Vogue Daily
Roger Federer: Exkluzivní rozhovor pro Vogue o životních změnách a nové knize
Corey Seymour3. 8. 2024
Když jsou poslední dny vaší kariéry zaznamenány v napínavém a dojemném dokumentu, je jasné, že se povedla. Právě to se stalo Rogeru Federerovi. Jeho odchod z tenisu zachytil Amazon ve filmu Federer: Posledních dvanáct dní.
Foto: Bongarts/Getty Images
Roger Federer a Mirka Federer
Po čtyřiadvaceti letech na vrcholu a dvaceti grandslamových titulech si špičkový tenista nyní užívá zaslouženého odpočinku se svou rodinou. Vyjde také jeho nová kniha fotografií, která nás zavede do zákulisí jeho života a odhalí okamžiky od šťastného dětství až po epické chvíle na tenisovém kurtu. Pojďte s námi nahlédnout do života legendy a zjistit, jak se mu daří vyrovnat se s odchodem ze sportu, který miluje celým svým srdcem.
Kde přesně jste a co jste dnes dělal?
Jsem ve Švýcarsku, v horách, mám úžasný výhled do údolí a jsem prostě nejšťastnější člověk na světě. Včera jsme se vrátili z idylické dovolené na Sicílii, kde jsme si užívali rodinné chvíle při golfu, tenisu, fotbalu a koupání. Krásné počasí a vynikající jídlo udělaly z našich prázdnin nezapomenutelný zážitek. Teď jsme obklopeni horami a užili jsme si báječný den. S dětmi jsme vyrazili běhat, ale Lenny, náš desetiletý dobrodruh, dal přednost zahradničení. Oběd jsme si vychutnali na terase a odpoledne jsme si na chodníku křídou nakreslili tenisový kurt. Hráli jsme minitenis a dotykový tenis s měkkým míčkem. Byla to skvělá zábava!
Mnozí sportovci či rockové hvězdy popisují, jak náročné bylo přejít z životního stylu, kde každý den byl pečlivě naplánovaný, do fáze, kdy neexistuje žádný pevný harmonogram. Jak se s touto změnou vyrovnáváte vy?
Dřív byl život jako neustálé turné. Každá neděle bylo buď finále, nebo začátek nového turnaje. Dny se míchaly a důležité bylo jen vědět, jestli je to čtvrtfinále, nebo poslední víkend. Být na cestě znamenalo neustále se ptát: Co je v plánu zítra? Tenis byl vždy na prvním místě a všichni očekávali, že se na něj soustředím.
Důchod mi přinesl zcela nový způsob plánování. Teď se snažím sestavovat si ideální harmonogram, abych věděl, kdy mám rozhovory a kdy mám schůzky. Do toho ještě obědy, večeře a různé cesty. Snažím se, aby můj rozvrh vyhovoval i mé ženě a dětem. Je to celkem zábavné, ale trávím administrativou mnohem více času, než jsem očekával. Život se opravdu změnil.
Ve svém projevu v Dartmouthu jste hovořil o odchodu na odpočinek, ale zároveň jste zmínil, že nevíte, co bude následovat. Máte nějaký plán do budoucna, nebo prostě pokračujete v tom, co vás nyní baví?
Měl jsem neuvěřitelně nabitý rok. Pracoval jsem na mnoha projektech – film pro Amazon, kniha Assouline, projev v Dartmouthu, spolupráce s Uniqlo a Oliver Peoples a další kampaně. Hodně jsem cestoval a měl jsem spoustu povinností. Osobně jsem si to užil, ale další rok si chci více chránit svůj privátní život a naplánovat si více času s dětmi, manželkou a rodinou, abychom mohli navštívit různá místa společně a pořádně si to užít. A co dalšího bych chtěl dělat? Je pro mě důležitá filantropie a možná přijdou i další projekty. Teď je všechno, jak má být, a cítím, že jdu správným směrem. Prioritou je pro mě trávit více času s dětmi. Jsem teď opravdu šťastný a zaměstnaný tím správným způsobem.
