelo to tak moc, že to bylo k nevydržení. Nicméně já nenávidím nemocnice a operace a ten den jsem navíc měla koncert a představa že vystupuji se sádrou, se mi vůbec nelíbila. Tak jsem se klasicky zodpovědně nadopovala prášky, uvázala si malý šátek jako úvaz a předstírala, jako že nic. Po koncertě jsem jela domů pokusit se to znova zaspat a druhý den ráno jsem opět zjistila, že to nebyl jen špatný sen, ani přechodná záležitost. Wow, Arleto, výborně. Tak jsem se značnou mírou znechucení ze svých slabých kostí šla na pohotovost. Dostala jsem od doktora extrémně vynadáno s výhrůžkou možné operace a sádru na tři měsíce. 

Byla jsem zoufalá. Všechno bylo špatně a nic takového se stát nemělo. Zavolala jsem mámě, jestli to náhodou není zlé znamení. Bylo. Vztah jsem tím skončila a zlomila mu srdce. Zlomila jsem mu srdce, protože jsem si zlomila loket u něj v koupelně. Psala jsem již v dřívějších textech, že jsem pověrčivá tak napůl, ale tohle bylo z mého pohledu potvrzené tím matčiným. 

Následovaly dny, týdny a měsíce jeho čiré nenávisti, kterou ovšem nedokázal přebít moji invalidní sebelítost. Snažila jsem se chovat zodpovědně vědoma si toho, že jsem mu ublížila a že Kozorozi nejsou zas tak ezo a iracionální jako já. Nešťastná story, že. Shoda špatných náhod. Sedím tu, nevidím na něj, a když jdu kolem baru na WC, což je jediný moment, kdy bych mohla díky vzdálenosti chytnout jeho pohled, dívám se do země a jsem jen ráda, že už sem nemám zákaz vstupu. Lorelai mohla k Lukeovi až po devíti měsících. My jsme potřebovali tak šest a to nejsme v americkém seriálu z roku 2000. Nebo jo?