Pěna dní Borise Viana

Pěna dní (L'Écume des jours) zcela právem patří do první desítky nejdůležitějších knih 20. století podle deníku Le Monde, své čtenáře si však text našel až po spisovatelově smrti. Překvapí mimo jiné tím, jak normálně dokáže nenormální jevy podat. Příběh je plný symboliky a absurdit, které zapadají do dějové linky způsobem, který z leknínů v plicích činí sice fatální, ale v podstatě uvěřitelný problém. Šuplíky ukrývají skřítky, pianocktail vám namíchá drink podle nálady vyjádřené hudbou a rozměry bytu odrážejí postupující drama. Legaraci si dělá z církve, v té době populárního Jeana-Paula Sartra i samotné smrti. Pěna dní se dočkala řady divadelních i filmových adaptací. V roce 2013 se jí ujal režisér Michel Gondry podle scénáře Luca Bossiho a společně s Audrey Tautou a Romainem Durisem v hlavních rolích vytvořili dílo, které si určitě připište na seznam toho, co prostě musíte vidět. Jako četbu na pokračování si Pěnu dní můžete poslechnout na stránkách Českého rozhlasu Vltava, Český rozhlas Dvojka nabízí k poslechu Srdcerváče.

Za svého života se proslavil románem vydaným o rok dříve, v roce 1946. Naplivu na vaše hroby je jedním z děl, které jsou podepsány pseudonymem Vernon Sullivan a v nichž je Boris Vian uveden jako překladatel z američtiny. Nakladatel byl za kontroverzní dílo plné šokujících scén a násilí obžalován pro nemravnost a sám autor odsouzen k 15 dnům vězení. Borisi Vianovi se román stal osudným, kromě soudního procesu mu vynesl také finanční nezávislost a při uvedení filmové verze zemřel v roce 1959 na srdeční selhání. U nás je s podpisem Vernona Sullivana o něco známější román Holky nemaj ponětí z roku 1950, který bývá označován za poněkud pikantní čtení. 

Boris Vian psal také básně a texty písní. Le Déserteur z roku 1954, ve které vyjadřuje protest proti válce v Alžírsku, byla ve Francii zakázána. Českou verzi pod názvem Pánové nahoře nazpíval Jaromír Nohavica, který s ní způsobil rozruch na Portě v roce 1983 a vysloužil si zákaz vstupu na další ročníky, vše ještě předtím, než ho proslavily vlastní texty. Lásku Borise Viana k jazzu zachycuje francouzský dokument Boris Vian: la vie jazz, ve kterém potěší také archivní záběry z koncertů. Jeho byt poblíž Moulin Rouge patří mezi místa, která v Paříži rozhodně stojí za návštěvu. Boris Vian byl také příležitostným hercem, vidět jej můžete v jedné z menších rolí adaptace Velmi nebezpečných známostí z roku 1959, ve kterém zazářila Jeanne Moreau. 

Boris Vian si hrál se slovy, vymýšlel novotvary a zfilmovat jeho díla je skutečnou výzvou. Snový svět se v jeho textech prolíná s tím skutečným v nenapodobitelném mixu. Už tak složitou, ale nádhernou a elegantní francouzštinu dokázal ohýbat a proměňovat způsobem, který dodnes testuje básnické vlohy a imaginaci každého, kdo se byť jen pokusí o překlad. I po století tak zůstává inspirujícím mistrem jazyka, jehož surrealistické příběhy dalece překračují stránky knih a žijí dál svým vlastním okouzlujícím životem.