Foto: Archiv rodiny Federerových
Roger Federer
V dokumentu o konci vaší kariéry byl silný moment, když jste četl své rozloučení a na závěr pronesl větu: „Tenise, miluju tě a nikdy tě neopustím.” O hře jste mluvil jako o své pravé lásce. Co vám tenis kromě slávy a jmění dal? Chcete v něm nějak pokračovat?
Sám se ještě zamýšlím, jaké jsou možnosti a jak bych mohl ve světě tenisu pokračovat. Mohl bych se zapojit do práce s juniory ve Švýcarsku? Nebo se podílet na nějakých globálních projektech spojených s turnaji, přenosy nebo trénováním? Minulý rok jsem navštívil několik tenisových akcí a letos plánuji další, protože se rád na turnaje nejen dívám, ale samozřejmě se rád potkávám s kolegy. Všichni to jsou mí přátelé a chci, aby to věděli.
Chtěl jsem se taky trochu hecnout a naučit se čelit tenisovému světu, aniž bych držel přes rameno tašku s raketou – naučit se v tom prostoru a této nové roli cítit pohodlně. Je to docela jiný svět. Musíte být trochu sebevědomý, protože se vás spousta lidí začne ptát: „Tak co tady děláš?" A vy říkáte: „No, vlastně ani nevím. (Smích.)" Je dobré, když jim můžete říct, že tu máte nějaký úkol a nejste tu jen jako návštěvník, protože jinak se na vás hráči podívají a říkají: „Nemáš nic jiného na práci? Kdo by tohle chtěl dělat?" Ale pokud máte rádi hru stejně jako já, může to někdy stačit. A ano, doufám, že přirozenou cestou zjistím, jestli pro mě v tenise stále existuje nějaká hlubší role, ale nic neplánuji. Jen tak přemýšlím do budoucna.
Co se týče mé zmínky o lásce k tenisu, tak režisér dokumentu Asif Kapadia opravdu uvěřil, že se jedná o milostný příběh. Je to o lásce ke hře, k soupeřům, k mé rodině, spoluhráčům, prostě ke všem. Takhle to prostě cítím.
Ve vaší nové knize je esej, která se věnuje období, kdy jste jako teenager opustil domov a odjel trénovat do švýcarského Bielu. Musel jste se vyrovnávat se steskem a různými obavami. Dnes se může zdát až nemyslitelné, že i vy jste prožíval chvíle nejistoty. Uvažoval jste někdy, že tenis pro vás možná není to pravé?
Bylo mi asi třináct, možná třináct a půl, když jsem se rozhodl opustit Basilej a odjet do národního tenisového centra. Čekaly mě dva roky daleko od domova, bydlení v hostitelské rodině a kompletní ponoření do frankofonního prostředí – škola, rodina, většina trenérů. Tehdy jsem ještě nedokázal plně pochopit, do čeho jdu, ale na druhou stranu to bylo mé vlastní rozhodnutí. Rodiče mě podporovali a bylo těžké couvnout, protože to byla cesta, kterou jsem si sám zvolil.
Prvního půl roku jsem volal rodičům každý večer, chyběl mi domov, můj starý život. Měl jsem v Basileji skvělý tým, perfektního trenéra. Proč tedy odcházet? Hluboko uvnitř jsem věřil, že to pro mou tenisovou kariéru bude dlouhodobě správný krok. Samozřejmě jsem si občas říkal, jestli jsem se nezmýlil, ale nikdy jsem vážně neuvažoval, že bych skončil. Trápil jsem se, ale vydržel jsem. A pak přišel druhý rok – všechno bylo najednou mnohem jednodušší. Výsledky se zlepšily, tenisový růst byl znatelný. Začal jsem sílit, cítil jsem se tam dobře a našel jsem nové přátele. Dodnes považuji ty dva roky za nejdůležitější ve svém životě. To bez diskuze.
Když poskočíme v čase a zmíním datum 2. července 2001. Vzpomenete si na něco konkrétního?
