Giulia Piersanti: kostymérka čarodějnic, kanibalů i Timothée Chalameta

Tilda Swinton leží na lehátku u bazénu a čte si autobiografický román Jamese Ageeho A Death in the Family. Má na sobě světle růžové, jednodílné plavky s holými zády, elegantní slamák stažený do obličeje, jemuž ve stínění pomáhají ještě výrazné sluneční brýle. Celý výjev by mohl být otištěn třeba ve Vogue jako součást módního editorialu; je to ale fotka z filmu. A aniž divák zná jakýkoliv kontext, samotný záběr na něj působí. Na první pohled vidí ženu, která je zjevně finančně zajištěná, ale nedává to zbytečně na odiv. Je na ní něco bohémského, zároveň velmi zralého, vyrovnaného. A cosi nám napovídá, že tato žena touží po soukromí, kterého se jí nedostává v takové míře, v jaké by potřebovala. 

Jeden jediný záběr ze snímku Lucy Guadagnina Oslněni sluncem (2015) dokáže při troše pozornosti definovat celou postavu, již Swinton v dramatickém semi-remaku slavného Bazénu Jacquese Deraye představuje. Její Marianne je rocková hvězda, která ale už dávno opustila svět bujarých večírků. Po vážné operaci hlasivek se spolu se svým dlouholetým partnerem (Matthias Schoenaerts) odebrala odpočívat na odlehlý italský ostrov a je naprosto smířená s tím, že hlas – a s ním hvězdná kariéra – se jí už možná nevrátí. Poklidnou idylu naruší její excentrický bývalý (Ralph Fiennes), který přijíždí v doprovodu své nově objevené dcery (Dakota Johnson).

Kostýmy jsou zásadní součástí filmového díla. Vztah mezi nimi a vyprávěním je úzký a nezřídka se oblečení jednotlivých postav samo stává hybatelem děje. Pro Guadagnina je móda ve filmech nástrojem, který jeho charaktery nezbytně dotváří: dodává jim emocionální hloubku a osobní historii, zároveň jim na plátně pomáhá vyjadřovat podstatu jejich identity. „Módu chápu jako jakýsi průsečík mezi kapitalismem a představivostí, který nám ukazuje, jak si ty dvě věci mohou navzájem prospívat. Vždy dokázala zhmotňovat naše touhy, a zároveň vytvářet touhu po naplňování našich potřeb, byť třeba malicherných. Zásadní je v ní také forma a není tajemstvím, že i mě koncept formy velmi zajímá,“ vysvětlil režisér svoji celoživotní fascinaci fashion světem v rozhovoru pro magazín Filmink.

V Guadagninových filmech je oblečení s postavami srostlé. Kostýmy v nich velmi často ani nevypadají jako kostýmy a samotný proces kostýmního designu u něj má blíž spíš k módnímu stylingu. „Spolupráce s návrháři vás může přivést k něčemu naprosto organickému a pravdivému, takže přirozeně raději pracuji tímto způsobem,“ řekl režisér k tématu pro magazín Grazie. Tento přístup se postupně stal jedním ze základních poznávacích znamení jeho tvůrčího rukopisu a výrazně mu s tím pomohla designérka a dlouholetá spolupracovnice Giulia Piersanti, pro niž byl snímek Oslněni sluncem vstupenkou do filmového kostymérství.

Filmový šatník Tildy Swinton v úloze Marianne Lane je z velké části sestavený z kousků značky Dior, které v závěru svého působení v rámci tohoto módního domu vytvořil Raf Simons. Do funkčního celku je ale poskládala právě Piersanti. Římská rodačka, která část dětství prožila v Paříži a dospívání následně strávila v Los Angeles, měla v době vzniku filmu zkušenosti především jako knitwear designérka na volné noze, která nárazově pracovala pro jména jako Fendi, Chloé, Lanvin, Missoni nebo Balenciaga.

Kostýmní design pro velké plátno Guadagninova blízká přítelkyně do té doby nikdy nedělala. I proto je impozantní, jak skvěle to ve svém debutu zvládla. Postava Marianne je inspirovaná Davidem Bowiem; je zvyklá využívat vlastní imaginaci, paruky a kostýmy, aby prezentovala různé polohy své osobnosti, a zároveň před světem ukryla pravé já. My ji sledujeme v životní fázi, kdy už toho má dost nebo si to aspoň myslí a snaží se najít polohu zcela novou, ve které by byla spokojená a autentická. Piersanti její rozpoložení dokázala naprosto bravurně otisknout v jejím šatníku.

Elegantní, jednoduchý bílý overal, který Marianne nosí, je sám o sobě nenápadný, v prostředí italského venkova ovšem vyčnívá a v kombinaci s výrazným líčením prozrazuje kolemjdoucím, že právě minuli celebritu. Kolové sukně z ní dělají takřka poslušnou hospodyňku z padesátých let – vzápětí je ale střídají vzdušné košilové šaty s důmyslnými, stylovými detaily nebo rozevláté kaftany, které Marianne obléká přes plavky, případně na holé tělo. Je neustále rozkročená mezi starým a novým životem, pere se v ní hodně silných emocí. A protože nám to nemůže říct, řekne to za ni její oblečení.

