Jsem na tom s penězi stejně špatně jako Carrie Bradshaw?

Za celých dvacet let, co sleduji Sex ve městě (ano, začala jsem ho tajně sledovat v devíti letech; promiň, mami) jsem nikdy necítila s Carrie Bradshaw přílišnou spřízněnost. Snad kromě toho, kdy dostala kopačky přes post-it, kouřila trávu, dostala pokutu a snědla zmrzlinový pohár, a to vše v rychlém sledu... ale to byla jednorázová událost. Jasně, Carrie miluju, ale většinu času jsem Miranda. A nejen proto, že bych se rozhodně snažila chodit s Che Diaz, kdyby to byla skutečná osoba.

Ale když jsem si nedávno znovu pustila epizodu, ve které Miranda kupuje svůj první byt, uvědomila jsem si, že vlastně vůbec nejsem Miranda, alespoň co se týká osobních financí. Opravdu to nerada říkám, ale – jsem finanční Carrie? Pojďme si na chvíli projít důkazy. Zdá se, že Carrie má po většinu seriálu dostatečný příjem ze svého sloupku v New York Star, navíc si slavně vydělá 4 dolary za sloupek ve Vogue, a přesto je neustále na mizině kvůli utrácení za luxusní boty a večeře. Zdá se, že není schopna šetřit. Raději požádá Charlottu o peníze na koupi bytu, než aby to vyřešila sama. A zatímco v seriálu A ja to bylo dál… je nakonec provdaná za nejbohatšího z bohatých mužů, čímž se vyšvihne do pozice luxusní vdovy, po většinu trvání původního seriálu je vydána na milost a nemilost svým vlastním špatným finančním rozhodnutím.

Jsem ráda, že mohu říct, že jsem nikdy nepožádala kamarádku o zásnubní prsten, abych si mohla dovolit zaplatit nájem (to byla Carriina opravdu slabá chvilka). Bohužel s tím, jak se blížím ke třicítce a zoufale se snažím vyřešit své vlastní finance, abych si jednou mohla dovolit vše, po čem toužím – cestování, svatbu, dům, děti, dostatek hydratačního krému Tatcha, který mi vystačí do konce života –, tak trochu chápu, proč byla Carrie právě taková. Je jasné, že pravidelně trpí tím, čemu finanční expertka Tori Dunlap říká „pštrosí efekt", a já se s tím bohužel ztotožňuji: když jste ve finanční tísni, zdá se jednodušší strčit hlavu do písku a dál si bezstarostně kupovat boty od Manola (nebo v mém případě ramen z restaurace), než řešit, kde děláte chybu.

Na rozdíl od Carrie neutrácím většinu svých peněz za oblečení a doplňky. Vedu si letos záznamy všech svých módních nákupů, abych měla lepší přehled o tom, kam mé peníze směřují, a ukázalo se, že jsem od ledna nerozvážně utrácela jen čtyřikrát nebo pětkrát (což je, věřte mi, obrovský pokrok oproti předchozímu roku). Přesto je častým problémem ve světě osobních financí říkat si: Nedělám x nebo nekupuji y, proto na tom nemůžu být tak špatně jako tamten člověk a nemusím nic měnit. Ve skutečnosti totiž nejspíše utrácím za dobrá jídla (jsou drahá) stejně velké procento svého rozpočtu jako Carrie za Dior.

Nemyslím si, že bychom já nebo můj partner v dohledné době přišli k bohatství na úrovni Božského, ale z prodeje první knihy jsem něco málo získala a jsem rozhodnutá to neutratit jako Carrie. Neexistuje žádná univerzální odpověď na to, jak by lidé měli utrácet své peníze. Já jsem odhodlaná část dát na pohotovostní fond a většinu zbytku investovat. Je některá z těchto možností stejně zábavná jako utrácení peněz při procházce po Madison Avenue (nebo v mém případě po York Avenue v Los Angeles, kde se nacházejí některé z mých oblíbených vintage obchodů)? Ne; ale v reálné ekonomické situaci se my, co jsme Carrie, musíme vzchopit a stát se víc Mirandami, a to dříve, než budeme škemrat o peníze naše Charlotty. Není to totiž hezký pohled.