Červenec 2001 – to musí být Wimbledon. Je to zápas se Samprasem? Samotné datum mi nic neříká, nemám to zakořeněné v mozku, ale ten zápas proti Samprasovi je můj nejoblíbenější zápas všech dob.
Ano, je to zápas se Samprasem. Proč je to váš nejoblíbenější zápas?
Byl tehdy mým hrdinou a zároveň to byl můj první a poslední zápas proti Samprasovi. Poprvé jsem hrál na Centre Courtu ve Wimbledonu a zápas skončil až v pátém setu. Měl jsem v hlavě úplný chaos, ale bylo to jako z pohádky. Ani nevím, jestli to bylo poprvé nebo podruhé v kariéře, co jsem po výhře brečel. Také jsem brečel, když jsme porazili Američany 3:1 v Davis Cupu v Basileji, mém rodném městě, a já mohl svému týmu pomoci třemi body k vítězství. Ale teď si nejsem jistý, jestli to bylo předtím, nebo potom. Každopádně, když jsem po vítězném forhendovém returnu proti Samprasovi padl na kolena a veškerý ten tlak ze mě spadl, začal jsem brečet. Říkal jsem si: „Tohle je neskutečné, co se to děje?“ Byla to kombinace Wimbledon, Sampras a Centre Court. A právě tehdy jsem si uvědomil: „Hele, ta tvrdá práce se vyplácí. Jsem na správné cestě. To je milník.“ Byl to prostě dokonalý zápas.
V knize je spousta úchvatných fotografií lidí, které jste potkal. Jsou tam všichni od královny Alžběty přes Coldplay až po každou žijící tenisovou legendu. Je ještě někdo, ať živý, nebo mrtvý, koho byste si přál potkat?
Jedna osobnost tu je, zejména kvůli mým jihoafrickým kořenům (Federerova matka je Jihoafričanka a Federer má švýcarské i jihoafrické občanství) – Nelson Mandela. Přijde mi, že jsem ho v letech, kdy jsem byl světovou jedničkou, mohl potkat, ale honil jsem všechny ty úspěchy a prostě mi to nebylo souzeno. A pak, když jsem se o to snažil, zemřel. Lituji, že jsem se s ním nemohl setkat.
Kniha pojednává i o práci vaší nadace. Pomohli jste téměř třem milionům dětí ve Švýcarsku i v subsaharské Africe získat vzdělání. Pomohli jste vyškolit více než 55 000 učitelů. Začal jste s tím, už když vám bylo 22 let. Věřil jste v tom věku, že něco takového zvládnete?
Říkal jsem si, že to prostě zkusím a uvidíme. Ale rozhodující bylo, když jsem slyšel Andre Agassiho mluvit o jeho nadaci a jak litoval, že nezačal dřív. Myslím, že mu bylo 27 nebo 28, když ji založil. Takže jsem si říkal, že bych mohl začít třeba v jednadvaceti nebo dvaadvaceti. I Shaquille O'Neal dělal velké charitativní akce, Tiger Woods měl velkou nadaci, ATP (mužský tenisový profesionální okruh) spolupracovalo s UNICEF, s nimiž jsem taky dělal nějaké věci, a já chtěl vědět víc. Nějak hluboko uvnitř jsem chtěl být schopen se ohlédnout zpátky v čase, třeba jako dnes, a mít z toho radost. Místo abych se snažil trochu pomoci všem děláním všeho možného, jsem se rozhodl zaměřit se na něco konkrétního, což bylo předškolní vzdělávání, rané učení a pomáhání dětem k lepšímu vzdělání.
Na dětských kurzech, které jsem dělal, když jsem začínal s tenisem, jsem byl vždycky odsunut stranou, protože hvězdy byly ti, co byli na plakátech a dělali velké mediální věci. Já jsem byl tehdy ještě nováček, takže jsem dělal dětské kurzy a hrál si s dětmi, a ten kontakt s nimi jsem miloval. Později jsem samozřejmě i já musel dělat všechny ty plakáty a tiskovky, což bylo mnohem nudnější než ta zábava s dětmi. Uvědomil jsem si, že chci pracovat s dětmi a pomáhat jim, zvlášť pak v těch částech světa, kde mám kořeny.