Oslněni sluncem jsou součástí takzvané Desire Trilogy, v níž Guadagnino zkoumá náhlý vznik nové touhy, kterou pak jednotlivec postupně kultivuje a pod jejímž vlivem se nezvratně proměňuje. Jejím vrcholem se v roce 2017 stal dnes kultovní snímek Dej mi své jméno, který se postaral o sexuální probuzení nejen svého sedmnáctiletého protagonisty Elia s tváří Timothée Chalameta, ale také mnoha diváků. Příběh letní milostné aféry, jež se rozhoří rychle a zatne se hluboko do duší obou aktérů, se odehrává v Itálii osmdesátých let. Guadagnino ale nechtěl točit retro podívanou kopírující naši moderní, věkem již značně upravenou představu o osmdesátkách a jejich módě. Piersanti proto strávila měsíce hledáním autentických vintage kusů v italských secondhandech (některé si vypůjčila ze skříně svého manžela – konkrétně jde o Eliovo triko s Fidem Didem a vínové polo tričko Lacoste, ve kterém se seznámí s Oliverem). Pokud nesehnala to, co chtěla, spolu se svým týmem vytvářela věrné repliky ve vlastní barevné paletě. Největším zdrojem inspirace pro ni byla stará fotoalba rodičů i obyvatel městečka, ve kterém se snímek natáčel. Podle nich se pak snažila vyrobit subtilní šatníky, na které se divák dívá, aniž by byť jen chvilku musel přemýšlet o dobovém zasazení příběhu.

Designérka zároveň potřebovala pomocí outfitů Elia a Olivera vyjádřit několik zásadních sdělení: na začátku musela vykreslit rozdíl ve věku i vyzrálosti ústřední dvojice. Elio je náctiletý mladík, kterého poznávání sebe sama i odhalení samotného konceptu touhy teprve čeká. Nosí oblečení jako každý druhý teenager na prázdninách, přesto když dnes pomyslíme na Dej mi své jméno, jako první vidíme Chalameta v modrobílém pruhovaném triku a černých raybanech. Oliver (Armie Hammer) je oproti němu sošný a sebevědomý dospělý muž, který po příjezdu mezi Italy výrazně vyčnívá. To, co má na sobě, reprezentuje způsob, jakým jej Elio vnímá. Celková Oliverova image vznikla na motivy raných fotografií Bruce Webera a zahrnuje rozepnuté košile, krátké šortky odhalující vypracované nohy a sportovní tenisky, které připomínají, že jde o Američana.

Kontrast mezi Eliem a Oliverem se nicméně postupně zmenšuje. Ve scénách, kde jsou Oliver a Elio spolu, postupně stále výrazněji vzájemně barevně ladí nejen jejich outfity, ale i pozadí záběrů, což symbolizuje jejich prohlubující se blízkost. V průběhu filmu se proměňuje především Eliovo oblékání spolu s tím, jak se mění on sám. Ve zdrcující závěrečné scéně má pak na sobě černý rolák a přes něj černobílou košili s grafickým motivem mnoha tváří. Look inspirovaný osmdesátkovým novoromantismem symbolizuje, že láska k Oliverovi z něj udělala docela jiného člověka, než kterým byl na začátku.

Podobnou výzvu jako v Dej mi své jméno, dokonce opět ve spolupráci s Chalametem, Guadagnino své tehdy ještě dvorní kostýmní designérce připravil v roce 2021, kdy připravoval hororovou road movie romanci Do morku kostí. Příběh Maren (Taylor Russell) a Leeho (Chalamet), dvou mladých kanibalů, kteří křižují Ameriku ve snaze najít odpovědi, útočiště a přijetí navzdory neodolatelné potřebě pojídat lidské maso, se odehrává v roce 1988. Guadagnino ve filmu staví něžnou intimitu a brutální násilí do těsné blízkosti, aby ukázal, jak se tyto dvě věci mohou navzájem prolínat, a vypráví tak působivý příběh o lásce, traumatu a přežití. 

I tady by příliš okaté dobové kostýmy působily rušivě. Piersanti se rozhodla ústřední dvojici neoblékat do padákových kalhot a svrchníků s ramenními vycpávkami. Místo toho jim dala roztrhané džíny, ošuntělé kožené bundy a květované šaty v kombinaci se šněrovacími kanadami. Looky Maren a Leeho tím pádem působí trochu historicky nepřesně, je to ale záměr. Ti dva nejsou spokojení kanibalové, kteří otevřeně touží zabíjet, právě naopak. Své přirozenosti nemohou odolat, i když by chtěli a cítí kvůli ní obrovskou vinu. Spousta oblečení, které Lee a Maren nosí, vypadá, jako by jej sebrali svým obětem: dává to smysl, protože jsou to uprchlíci prakticky bez peněz, zároveň to v sobě ale nese symbol neutuchající touhy být někým jiným, maskovat se, a tak být pro ostatní přijatelnější. Sledujeme ztracené outsidery odkopnuté svými blízkými, se kterými máme soucítit. Proto je Piersanti ladí do polohy průkopníků devadesátkového grunge, a dělá tak z postav uvěřitelně tragické, romantické hrdiny, kterým jednoduše musíme fandit a které v první řadě vnímáme jako lidské bytosti – až pak jako krvelačná monstra.

