Brutální Praha, díl první: Od hlaváku na Karlov a do Edenu, dokud ještě stojí

Hledat krásu v betonu, železných konstrukcích, kouřovém skle, drsných tvarech a holých fasádách bez zbytečných ozdob. Brutalistní architektura svůj vrchol zažívala od konce 50. do začátku 70. let 20. století. Je nepřehlédnutelná a mnoho lidí dráždí. Specificky v Česku je totiž spojená se stále živými vzpomínkami na totalitní režim, navíc v kontextu historického jádra Prahy některé budovy působí poněkud tvrdě. Ideou původních brutalistů ale bylo vytvářet drsnou, díky tomu ovšem autentickou poezii. Podle nich má architektura odrážet realitu každodenního života v daném místě a době. Zároveň je pro ně zásadní materiál – jeho struktura, kvalita a specifické vlastnosti, jež se brutalismus nesnaží zakrývat, ale naopak je nechá vyznívat v jejich přirozenosti.

S tímto na paměti je potřeba dívat se na brutalistní budovy všude na světě, nejen u nás. Pak je mnohem snadnější najít v nich půvab i vizionářství jejich autorů a precizní architektonickou práci. Brutalistní je vše, co vnáší estetično do nesmlouvavé hrubosti, a snad i proto dlouho zatracovaný architektonický styl v posledních letech zažívá boom popularity na sociálních sítích. Připomíná nám totiž, že i v nehostinném světě je možné najít něco krásného.

Ačkoliv řada z nich už šla k zemi nebo prošla zásadní přestavbou, v hlavním městě Česka najdete některé z nejikoničtějších staveb tuzemského brutalismu. Tento průvodce vám postupně ukáže zákoutí pražské metropole, jimiž možná procházíte každý den, ale ve spěchu běžného života vás ani nenapadne prohlížet si je zblízka a dívat se po okolních budovách. Začít můžeme třeba na hlavním nádraží: jeho symbolem sice je především secesní budova s ikonickou Fantovou kavárnou, v poslední době se ale pozornosti dostalo také nové odbavovací nádražní hale, již čeká proměna v dřevěnou pergolu. Její současná podoba je ovšem jedinečná. Vystavěna byla mezi lety 1973 a 1979 a realizaci předcházela dlouhá řada studií. Vítězný návrh architekta Jana Bočana, Aleny a Jana Šrámkových a Zdeňka Rothbauera vyniká architektonickým výrazem propojujícím modernistický prostorový koncept s prvky high-tech, které dodnes žijí v řešení vnitřního osvětlení nebo třeba v podobě prosklených schodišťových věží vedoucích na střechu. Nestyďte se zastavit uprostřed proudícího davu cestujících a pořádně si prohlédnout také žulovou dlažbu nebo keramické obklady stěn.

Z hlavního nádraží se vydejte směrem k horní části Václavského náměstí. Zatímco většina turistů si bude nadšeně fotit (rovněž působivou) budovu Národního muzea, na brutalistní procházce vás ale zajímá především Nová budova Národního muzea, původně budova Federálního shromáždění. Ta vznikla jako organická nadstavba předválečného sídla Pražské burzy, k níž byla využita ve své době největší závěsná skleněná stěna v Československu a která byla realizována mezi lety 1968 a 1973 podle návrhu Karla Pragera, Jiřího Kadeřábka a Jiřího Albrechta. Za vidění stojí také bronzové sousoší Vincence Makovského Nový věk vytvořené pro výstavu Expo 58 v Bruselu, které stojí před vchodem.

Od Muzea se vydejte směrem ke Karlovu, kde najdete skutečný brutalistní skvost: Urologickou kliniku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, která perfektně respektuje historický ráz památkové zóny, v níž stojí, ale při bližším pohledu je svébytná a ikonická. Budovu navrhli architekti Eva a Vratislav Růžičkovi spolu s kolegou Borisem Rákosníkem, vystavěna byla mezi lety 1973 a 1976. Zajímavostí navíc je budova centrální plynové kotelny VFN, která se nachází hned vedle kliniky na rohu ulic Wenzigova a Sokolská. V 80. letech ji v brutalistním stylu navrhl Karel Prager, postavena byla ale až v roce 1993. Až půjdete kolem, dobře si prohlédněte její výrazný komín, prosklený strop a rohy a původní keramické obložení.

Když z Karlova zamíříte zpět směrem k I. P. Pavlova, dostanete se v ulici Na Bojišti k domu, který dost možná nesnášíte – a nejste jediní. Na centrálním dispečinku DPP řešíme pokuty od revizorů a stojíme fronty na vyřízení dalších úředních úkonů. Samotná budova za to ale samozřejmě nemůže a rozhodně stojí za zastavení a bližší prohlédnutí. Stejně jako URO kliniku ji navrhli manželé Růžičkovi a dodnes patří k nejkritizovanějším stavbám v Praze. Její odpůrci o ní mluví jako o rezavém radiátoru, mordoru či vředu na krásné tváři města, fanoušci brutalismu ale dokážou ocenit černou futuristickou fasádu, která působí impozantně.

Když podle průvodce dojdete až sem, pravděpodobně už vás docela budou bolet nohy. Na Pavláku proto nasedněte na tramvaj směr Vršovice, trochu si odpočiňte a vystupte na zastávce Koh-i-noor. Vynoříte se u sídliště Vlasta, které bylo vystavěno mezi lety 1972 a 1977 coby rychlé řešení důsledku invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Právě sem totiž byli přestěhováni obyvatelé Milovic poté, co je z jejich původních domovů vyhnali sovětští vojáci. Vlasta dnes po zateplení a opravách panelových domů hraje divokými barvami, některé půvabné dobové architektonické prvky – jako například prosklená schodiště a spojovací chodby mezi jednotlivými domy – jsou ale vidět i přes moderní nešetrné přestavby.

Cílem procházky a závěrečnou třešničkou na dortu se stane Kulturní dům Eden, který najdete, když od Koh-i-nooru projdete Vlastou směrem k modernímu obchodnímu centru. Budova, která se už desítky let postupně rozpadá, se bude brzy bourat a na jejím místě vyrostou nové byty. Původní dům navrhli architekti Hana a Dalibor Peškovi. Jde o železobetonový skelet se zavěšeným pláštěm z kovových a skleněných panelů, částečně obložený kamenem, s dřevěnými podhledy a plochou střechou. Dovnitř se běžně nedostanete, v interiéru byste ale našli krásné designové lustry, mezi nimiž vyniká především velký skleněný trubicový kus ve foyer. Navrhl ho Bořek Šípek jako tehdy ještě zcela neznámý umělec. Vedle toho je vnitřek Edenu také plný starého, vyřazeného nábytku a vytrhaných parket. Smutná ukázka toho, jak může jedinečná architektura dopadnout, když se o ni nikdo nestará. Nahlédnout můžete v galerii níže.