Pocházím ze Švýcarska, kde do školy chodit musíme a každý si na to stěžuje. Na ty úkoly, zkoušky a učení. V Africe jsou ale děti nesmírně šťastné, když mohou vůbec do školy chodit a získat vzdělání, které pak předávají celé své rodině nebo vesnici. Možná jsem v tom věku nějakým způsobem dokázal vidět budoucnost, nevím, ale prostě jsem si řekl, že to zkusím. Nevěděl jsem nic o transparentnosti, zasedáních představenstva ani milionu dalších věcí, ale měl jsem skvělou podporu a vždycky to byla rodinná záležitost, takže mí nejbližší byli pořád kolem mě.
Zpátky k tenisu: Od té doby, co jste hru opustil, to vypadá na zánik jednoručního bekhendu. Urychlilo tohle ukončení jednoho z klasických úderů váš odchod do důchodu?
To asi ne. Moc se neorientuju v aktuálním žebříčku, ale pamatuju si, že někdy v březnu nebo dubnu se poprvé v historii stalo, že v první desítce nebyl žádný hráč s jednoručním bekhendovým úderem. To byla samozřejmě škoda, protože si myslím, že každý rád vidí jednoruční bekhend – tak se tenis původně hrál. Tenis se vyvíjí a mění, což je skvělé, ale je pravda, že Thiem letos končí. Wawrinka ještě hraje, ale už není v top 10. Já jsem už taky skončil. Je to čím dál těžší: Řekněme, že teď je v první stovce asi deset hráčů s jednoručním bekhendem, takže procento klesá. A je to škoda. Problém je, že děti se dneska většinou učí hrát obouručním bekhendem – je to na začátku jednodušší, ale dřív jsme třeba ve věku osmi nebo deseti let přešli na jednoručku. Dneska už se zpátky nepřehazuje, protože je to další náročný proces. A nejlepší hráči současnosti – Alcaraz, Sinner, Novak, Rafa Nadal – mají neuvěřitelné, šílené bekhendy. Takže proč přecházet na jednoručku? Ale teď tenhle typ hráče začíná opravdu mizet, takže bude zajímavé sledovat, kde budeme za deset let.
Foto: Oli Scarff - WPA Pool/Getty Images
Královna Alžběta II., Roger Federer, Serena Williams, Novak Djokovic, Andy Roddick, Venus Williams a Caroline Wozniacki, 2010 London
Poslední otázka: Sledujete tenis každý den? A sledujete, jak se daří Nadalovi?
Jasně! Už hrál?
Jak to myslíte?
Dneska má hrát, ne? Počkejte, podívám se.
No, hrál, ale asi nebudete mile překvapen.
Prohrál?
Asi 6-1, 6-2 nebo tak něco. (Nadal prohrál s Nuno Borgesem ve finále turnaje ATP 250 Nordia Open ve švédském Bastadu.)
To ne!
Opravdu.
Tři a dva. Ach jo. Viděl jsem, že prohrává 1-0, to byl poslední výsledek, co jsem před pár hodinami viděl a doufal jsem, že mu není fyzicky nějak zle. Ale abych odpověděl na vaši otázku, tak ano, výsledky kontroluji skoro každý den. Sledovat tenis je něco úplně jiného, miluju se na něj dívat v televizi. Ale sledujeme i fotbal a teď přijde i olympiáda. Sleduji všechno. Jsem velký sportovní fanoušek, ale taky často někde jsem a nemám vždycky čas. Večer si ale rád odpočinu právě tím, že si sednu a mrknu na sestřihy na YouTube. Jsem rád v obraze a rád se dívám, jak dobře kluci hrajou a co zase předvedli.
Článek vyšel v originále na vogue.com.