Vrcholem kostýmní tvorby Giulie Piersanti a zároveň její kooperace s Guadagninem nicméně zůstává Suspiria z roku 2018. Moderní variace na žánrovou klasiku Daria Argenta z roku 1977 sklidila obecně vlažné reakce mimo jiné proto, že se Guadagnino rozhodl zvolit zcela odlišný vizuální přístup. Argentův sugestivní originál o čarodějnickém sesterstvu, které se skrývá ve zdech taneční školy pro dívky, vyniká dnes legendárním soundtrackem od italské progresivně rockové kapely Goblin, ale také expresivní barevností a obrazovou symbolikou, která v některých momentech zcela nahrazuje standardní narativ. 

Guadagnino se vydal srozumitelnější cestou tlumených šedohnědých tónů a napětí uprostřed událostí takzvaného Německého podzimu buduje způsobem bližším modernímu divákovi. Výsledkem je v podstatě úplně jiný film, mezi jehož přednosti vedle hudebního doprovodu Thoma Yorka a hereckých výkonů Tildy Swinton a Dakoty Johnson patří také hlubší ponor do hierarchie a dynamiky matriarchátu, byť na pozadí nadpřirozeného motivu. A znovu tomu výrazně napomáhají kostýmy, na nichž se tentokrát Piersanti mohla vyřádit a od režiséra dostala volnější ruku než v případě jejich předchozích společných projektů. Uchvacující, byť vlastně jednoduché, jsou kostýmy svázané z červených provazů, určené pro taneční číslo, kolem něhož se točí velká část děje filmu. Designérka se při jejich navrhování inspirovala tvorbou umělce Christa i fotografiemi Nobuyoshi Arakiho, zároveň si osvojila základní techniky bondáže, aby mohla lana na tělech hereček uvázat do tvaru připomínajícího obrácený pentagram. Volně splývající konce pak mají evokovat stékající krev. A v závěrečné scéně černého sabatu například matrony klanu mají na sobě šaty vytvořené z pravých lidských vlasů – vlasů obětí předchozích rituálů.

Nejzajímavější je ale opět vývoj šatníku protagonistky Susie Bannion (Johnson), který se proměňuje spolu s její postavou. Do prestižní Taneční akademie Heleny Markos přichází jako prudérní dívka z farmy oblečená ve staromódní košili a hnědých lacláčích. Jak postupně objevuje sílu svého ženství i vlastní sexualitu, přestává být zakřiknutou květinkou a stává se plnohodnotnou členkou tanečně-čarodějného společenství. Nahrazuje tak slabší kus v podání Mii Goth, přičemž doslova přebírá nejen její místo ve společenství, ale i její smyslnější outfity. Zvláštní pozornost si zaslouží černá košile se zlatou výšivkou, již má Susie na sobě během poslední večeře v předvečer svého definitivního zasvěcení. Ozdoba na první pohled připomíná abstraktní třešňové květy, při bližším pohledu ale zjistíte, že se jedná o roztříštěné ženské pánevní kosti inspirované kresbami Louise Bourgeois.

Kostýmy v Suspirii si zkrátka zaslouží minimálně jedno sledování zaměřené pouze na jejich zkoumání. Díky práci, kterou Piersanti odvedla, Guadagnino lásku k módní složce svých filmových výtvorů rozšířil o nový rozměr. Na další úroveň pak postoupil ve virálních Rivalech z roku 2024, jejichž samotná marketingová kampaň rozpoutala šílenství stylu tenniscore. Svou původní filozofii, totiž že kostýmy nemají vypadat jako kostýmy, ale dotvářet pravé já postav, tentokrát trochu přepracoval. Příběh snímku se totiž točí kolem trojice lidí, kteří se pohybují v prostředí profesionálního sportu. Jsou zvyklí neustále pózovat fotografům, figurovat v propagačních kampaních a nosit oblečení ocejchované brandy. Vše, co jim visí ve skříni, jsou vlastně převleky. 

Možná i proto, že se chtěl posunout trochu jinam, svěřil Guadagnino kostýmní design Rivalů J. W. Andersonovi. A spolupracoval s ním i na svém novém dramatu Queer, které do českých kin zamíří v březnu 2025. Jeho společná pouť s Giulií Piersanti tak zjevně minimálně pro tuto chvíli skončila, byť ani jeden z nich profesní rozchod nikdy nijak nekomentoval. Důkazy, že z ní oba vytěžili maximum, každopádně můžeme vidět na streamingových platformách – Suspirii najdete na Prime Video, Do morku kostí a Oslněni sluncem na Maxu a Dej mi své jméno na Netflixu či Apple TV+.